Kapitola 8.
Úzké schody zabraňují hromadným útokům ghoulů, a tak se snaží Graye zahnat zpět do podkroví, vrčí a cvakají tesáky. Přikrčí se, napne své tělo, a když po něm první ghoul skočí, vrhne se dopředu, nikolKapitola 9
O mnoho hodin později seděl Caleb na sedadle spolujezdce Johnova sedanu, když jeli zpět do bytu z velitelství SPECTRu. V dešti zářila světla. Soustředil se na stírání stěračů na čelním skle, uklidňujícím a hypnotickém.
Kavalerie dorazila na zámek v podobě bandy agentů SPECTR v neprůstřelných vestách a černých maskáčích, nesoucí nepřeberné množství střelných zbraní. Možná by to bylo na něco dobré, ale samozřejmě, že přišli příliš pozdě, tak už to bylo k ničemu.
Sean, John a další exorcisté strávili následujících několik hodin tím, že dělali svoje věci: vymítali ghouly ze zajatců v podkroví, aby bylo možné oběti převést do sanitek a odvézt do nejbližší nemocnice.
Mezi nimi byla i Carlina přítelkyně Erin, traumatizovaná, ale živá.
Cesta zpět do velitelství SPECTRu k získání Johnova sedanu byla vrcholem toho zkurveného večera, kdy všichni ostatní agenti nacpaní do černé dodávky hleděli na Caleba, jako by si mysleli, že se změní v upíra a začne zabíjet všechny na dosah ruky. Debilové.
Byl znovu unavený a celý pokrytý krví a opravdu, opravdu chtěl sprchu a postel. Stále se ale cítil hodně zraněný a pořád v hlavě slyšel Brimmovo chvástání, pořád dokola.
„Co myslíš, že tím myslel?“ zeptal se tiše, když už byli sami. „O tom, že zná pravdu? O společnosti SPECTR?“
John na něj rychle pohlédl, než se vrátil pohledem na silnici.
„Brimm byl šílený, Calebe. Viděl jsi, co udělal.“
Jeho ruce sevřely volant.
„Stále nemůžu uvěřit tomu, že někdo, kdo byl součástí SPECTRu, udělal něco tak hrozného, bez ohledu na to, jak hluboko padl.“
Caleb odolal pokušení poukázat na to, že SPECTR nebyl obsazen sbory andělů, bez ohledu na to, co si John chtěl myslet.
„Jistě, byl blázen. Ale řekl jsi, že opustil agenturu. Možná se stalo něco, co ho donutilo odejít. Ale jak, sakra, věděl o Grayovi? Někdo v agentuře mu musel dávat informace, aby věděl, jak nás vtáhne do pasti.“
„Nevím, ale věř mi, bude to důkladně vyšetřeno,“ řekl John pevně. „Kaniyar to nenechá být. Ale nemusí to nutně znamenat, že máme ve svých řadách zrádce. Může to být taky něco tak banálního, jakože se neodstranily Brimmovy bezpečnostní kódy a povolení, když odešel.“
„A pokud to není tak banální?“
„Pak budou přijata vhodná opatření.“
„Hm, jo.“ Caleb se neobtěžoval skrýt svou skepsi.
John si povzdechl.
„Vím, že stále nejsi připraven věřit SPECTRu, ale budeš věřit alespoň mně?“
Změna tónu Johnova hlasu ho přiměla pomyslet si, že jeho odpověď znamená víc, než by možná čekal. Takže žádné chytré poznámky.
„Ano. Věřím ti. “
Johnův úsměv zmírnil únavu v jeho tváři.
„Dobře. Pamatuješ si, jak jsem ti řekl, že mě moji rodiče dali na proti-paranormální terapii?“
„Ano,“ řekl Caleb a přemýšlel, kam to směřuje. „To místo bylo zavřeno, když došlo k nějaké nehodě, a ty jsi skončil ve státní vazbě, že?“
Jak projížděli kolem pouličních lamp, po Johnově tváři střídavě přejížděli stíny světla a tmy. „Nebyla to nehoda. Snažil jsem se pověsit na opasku na sprchové hlavici.“
Ta slova byla tak neočekávaná, že si je Caleb musel přehrát v hlavě, protože si myslel, že se přeslechl. John by se nikdy nepokusil zabít.
Byl příliš sebevědomý, příliš chytrý na to, aby někdy uvažoval o sebevraždě, ne?
