+1

Kapitola 5

John skončil na zadním sedadle velkého černého SUV, což mu vyhovovalo, protože to znamenalo, že
seděl vedle Caleba. Sean samozřejmě řídil a Tiffany seděla na sedadle spolujezdce a rychle posílala
zprávy. Caleb vypadal… dobře, asi tak klidně, jak měl John právo očekávat, vzhledem k tomu, že byl
uvězněn v SUV se třemi vládními agenty. Ačkoli si pravděpodobně neuvědomil, jak neobvyklé bylo mít
dva exorcisty, kteří už od začátku věděli, co je zač. Kaniyar však byla neoblomná a od té doby, co
pravidla už dlouho obcházela, se s ní John nehádal. I když byl proti, když mu řekla, že jim Tiffany bude
pomáhat. Tiffany věděla podrobnosti o Grayově případu, který měl být utajen, a vůbec si nebyl jistý, že jí
natolik důvěřuje. Kaniyar ho ale sjela pohledem, při kterém se cítil jako motýl, kterého právě probodl
špendlík do výstavní skříňky.
„Nenechej je na holičkách, Starkweathere.“
Což, jak si původně myslel, znamenalo, že Tiffany byla nejspíš čistá… ale teď přemýšlel, proč to prostě
neřekla, pokud tomu tak bylo. Kaniyar používala slova jako zbraně a vždycky přesně říkala, co tím myslí,
nic víc a nic míň.
Kurva.
„Nechceš nám říct, na co se chystáme?“ zeptal se Sean trochu podrážděně.
Měl na to právo, vzhledem k tomu, že jemu ani Tiffany Kaniyar dopředu nic neřekla.
„Myslel jsem si, že máš rád překvapení,“ řekl John lehce.
„Nesnaž se být vtipný, Starkweathere,“ řekla Tiffany, aniž by odvrátila pozornost od telefonu.
Omezil se jen na to, že poukázal na fakt, že ona chtěla mít briefing po cestě.
„Podle Carly Sheffieldové její přítelkyně Erin z domova nedošla do práce 19. ledna, což potvrzuje i
zpráva o pohřešované osobě, kterou podala. Zřejmě o dvě nebo tři noci později byla Carla kontaktována
anonymním e-mailem. Odesílatel řekl, že má Erin, a řekl Carle, aby přišla do domu na pláži na ostrově
Palms, který si turisté obvykle pronajímají.“
„Jo, to jsou ti, co mají místo mozků peníze,“ zamumlal Sean temně. „Všechny spláchne hurikán, pokud
přijde a oni si myslí, že si prachama můžou zachránit zadky?“
„Moji rodiče vlastní pozemky na pláži,“ řekla ledově Tiffany.
„Vsadím se, že ano.“
„Každopádně,“ řekl John pevně.
Bohyně, bylo to, jako by stále byli partou hormonálních teenagerů ve Státní škole pro paranormály.
„Rozhodla se setkat s mužem, který, cituji: ‚vypadal jako z hororového filmu‘. Vysoký asi dva metry,
mohutný, dlouhé vlasy, vousy a na sobě roucho. Řekl jí, že Erin pustí, ale jen pokud Carla udělá, co
chce.“
„A ta blbka s ním šla,“ řekla Tiffany znuděným hlasem.
John byl na okamžik zpátky v bordelu, vůně krve, hniloby a sexu tak silná, že to mohl ochutnat.
„Nemyslela si, že má na výběr,“ argumentoval Sean.
„Do prdele, Tiff, dej té holce pokoj.“
„Měla jít na policii. Nechala se ovládnout jen kvůli přítelkyni!“
„Někoho milovat není zločin.“
„Možná by měl být.“
„Promiň, zapomněl jsem, že mluvím se slečnou dokonalou.“
„Mám ti teď políbit zadek, nebo počkat, až dorazíme k dalšímu semaforu?“
Někdo se dotkl jeho ruky. Překvapeně zamrkal a zjistil, že ho Caleb drží za ruku a upřeně pozoruje.