Až na to, že to nejspíš udělal. A ano, mezi depresivním teenagerem a sexy agentem SPECTRu byla dlouhá cesta, ale věci, co se tam děly, musely být kurva špatné.
„Naštěstí byla sprcha levná a sprchová hlavice se rozbila, než jsem zemřel,“ pokračoval John, jako by vyprávěl příběh, který se stal někomu jinému před velmi dlouhou dobou.
„Nebo utrpěl poškození mozku. Ředitel mě našel v bezvědomí a byl jsem převezen do nemocnice. Proběhlo vyšetřování a místo bylo zavřeno.“
„Bože, Johne, omlouvám se.“
Ta slova dostatečně nevystihla to, co cítil, ale nevěděl, co jiného říct.
Johnovy rty se roztáhly do lehkého úsměvu, ale zdaleka v tom nebylo to sexy kouzlo, jaké dokázal. „Díky, ale neříkám ti to, abys mě litoval. Říkám ti to, abys pochopil, co myslím tím, když říkám, že poznám, co je špatně, a SPECTR to není.“
Možná byl John zaslepen svými zkušenostmi, když došlo na SPECTR… ale pokud ano, měl pro to dobrý důvod. A protože si prošel peklem, možná měl pravdu. Možná by měl Caleb trochu důvěřovat jeho úsudku.
„Ano, dobře. Chápu.“
Ale stále to nestačilo, a tak položil svou dlaň na Johnovo stehno.
Po chvíli John přechytil volant do druhé ruky a prsty volné ruky propletl s těmi Calebovými. Caleb si opřel hlavu o Johnovo rameno a po zbytek cesty jeli mlčky.
John odemkl byt a vešel dovnitř, aby rozsvítil světla. Caleb ho následoval dovnitř rozcuchaný a pokrytý zaschlou krví, ale pořád přitažlivý.
„Osprchuji se,“ řekl a zamířil rovnou ke schodům.
„Dobrý nápad. Až skončíš, půjdu já.“
Šamanská chrastítka v okně zacinkala, když Caleb prošel kolem, což Johnovi připomnělo něco, co chtěl zmínit už dříve, než ho rozhovor o SPECTRu rozptýlil.
„Poslouchej, Brimm byl blázen, ale byl dobře připravený. Ty knihy, které měl, mohou obsahovat odpověď na vymícení Graye.“
Caleb se zastavil, s nohou na spodním schodišti.
„Nejsou ty knihy důkazní materiál?“
„Jsou, ale jako vyšetřující agent mám plné právo do nich nahlédnout. Pokud zachovám určený postup, není důvod, abych nemohl provést prohlídku pro použití v jiném případě.“
Nadějný úsměv na Calebově unavené tváři rozbušil Johnovo srdce.
„To zní dobře.“
Vyšlapal zbytek schodů a o několik minut později v trubkách zachrastila voda.
John šel do své ložnice a svlékl si kabát a kravatu. Večer strávil pokusem nemyslet na okamžik v tom domě, když viděl Graye – Caleba – na kolenou před Brimmem. Ale teď, protože nebylo nic, co by ho rozptýlilo, se obraz vrátil, silnější než předtím.
Zemřeli dva ghoulové, zabiti tím, na čem Brimm pracoval, ale Gray se vzpíral a bojoval. A pravděpodobně to mělo Johna vyděsit, protože to byla jen další ukázka toho, že Gray je mimo jejich ligu. Vlastně mimo ligu všeho, co doposud znal.
Ve skutečnosti však cítil jen úlevu a určitou úctu.
Co se týče Caleba, neměl pro takové věci žádné školení, mentální ani jiné, ale očividně se s Grayem už aspoň trochu ztotožnil a spolupracovali. Ano, občas ho sral, ale to bylo jen součástí jeho osobnosti.
A později, to jak Caleb sevřel jeho ruku v autě, gesto tak sladké a tiché, nežádající odpovědi, ale jen nabízející podporu …
Není divu, že mu John stále více propadal.
Když se John rozhodl, popadl z nočního stolku pár věcí, pak zamířil dolů, aby se rychle umyl ve dřezu a zbavil nejhorší špíny. Jakmile skončil, šel ke dveřím koupelny, nedbale se opřel o zeď vedle nich a čekal, až se sprcha vypne.
Když se o několik minut později dveře otevřely, nasadil svůj nejkouzelnější úsměv, ten, který mu za ta léta už mnohokrát pomohl ve všech ohledech. Caleb tam stál a neměl na sobě nic jiného než ručník omotaný kolem pasu, dlouhé černé vlasy mu visely přes ramena na záda, ztěžklé a vlhké. Bože, vypadal tak sexy, štíhlý s hladkou kůží, řídké černé kudrlinky na hrudi táhnoucí se dolů od pupku pod okraj ručníku.
Caleb nadzvedl obočí, když ho tam viděl.
„Mohu vám nějak pomoci, agente Starkweathere?“
„Přemýšlel jsem,“ řekl John, než mohl změnit názor.
Přiblížil se a pomalu přejel prstem po Calebově rameni a paži.
„Takže zázraky se stávají.“
„Vtipné. Chceš to slyšet nebo ne? “
Calebovy oči se přivřely potěšením, když John svůj prst táhl přes jeho hruď a sklouzl přes jednu bradavku.
„Mmm. Pořád mluvíš.“
John na okamžik přemýšlel, jestli by namísto toho, co zamýšlel, neměl říct něco jiného. Něco hloupého, jako například „Máš skvělé tělo“ nebo „Víš, Gray je docela sexy.“
Protože až to všechno skončí a Gray zmizí, Caleb se vrátí do svého života v Charlotte a John tu zůstane sám. Stejně jako když Will pokračoval ve svém životě a nechal Johna za sebou.
Pokud by se ale obával o budoucnost místo toho, aby hleděl na to, co je teď, oba by tu vůbec nestáli.
„Nemusíš se odstěhovat, pokud nechceš,“ řekl. „Pokud chceš svůj prostor, rozumím, ale existují… výhody… toho tu zůstat.“
Calebovy oči se rozšířily a na rtech mu probleskl překvapený úsměv. Zdálo se, že má John vyhráno, překvapení nahradil smyslný výraz, zatímco ručník ovinutý kolem jeho pasu se posunul díky rostoucí bouli.
„Zvážím to,“ zamumlal a vzhlédl přes husté řasy. „Ale myslím, že potřebuji nějaký přesvědčivý důkaz.“
Jo, jo. John věděl, jak na to.
Naklonil se a políbil Caleba, přejel jazykem po vnitřním okraji jeho otevřených rtů a zasunul ho hlouběji. Caleb zasténal a políbil ho zpět, své ruce omotal kolem Johnova pasu a přitlačil ho na sebe.
John zatlačil Caleba zpátky do koupelny. Caleb přerušil polibek, aby se skepticky rozhlédl po malém prostoru.
„Hm …“
„Věř mi.“
Caleb si odfrkl, ale pak vyjekl, když ho John posadil na stolek vedle umyvadla. Ručník vyjel nahoru, odhalil štíhlá stehna, a pak se vyhrnul ještě výš, když Caleb omotal nohy kolem Johnova pasu a přitáhl si ho blíž.
John Caleba znovu políbil, tentokrát agresivněji, a na oplátku dostal lehký kousanec do spodního rtu. Caleb chutnal jako mátová zubní pasta a skořicová ústní voda, ale pod tím byla sytější, divočejší chuť, jako ozón na jazyku. Neměl by si to tak užívat, nemělo by mu být jedno, že je Caleb posedlý, nebo by alespoň měl mít tu slušnost, aby to zarazil.
Ale teď se nemohl přinutit udělat něco, co by je oba nejspíš hodně zranilo.
Caleb svými dlouhými prsty rozepnul knoflíčky Johnovy košile, stáhl ji z jeho ramen, a pak prsty přejel po jeho bradavkách. Jiskra vzrušení zasáhla Johnovy slabiny a on uchopil Calebovy boky, aby si ho přitiskl víc na sebe. Caleb zakňučel a penisem se otřel o šev Johnových kalhot.
„Chci tě,“ zalapal po dechu.
„Já tebe taky,“ souhlasil John.
Ale stáhl se a místo toho odsunul Calebův ručník stranou. Promnul Calebovy varlata, jemně za ně zatahal, což vyvolalo další zalapání po dechu, a potom sjel prstem po hrázi, až ke Calebově dírce.