„Na tom už nezáleží,“ řekl pevnějším hlasem a pohladil Caleba po ruce než se odtáhl.
Přece jen byli na očích.
„Co se stalo, stalo se a Carliny motivy nemají žádný vliv na fakta. Podmínky, které stanovil pro Erinino
propuštění, znamenaly pro Carlu připojit se k němu a nechat si do sebe vložit ghoula.“
Sakra, všiml si někdo, jak se mu chvěje hlas?
„Unášela je pomocí sedativ, které ji dal v injekční stříkačce. Měla vybírat mladé muže či ženy, aby byli
snadno ovlivnitelní. Když měla oběť připravenou, poslala e-mail, a pak tělo vyložila v domě na pláži. Za
čtyřicet dní pak měl muž Erin propustit.“
Byla to jeho představivost, nebo se Caleb vedle něj otřásl? Stáhl se mu žaludek. Jistě, měl by se spíš
soustředit na to, jak dostat Graye z Caleba. To byl jeho primární úkol. Caleb však měl spoustu času a
nevinní lidé by mohli zemřít, kdyby teď nezasáhli proti tomu šílenému parchantovi.
„Takže ten dům, kam teď jedeme je záchytný bod,“ řekl Sean.

„Přesně. Carla nikdy neviděla prvního muže, ale druhý muž se s ní setkal v domě, kam přivedla první dvě
oběti. Těsně před odjezdem jsem poslal e-mail s využitím informací, které nám Carla dala. S trochou
štěstí tam bude druhý podezřelý čekat.“
„Hmm…“ Tiffany na něj pohlédla.
„Normálně si Carla mohla vybrat své oběti, takže se soustředila na prostitutky a ženy bez domova. Ale z
nějakého důvodu byla v sobotu poslána lovit do klubu. Možná, že chtěl nějaký jiný druh oběti. Pokud
ano, vedlo to k jeho zániku, protože Caleb by jinak její vůni nezachytil.“
Tiffany ukázala na telefon.
„Vytáhla jsem satelitní obraz domu na pláži.“
„Ukaž.“
Podala mu telefon.
„Dobře, uděláme to takhle. Zaparkujeme o pár bloků dál. Seane, ty půjdeš dolů na pláž, pohlídáš zadní
stranu. Tiffany, ty budeš sledovat předek. Caleb a já půjdeme-“
„Bereš si s sebou civilistu – promiň – kontraktora?“ přerušila ho Tiffany nevěřícně.
John cítil, jak se mu začíná točit hlava.
„Caleb cítí NHE. Bude vědět, jestli tam něco je dřív, než to po nás skočí.“
„To dokáže?“ zeptal se Sean nevěřícně.
Calebovy tváře se začervenaly.
„To ne já, to Gray.“
Což nebyla zrovna ta nejchytřejší věc, kterou teď mohl říct.
„Je to moje operace,“ připomněl jim John ostře.
Nedělal si srandu, když řekl Calebovi, že operace SPECTR mají tendenci být volnější, ale právě teď začal
této skutečnost litovat. Sean vypadal nejistě, ale nic dalšího neřekl. Tiffany si odfrkla, jakoby chtěla říct
‚je to tvoje věc‘, ale nechala to být.
Díky, Sekhmet.
***
Sean zaparkoval auto na veřejném pozemku pár bloků od domu, podle teorie bylo SUV méně nápadné
uprostřed více aut, než samo o sobě podél obrubníku. Bohužel byla zrovna mimosezóna a nebylo tam
mnoho dalších vozidel, která by zajišťovala kamufláž. Caleb si strčil ruce do kapsy džínů, když se s
Johnem nenápadně vydali po chodníku směrem k domu. Tiffany prošla ulicí a Sean zmizel směrem k
téměř opuštěné pláži. Z oceánu k nim dorazil chladnější vítr, který se prohnal palmami a nesl sebou vůni
soli a hniloby. Caleb si během chůze stáhl vlasy do copu, aby mu pak nepřekážely.