Caleb se opřel, vyklenul se a poskytl Johnovi lepší přístup. Bohyně, vypadal tak sexy, když jednou rukou svíral hranu stolku a druhou měl nataženou nad hlavou kvůli rovnováze. Hlavu měl opřenou o zeď, nohy doširoka roztažené a černé dlouhé vlasy rozházené kolem sebe.
John pokračoval v hraní s Calebovýmy kuličkami, druhou rukou sevřel jeho penis a promnul ho od kořene k žaludu. Calebův dech se zrychlil a tiše zasténal. Sténání zesílilo, když John jemně nehtem poškrábal jeho žalud, a pak přejel i po jeho štěrbině.
„Sakra! Potřebuji tě,“ lapal po dechu Caleb.
Své oči upřel na Johna a na okamžik se zdálo, že to v jejich hlubinách jiskří, jako blesk na vzdáleném horizontu.
„Do prdele, zlato. Prosím?“
Jako by John už sám nebyl tvrdý jako šutr a jeho spodky nebyly vlhké. Ze zadní kapsy vytáhl kondom a lubrikant, které sebral z nočního stolku v ložnici. Caleb lačně sledoval, jak si rozepnul sponu na opasku a stáhl si zip až mučivě pomalu.
„Dráždíš mě,“ obvinil ho Caleb.
„Heh. Někdy ti ukážu, co to znamená, když někoho dráždím.“
Ale teď to nebude. Celý se třásl touhou být už uvnitř Caleba. Nechal si kalhoty a spodní prádlo sklouznout ke kotníkům a hned si nasadil kondom.
Lubrikant byl chladný a pronikl tenkou latexovou bariérou. John se jednou rukou opřel o zeď nad Calebovou hlavou, naklonil se, políbil svého milence a strčil jeden promazaný prst do Calebovy dírky. Caleb zasténal a tvrdě nasál Johnův jazyk. Kurva, to bylo tak sexy.
John vytáhl z Calebova zadečku prst a místo toho se proti němu nastavil se svým penisem. Bylo to tak intenzivní, že se na chvíli musel zastavit, protože jinak by přišel o rozum.
Caleb lapal po dechu a nohama Johna pevně svíral.
„Prosím, ano, to je ono.“
„Cokoliv chceš,“ zašeptal John, a pak přirazil.
Bohyně, to bylo jako sen. Caleb byl tak horký, těsný a kluzký. Jeho penis dorážel na Johnovo břicho pokaždé, když přirazil a Caleb byl tak zatraceně sexy.
Calebovo sténání sílilo a možná pod tím bylo něco, jako vzdálené hřmění hromu, spíš vnímané než slyšené. John olízl hladké křivky Calebova krku, ochutnal ozon a cítil víření a praskání energie těsně pod jeho kůží. Jeho éterický smysl byl živený Grayovou mocí, tlumenou, ale čím dál silnější, čím víc se Caleb blížil k orgasmu…
Bylo toho příliš mnoho. John ztlumil svůj výkřik do Calebova krku, když to na něj přišlo. Chytil Calebův penis do ruky a stačilo jej jen dvakrát promnout, než na prstech ucítil vlhké teplo. Jemně Caleba protahoval v rytmu svých přírazů, dokud se oba dva trochu neuklidnili. Teprve pak se John kousek odtáhl. Caleb ležel opřený o zeď a pořád těžce dýchal, jeho výraz vykazoval čiré potěšení. John posázel Calebovo čelo i nos motýlími polibky, než se přesunul k jeho rtům.
„Tak co?“ zamumlal proti Calebovým rtům. „Byl jsem dostatečně přesvědčivý?“
„Ach, sakra, že jo,“ řekl Caleb a objal Johna kolem krku. „Myslím, že to má své výhody, bydlet se svým přítelem, co?“
Nemohl si pomoct, ale zazubil se jako idiot.
„Přítelem, jo? Myslím, že se mi to líbí.“
„Hmph. Bude se ti to muset líbit, Starkweathere.“
***
Podle hodin na nočním stolku už mělo začít svítat, ale těžké mraky bránily průniku světla do místnosti. Caleb samozřejmě nepotřeboval světlo, aby už viděl.
John ležel stočený proti němu a hluboce spal. Mezi jejich záchranou před Brimmem a představením v koupelně si muž jistě zasloužil odpočinek.
Chtěl, aby Caleb zůstal. Vyvolalo to idiotský úsměv a teplo v hrudi.
Co by to mohlo z dlouhodobého hlediska znamenat…
Za jiných okolností by Caleb počkal, a pak by se vidělo. Ale v tuto chvíli byl přinejmenším šťastný, když věděl, že ho John chce.
Měl by být schopen usnout, spokojený a nasycený. Až na to, že nemohl zapomenout na všechno, co viděl – všechno, co cítil – v tom baráku.
Caleb opatrně vstal, aby Johna neprobudil, vyklouzl z postele a vyšel do chodby. Oběti v podkroví byly samozřejmě děsivé a byl nejasně pyšný, že se je Gray nepokusil sníst. Což bylo trochu hrozivé, když o tom tak přemýšlel.
Ale to, co ho pronásledovalo, nebyly oběti ani bolest, kterou jim způsobil Brimm, nebo dokonce Johnova záchrana. Byl to boj s ghouly.
Věci, které – Gray – udělali, ho měly odradit. Gray vypil ghoulí krev i přesto, že byl Caleb vegetarián. Nemělo by to být v pořádku, vysávat krev z něčeho živého a schopného cítit bolest. Ale nebyl vůbec znechucen, spíš naopak.
Gray byl silný a naprosto jistý si správností svých činů. A vzhledem k hrůze a nejistotě obklopující téměř každé jeho probuzení v poslední době bylo na takové jistotě něco nevýslovně svůdného.
Tak by to začalo? Návnada, která by vedla ke Calebovu zániku?
Přestal být zděšen tím, že se živil tím, co Gray nazýval démony.
Přestala Carlu odrazovat myšlenka jíst mrtvé? Takto převzali kontrolu démoni tím, že vás pomalu vedli po cestě jistoty, jeden krok za druhým, dokud jste nebyli pryč a zůstali jen oni?
Gray se pohnul.
„Nejsem démon.“
Nemůžu si dovolit na tebe myslet jako na něco jiného.
Na stěně Johnovy kanceláře v podkroví visel kalendář. Caleb našel ve stole pero a pečlivě označil dny, kdy odešel do opuštěného domu a skončil posedlý.
Osm dní. Osm dní ze čtyřiceti. Třicet dva dní zbývalo Johnovi, aby zjistil, jak se zbavit Graye. A pokud ne …
Caleb se zachvěl, když si vzpomněl na všechny ghouly, kteří dnes zemřeli. Každý z nich začínal jako obyčejný člověk, stejně jako on.
„Nedopadnu jako oni,“ řekl nahlas. „Nemůžu.“
Ale zíral na kalendář, dokud nevyšlo slunce.
i dozadu. Jeho rameno se opřelo o úzkou hruď a slyšel zlomení kostí, doprovázené bolestivým výkřikem. Obejme ho rukama a přitáhne si ho k sobě. Pokusí se bojovat, zaboří zuby hluboko do jeho ramene.
Projela jím bolest, doprovázená škrábáním kostí pod jeho silnými čelistmi. Vůně stoupá ze špinavé kůže, volá jej a on otočí hlavu, aby na oplátku kousl jeho.
Tesáky zajedou hluboko do krku a prokousnou velkou žílu v hrdle. Přes zuby směřuje krev přímo do jeho úst a bolest v rameni zmizí pod náporem rozkoše. Démoní éterická energie se do něj valí skrze krev, jiskří každým nervem, každou buňkou, od špiček prstů až ke konečkům vlasů, které se mu třou kolem ramen. Démonův žalostný pokus se mu vzepřít sotva zaregistruje.
Pak je hotovo, tělo mu vyklouzlo z rukou. Srdce mu buší, krev se vaří a chce víc.
Naštěstí je jich víc.
Ghoulové zaútočili a on se bránil drápy a zuby, kousal a pil jednoho po druhém. Poslední uprchl dolů po schodech, takže ho následoval, zahákl drápy do holých zad a strhl si ho na hruď, než zabořil zuby do jeho krku.
To je to, co znamená být naživu. Lov, krmení, tyto věci jsou prosté, bez známek smrtelných pochybností, obav a rozhodnutí. Zde není žádná lítost, žádná nejistota, žádná slabost.
Odhodí mrtvého ghoula stranou. Zbývající dva se krčí ve středu místnosti, jako by jim něco bránilo v útěku. Na tom nezáleží.