„Nevěří mi,“ řekl, když obešli blok.
„Nejsi to ty, komu nevěří,“ řekl John. „Jednoduše normálně nekomunikujeme s někým, kdo je posedlý. S
výjimkou vymícení nebo vytržení NHE.“
„Nebo jejich zastřelení.“
John si povzdechl.
„Nebo zastřelení, pokud není jiná možnost.“
„Myslím, že tomu rozumím. Nevysvětluje to však, proč se ty nikdy nechováš tak, že bys vzal v potaz to,
že se jednou zblázním a začnu zabíjet.“
„Mám skvělé instinkty.“
Většinu času ocenil Johnův bezstarostný postoj. Tohle ale nebyl jeden z nich.
„Vážně, Starkweathere.“
„Teď není čas na hlubokou diskusi. Musíme se zaměřit na misi.“
„Jasně.“
Caleb téměř navrhl, aby si o tom později promluvili v bytě, pak si ale vzpomněl, že dnes večer spí v
hotelovém pokoji. Možná mu John celou dobu dával vodítka, ale on byl prostě příliš slepý na to, aby si
toho všimnul.
Dům na pláži vypadal stejně jako jakýkoliv jiný, příliš velký a málo zajištěný, pokud by měl přijít
hurikán. Většina z nich se spíše pronajímala na svatby nebo skupinám turistů, než aby byly skutečně
používány jako rezidence. Tentokrát byla většina z nich prázdná, což samo o sobě na únosy
pravděpodobně vyhovovalo. Nikdo kolem neviděl nic podezřelého ani neslyšel žádné výkřiky. John se
dotkl diskrétního sluchátka, které měl na sobě.
„Starkweather. Jak to vypadá?“
Chvíli poslouchal.
„Dobrá. Držte pozici. Blížíme se k domu.“
Calebovy tenisky se dotkly betonové příjezdové cesty, která vedla k velké garáži umístěné pod zbytkem

domu. Bylo by snadné se tam dostat, zavřít dveře a vyložit bezvědomé tělo nebo bojující oběť, aniž by si
toho někdo všimnul.
„Jak to chceš udělat?“ zeptal se.
Jeho hruď se napjala očekáváním. Přicházející vítr zesiloval a rozháněl nízké obláčky, které se hnaly po
obloze.
„Půjdu nahoru ke dveřím a zaklepu. Pokud někdo odpoví, požádám je, aby nás pustil dovnitř. Zatímco
budu mluvit, porozhlédneš se. Jednoduše na mě kývneš, pokud narazíš na NHE, a necháš mě to
zvládnout.“
„Opravdu si myslíš, že ten chlap jen tak odpoví na zaklepání na dveře?“
„Byl bys překvapen,“ řekl John s úšklebkem. „A pokud nás nebude chtít pustit, máme rozkaz.“
K předním dveřím vedla řada dřevěných schodů. John ignoroval zvonek a autoritativně zaklepal na dveře.
Caleb neklidně ustoupil. Nevěděl, co dělat nebo jak jednat. Nebyl agentem, byl tady, protože Gray by
mohl být užitečný. Předvídatelně nikdo na Johnovo zaklepání neodpověděl. John zkusil dveře. Caleb chtěl
prohodit uštěpačnou poznámku, ale spolkl ji, když se dveře snadno otevřely. John na něj vrhl triumfální
úsměv, než vytáhl z pouzdra zbraň. Držel Glocka v pohotovosti a otevřel dveře.
„SPECTR!“ hlasitě volal do domu. „Federální agenti! Vyjděte pomalu s rukama nad hlavou, tak ať na ně
vidím!“
Ticho.
Jaké překvapení.
„Drž se zpátky,“ zamumlal John.
Vklouzl do domu, každý pohyb rychlý a efektivní, a ve skutečnosti by na tom nemělo být nic sexy. Sakra.