Kráčí k nim-
Smrtelníkův hlas vyvolává slova v jazyce, který si pamatuje jen matně, a pak narazí na zeď energie, obklopující jej i vlkodlaky. Vrčí, padá zpět a poprvé si uvědomuje své okolí. Místnost je velká, ale přeplněná knihovnami, některé stojí u zdí, jiné jsou umístěné v náhodných úhlech. V podlaze je vytesán kruh vykládaný tenkou stříbrnou čarou a v hlavních světových stranách stojí svíčky. Nejspíš je tohle to místo, které čaroděj používá k vyvolávání. Takové věci ale Graye nikdy předtím nezajímaly.
Smrtelník ho sleduje z druhé strany modravé zdi éterického ohně, jeho výraz je výrazem zkroucené euforie.
„Opravdu tomu nemůžu uvěřit. Drakula v živém těle.“
Caleb se uvnitř zachvěl strachem.
„Do prdele.“
Nezáleží na tom. Mnozí se ho během staletí snažili chytit do pasti. Tohle je pouze šok pro Caleba, který o tom moc neví. Poskytne vzpomínky, které jistě uklidní Calebovy starosti. Železné kolíky zabořené do těla, aby se nemohl pohnout, magické ochranné kruhy nakreslené kolem rakví. Žádné z těch věcí ho ale nikdy nedokázali zastavit.
Caleb odmítá být utěšen. Nechce se nechat spoutat. Gray nakonec uzná, že by se tomu taky raději vyhnul.
Čaroděj zavrtí hlavou.
„Zatracený SPECTR. Věděl jsem, že jsou to parchanti, ale tohle… no, to je jedno. Jakmile se přidáš k mé armádě, bude si i SPECTR muset dvakrát rozmyslet, co udělá dál.“
Tohle je únavné. Podívá se na dva ghouly uvězněné s ním. Kňučí a snaží se dostat co nejdále, aniž by se dotkli zdi éterické energie. Možná by je měl jednoduše sníst a nechat tohoto čaroděje ostatním smrtelníkům.
„Nepřišli jsme sem sami.“
„Neříkej mu to!“
Čaroděj se jen usmívá.
„Vím.“
Calebova úzkost rezonuje v jejich nervech.
„Něco udělal Johnovi.“
Bude toho litovat.
Gray cílevědomě kráčí k okraji kruhu a čaroděj v obavě couvne.
„Tohle mě unavuje,“ říká a natáhne ruku skrz bariéru.
Hoří, jako by ponořil ruku do kyseliny a spaluje maso až na kost. Ucukne zpět, to Calebův instinkt chránit jejich tělo, ho zastaví, protože má dojem, že by z jejich ruky nezbylo nic, co by se mohlo uzdravit…
Ale to je jen domněnka. Ruka je v pořádku a nepoškozená, bolest je jen slábnoucí vzpomínkou.
Čaroděj přimhouřil oči.
„Budeš mě poslouchat. I když tě nejdřív musím zlomit.“
Začíná zpívat.
***
John couvl ke dveřím a doufal, že se mu podaří vyhnout tomu, aby ho obklíčili. Jejich zkroucená těla se otřásala a sliny jim kapaly z čelistí, jejich šedá kůže byla odporná i na ghoulí měřítka. V takových chvílích bylo těžké si vzpomenout, že to kdysi byli lidé.
Zamířil glocka a vystřelil ve stejnou chvíli, jako ten, co na něj zaútočil z pravé strany.
První střela minula, ale druhá zasáhla, olovo se stříbrným pláštěm mu udělalo díru v rameni. Vydal vysoký výkřik a ustoupil, takže John změnil cíl na dalšího ghoula a znovu vystřelil.
Čistá trefa.
Dveře se rozletěly.
„Federální agent!“ zakřičela Tiffany a John nikdy nebyl tak rád, že slyší její hlas.
„Ghoulové!“ zakřičel zpět.
Kolem jejích rukou ožily plameny a osvětlily špinavou místnost.
Doufal, že dům nezapálí, ale právě teď to byla jejich nejlepší ochrana.
Nebo by měla být. Jako noční tvorové, ghoulové obvykle prchali před světlem a teplem, ale znovu se vzpírali všemu, co o jejich druhu věděl.
Jeden šel za ní, zatímco druhý se zaměřil na Johna, éterické lano, které jej spojovalo s Brimmem, zářilo ve vzduchu za ním.
Počkat. Pokud by mohl přerušit Brimmovo spojení s nimi, změnilo by se chování ghoulů?
Neměl čas na rozhodnutí, sklonil se a odvalil dál do místnosti. Drápy se mu zaťaly do kabátu, ale těžká vlna to vydržela a za okamžik byl volný.
Éterická lana viděl slabě, ale mohl vnímat, jak se táhnou ke dveřím, za kterými Brimm zmizel.
John vytáhl athame, soustředil se na stříbrnou čepel a nalil do ní veškerou energii, kterou dokázal vyvolat. Sekl do jednoho z lan. Začalo ustupovat pod ostřím nože.
„Co to, kurva, děláš?“ zakřičela Tiffany.
Pyrokinetička nemohla éterickou energii vidět.
„Sakra! Pozor!“
Do zad mu narazila těžká váha. Bradou narazil na dřevěnou podlahu, až ochutnal vlastní krev. Glock mu vypadl z ruky a zmizel někde ve stínech místnosti, ale athame se mu nějak podařilo udržet.
Váha na jeho zádech mu brala všechen vzduch z plic a obklopil jej zatuchlý zápach. Drápy mu trhaly kabát a on cítil, jak se zuby přibližují k jeho zranitelné pokožce, připravené kousnout.
Zoufale bodnul athame naslepo přes hlavu. Její špička narazila na maso, zaskřípala o kost, a pak se náhle a hluboko zanořila do něčeho měkkého. Ghoul vydal hrozný výkřik a svým škubnutím vytrhl athame Johnovy z ruky.
Uvolněný se převrátil na stranu. Ghoul kňučel a snažil se vytrhnout athame z očního důlku. Nůž zaduněl o podlahu a následoval příval krve.
První ghoul ležel na boku, když v určitém okamžiku zemřel po střelné ráně, aniž by si toho John všiml. Tiffany bojovala s třetím, jednu ruku měla v plamenech, v druhé svírala svou zbraň. Místnost zaplnil zápach spálené kůže, ale vypadalo to, že se ghoul, i přes ten oheň, snaží kousnout jí aspoň do ruky.
Střelba jejím směrem by byla příliš nebezpečná, a tak popadl nůž. Otřel krev z rukojeti athame a začal sekat éterická lana vázající ghoula na Brimmovu vůli. Jedno vlákno povolilo, pak druhé a Tiffany zuřivě zakřičela…
Poslední vlákno se oddělilo. Ghoul téměř překvapeně zařval a bleskově vyběhl ven ze dveří.
Zbývající ghoul byl těžce zraněn a silně krvácel. John našel glocka a jednou ranou ho střelil do hlavy. Sklouzl vedle svého mrtvého společníka a John zapřemýšlel, jestli už před tím, než se z nich stala monstra, byli spolu nějak spojeni.
Bolela ho každá kost a nechtěl ani myslet na modřiny na zádech a bradě. Smrad hnijících ghoulů srážel vzduch v místnosti, těla se rychle rozpadala, když NHE byla pryč.
„Co se sakra stalo?“ zeptala se Tiffany. „Beru to tak, že jsi svým athame nemával jen tak?“
„Samozřejmě že ne.“
John zavrtěl hlavou, na tom teď nezáleželo.
„Ten, co je ovládá, Tiffany – to je Brimm. Howard Brimm.“
Její tmavé oči se rozšířily.
„B-Brimm? Jako, bývalý agent Brimm? “
„Jo.“
„To nemůže být!“
Tiffany vždy vypadala jako cynik. Byl její vztah s Brimmem bližší, než si uvědomoval?
„Pleteš se.“
„Nechtěl jsem tomu uvěřit,“ řekl. „Sean měl pravdu – od začátku to byla past. Věděl, že přijdeme. Ví o Grayovi.“
Plameny kolem její ruky se rozhořely, i když stále nad nimi měla dostatečnou kontrolu.
„Sakra. Musíme ho najít. Kam šel?“
„Nevím. Já – “
Z dálky se ozvalo pronikavé zakňučení, a pak ještě další zakvílení.
Ten první zvuk nejspíš vydali ghoulové, ale ten druhý, hlubší řev nebyli oni.
Gray.
John vyběhl z místnosti, Tiffany hned za ním.
***
Bolest.
Gray zavrčí a pokusí se znovu přiblížit k zářícímu kruhu, který se začal tlačit dovnitř, ale je to jako polévat se horkým olejem a zapalovat. Což se mu občas stalo, ale nepohodlí pro tuto agónii nebylo zapotřebí.