Caleb ho pomalu následoval. Dveře se otevřely do malé vstupní haly, s koupelnou na jedné straně a
schodištěm na druhé. Přímo před sebou zahlédl obrovský obývací pokoj vybavený obrovskými
skleněnými okny s výhledem na velké palmy a písečné duny. Dům voněl nevyužívanou, jakousi prašnou
ale ne zcela plesnivou vůní zatuchlého vzduchu. A pod ním jen náznak hniloby, starý a téměř vybledlý.
Škoda.
„Už tu nejsou žádní ghoulové.“
„Byl tu ghoul, ale už je to dlouho,“ tlumočil Caleb poslušně.
Zajímal se o něj John někdy, nebo byl jen užitečným překladatelem pro Graye?
„Proč ti na tom záleží?“
Dobrá otázka.
„Dobře,“ řekl John, „dokážeš-“
Dveře do zadní části domu se hlasitě zabouchly a Caleb na okamžik zahlédl postavu prchající přes duny.
John zaklel a běžel do zadní části domu. Caleb se za ním automaticky pustil. Vítr z oceánu byl syrový a
zapáchal hnijící bahnitou trávou. Měkký písek mu klouzal pod teniskama a dostával se mu pod džíny. I
přes to ale Johna snadno předběhl, a stáhl mezeru za prchajícím mužem. Ten chlap byl velký a oblečený
jako motorkář. Když se otočil, Caleb zahlédl divoké vlasy a ještě divočejší vousy. Sluneční světlo se
odrazilo od něčeho kovového a jeho mozku chvíli trvalo, než zaregistroval tvar zbraně.
„Federální agent! Položte zbraň!“
Vykřikl za Calebem John. Muž si samozřejmě neodpustil výstřel od boku. Calebovo srdce vynechalo
jeden úder. Na okamžik si vzpomněl na dopad skrz dřevěnou podlahu, rozbití žeber a rozdrcení plic.
Tento výstřel zasáhl pouze dunu a vytvořil obláček písku. Muž stále běžel, přeběhl poslední řadu dun a na
okamžik zmizel na druhé straně. Caleb přeskočil přes vrchol – a zastavil se. Sean tam stál s jeho Glockem
namířeným na podezřelého. Na oplátku měl velký muž zbraň namířenou přímo na agenta. Nejspíš díky
Grayovi dokázal vycítit strach a zoufalství, a taky viděl, jak se prst na spoušti podezřelého muže chvěje.
„Hej!“ zakřičel, než se mohl znovu zamyslet.
Muž se otočil a prst sevřel spoušť. Do Calebovy hrudi udeřila obrovská síla a srazila ho na zem. Trvalo
několik sekund, než se objevila bolest, aby zaplnila prázdnotu, která zbyla po šoku. Do prdele, bolelo to
tak strašně, jak si pamatoval, a snažil se popadnout dost dechu, aby zakřičel. Bolest se zmírnila a
ustoupila před proudem energie, když se roztříštěná žebra znovu vyrovnávala a jeho plíce se znovu
obnovovaly.
„Calebe!“ Johnův hlas, ochromený strachem.
Caleb se stočil na kolena, než se posadil na nohy. Podezřelý ležel na pláži, Sean mu klečel na zádech a
zadržoval ho plastovými manžetami. Tiffany vyběhla do poloviny duny a její tmavé oči se upřely na jeho
tvář, široké hrůzou.
„Calebe?“ John byl teď u něj.
„Potřebuje do nemocnice,“ řekla Tiffany.

V průdušnici ho něco zaškrábalo a těžce zakašlal. Znetvořená část střely dopadla na písek před ním.
Tiffany se klouzavě zastavila a pohlédla nejprve na kulku, pak na jeho hruď. Caleb zvedl tričko. Krev mu
zakrývala trup, ale samotná kůže byla neporušená.
Agentčin výraz přešel ze šoku k něčemu, co vypadalo jako strach, než zmizel v povýšeném pohrdání.
„Posedlý,“ vyprskla, otočila se k němu zády a hrdě kráčela k místu, kde Sean křičel na podezřelého.
Johnova ruka sevřela Calebovo rameno, jediný zdroj tepla ve vesmíru.
„Jsi v pořádku, zlato?“
„Jo.“
Caleb přestal sledovat Tiffaniny vzdalující se záda a soustředil se na svého milence.
„Jsem v pořádku.“
John přikývl a pak většinu pozornosti věnoval Seanovi a vězni.
„Dobrá práce,“ řekl, než pustil Caleba a přešel za ním, aby mu podal pomocnou ruku.
A bylo to, že?
Přivedlo je to o krok blíže ke kreténovi, který přivolal ghouly a unesl lidi. Ale tichá jízda zpět na
velitelství SPECTRu, rozptýlená nervózními pohledy od obou agentů, přiměla Caleba přemýšlet, jestli
přece jen udělal správnou věc.
„Je pozdě,“ řekl John, když dojeli před byt, „proč tu nezůstaneš další noc?“
Nechali svého vězně – Leona Nicholsna, podle jeho řidičského průkazu – na velitelství SPECTRu.
Kaniyar se rozhodla ujmout vedení jeho výslechu. Caleb toho parchanta málem i litoval. Déšť se přihnal
ze západu a hlasitě zabubnoval na okna auta. Zdálo se, že světla ze sousedních bytů se vlnila a ohýbala,
když voda klouzala po bočním okně spolujezdce.
„Jak chutná déšť?“
Nebyla to dobrá noc na nalezení hotelu a v tuto hodinu by rozhodně nenašel žádný volný byt. Vyhlídka,
že najde Caleba někde jinde, mu způsobila větší deprese, než by měla. Koneckonců John ho neznal ani
týden. Jistě, bylo to intenzivních šest dní a většinu z toho strávili společně, ale bylo příliš brzy na to, aby
se k sobě připoutali.
Ale šťastnému chvění v jeho hrudi nezáleželo na logice.
„Dobře. Díky.“
Uvolnil bezpečnostní pás, otevřel dveře a vysoukal se ven. Déšť ho zaštípal na tváři, a tak impulzivně
vystrčil jazyk. Bylo to studené a chutnalo po chemikáliích.
„Skvěle! Udělám večeři,“ řekl John vesele.
Caleb ho následoval a neobtěžoval se chránit před počasím.
Jakmile byli uvnitř, John si pověsil vlhký kabát, sundal si sako a vyhrnul rukávy, když zamířil do
kuchyně. Caleb pohlédl dolů na roztrhané tričko.
„Měl bych se osprchovat,“ prostrčil prst skrz díru v látce. „Vypadá to taky, že mám velkou spotřebu
oblečení.“
„Dobrá věc je, že teď máš účet,“ odpověděl John a jeho hlas se lehce utlumil, když strčil hlavu do lednice
a začal vytahovat věci na vaření.
„To jo.“
Účet však nebyl to, co chtěl. Nechtěl být pobodán, zastřelen, ani jiné strašlivé věci. Chtěl jen zpátky svůj
život.
„To je náš život.“
Ne, to není. Je to jen dočasná nepříjemnost.
Než vyšel ze sprchy, John dokončil večeři, těstoviny s rajčatovou omáčkou a čerstvou zeleninou.
„Výborné,“ řekl Caleb, když se vrhl na jídlo, „kde ses naučil takhle vařit?“
John vzhlédl od tabletu, kde zjevně zkontroloval svůj e-mail.
„Můj bývalý, Will. Než se nastěhoval, sotva jsem z makaronů udělal makarony.“
Calebův žaludek se napjal kolem těstovin. Což bylo hloupé. Ať už byl Will kdokoliv, teď tu nebyl.
Kromě toho Caleb a John nebyli ani pár. Byli to jen dva kluci, kteří se spolu bavili, žádná pouta.
„Pouta? O čem jsou tato „pouta“?
Caleb se neobtěžoval odpovědět.
„Byl to taky paranormál?“ zeptal se Caleb, aby dokázal, že mu to bylo jedno.
„Kterému z nás se to snažíš dokázat?“
Mohl bys, prosím, zavřít zobák?
John sebou trhl.
„Opravdu bych si přál, abys to slovo nepoužíval. Ale ne, nebyl. Vedl obchod s oblečením v centru, dokud
ho společnost nepřevedla do Savanny.“

„Ach.“
Neznělo to, jako by byl John zastáncem vztahů na dlouhé vzdálenosti. Dobré vědět.
„Nikdy jsem si nemyslel, že mi bude chybět můj byt v Charlotte.“
„Uh, jo,“ zamumlal John a jeho oči se vrátily k tabletu.
Zdá se, že ani sentiment ho nedonutil odtrhnout pohled od tabletu.
„Co je tam tak zajímavého?“ zeptal se, trochu víc popuzeně, než zamýšlel, ale alespoň ten muž mohl
předstírat, že mu věnuje pozornost.
„Záznamy textů, které jsem požadoval,“ řekl John a prohlížel si obrazovku před sebou. „Jedna z těch
starých knih musí mít něco, co mi pomůže vymítit Graye. Musím to jen najít. Už nějakou dobu jsem
neměl takovou výzvu.“
Sean a Tiffany se na něj dívali, jako by měl nějakou nakažlivou nemoc. Jako by s ním bylo něco strašně
špatného, jako by se každou chvíli mohl změnit v monstrum. Pokusil se to ignorovat, protože mi myslel,
že mu John kryje záda. Ale John ho očividně považoval za akademické cvičení, něco vzrušujícího a
zajímavého. Způsob, jakým někteří z lidí na projektu Manhattan pravděpodobně přemýšleli o té bombě.
Caleb odložil vidličku, jeho chuť k jídlu zmizela.
„To je všechno, co pro tebe jsem? Nějaký způsob, jak si něco dokázat? Nějaká hra?“
Přinejmenším přiměl Johna, aby se na něj podíval.
„No tak! Co to k sakru?“
Jak mohl zapomenout, že John je jen vládním dronem?
„Jsem pro tebe jen zkurvený případ. Jediným důvodem, proč mě chceš, je to, že ti mohu pomoci v
ostatních případech, alespoň dokud je Gray zaseknutý v mé hlavě. “
John se narovnal a jeho tmavé obočí se zamračeně stáhlo.
„To není pravda. Tak to vůbec není.“
„Zeptal ses někdy na mou práci? Na mé přátele v Charlotte? Na můj životě kromě všech těch sraček? “
„Calebe-“
„Zapomeň na to.“
Caleb prudce vstal.
„Díky za večeři a za to, že jsi mě nechal zůstat přes noc. Jdu do postele.“
John na něj zíral, modré oči bouřlivé.
„Posaď se a -“
„Jsem unavený.“
Bylo to dětinské a malicherné, ale zdálo se, že se nedokáže zastavit. Přešel ke schodům a čekal, že za ním
John zavolá. Ale bylo ticho, protože John se o něj samozřejmě vůbec nestaral. Šel do pokoje pro hosty a
hlasitě za sebou zavřel dveře. Bože, proč byl tak zatraceně hloupý? Jak mohl podlehnout Specu? Co se s
ním stalo? Caleb si svlékl oblečení a pleskl sebou do postele. Ale nezáleželo na tom. Všechno to bylo jen
dočasné, John, práce se Specs, Gray, všechno. Jakmile tohle skončí, vrátí se do Charlotte. Dá svůj život
zpět dohromady, vrátí se k malovaní a o měsíc později si už jen stěží vybaví, jak John vlastně vypadá.
„Proč si to přeješ? Zapomenout?“
Caleb se převalil na bok.
Protože pamatovat si dobré věci někdy bolí.
„Nerozumím.“
Fajn. Jednodušeji. Já odejdu a ty skončíš v láhvi.
Nakonec Gray konečně zmlknul. Caleb si přetáhl deku přes hlavu, zavřel oči a pokusil se nemyslet.