Ghoulové jsou také uvězněni, ale jejich pán se o ně nestará.
Křičí a drápají své tělo, jejich pohyby jsou stále slabší a pomalejší, až se zhroutí na zem. Poslední záškuby a jsou mrtví.
Vyvolávači stéká po spáncích pot. Možná má být Gray také mrtvý.
Ne. Ne mrtvý. Ovládaný.
„Do prdele, bude nás mučit! Nemůže nás zmlátit, jako to udělal s oběťmi v podkroví, takže nás místo toho zkusí mučit!“
Ne. Gray padá na kolena, ale ignoruje hořící zeď energie, která se blíží. Soustředí se na jejich tělo, na údery jejich srdce: rychlé a silné a naprosto cizí všemu, co znal. Bolest bude a bude se zhoršovat, ale on se jí nebude poddávat. Caleb souhlasí. Nepoddají se, bez ohledu na to-
„Brimme!“
John dorazil.
***
Brimmův zpěv v latině se ozýval i na schodech, když John a Tiffany uháněli nahoru. John se snažil spěchat tak, aby je Brimm neslyšel přicházet.
Něco bylo velmi špatně a jeho nejhlubší instinkty křičely, aby teď nejednal zbrkle, protože jinak by se všechno mnohem víc zhoršilo.
Schodiště končilo v hale, která zase vedla do velké místnosti, knihovny, kde byly police na knihy odsunuty na okraj, aby vznikl prostor pro práci s energií. Brimm stál zády k hale, jednou rukou svíral knihu, kterou si před tím odnesl, druhou měl nataženou před sebou. Stříbrný kruh zapuštěný do podlahy byl živý éterickou energií. Bzučela v Johnových kostech a jeho ústa se naplnila chutí kovu, jeho pozemské smysly se snažily vyložit si to, co živilo jeho paranormální vnímání.
Uvnitř kruhu ležel pár mrtvých ghoulů. A za nimi, přikrčený na podlaze, s chvějícím se tělem a zvedajícím se hrudníkem, byl Gray.
I přes energii, kterou Brimm přivolal, John stále cítil drakulovu surovou sílu, jako blížící se bouřkovou frontu. Smrad ghoulů a lidského rozkladu se mísil s očistnou spáleninou ozonu, podloženou santalovým dřevem a pouštními písky zasaženými deštěm. Grayovy vlasy se kroutily v imaginárním větru, jako tlustí černí hadi, a John zahlédl zatahovací drápy škrábající podlahu z tvrdého dřeva. Drakulovo tělo se otřáslo a on se stahoval víc dovnitř, z hrdla se mu ozývalo nelidské zavrčení jako blížící se hrom.
A nějak to, že viděl Graye uvězněného, pokořeného a mučeného, bylo tisíckrát horší než cokoli jiného, s čím se na tomto pekelném místě setkal. John nechal athame spadnout na podlahu a sevřel glocka oběma rukama.
„Brimme!“
Brimm zareagoval rychleji, než John čekal, a uskočil na stranu za mohutnou knihovnu. Zpěv se přerušil, stěna éterické energie se přestala blížit ke Grayovi – ale nezmizela.
Tlumený zvuk výstřelů přicházel zvenčí. Sakra – Sean měl teď taky potíže.
Tiffany se zhluboka nadechla.
„Howarde! Odhoď zbraň a nechej drakulu na pokoji, slyšíš mě?“
„Tiffany?“ Brimm zněl překvapeně, když ji slyšel.
„Co si sakra myslíš, že děláš, ty hajzle?“ zeptala se a vstoupila do místnosti.
Ozvalo se hlasité prásknutí zbraně a kulka se zabořila do zdi za ní.
„Vrať se!“ varoval Brimm.
„Sakra!“ vklouzla zpět na schodiště s Johnem.
V šeru dokázal rozeznat bělma jejích očí, doširoka otevřených, jako by nedokázala uvěřit tomu, že na ni Brimm skutečně vystřelil.
Zvuk rozbitého skla vycházel z přízemí. Drápy zaškrábaly na starém dřevě a odněkud zdola zavyl ghoul.
„Kurva! Přivolal ghouly z lesa, “řekl John.
„Můžeš znovu udělat ten svůj trik s athame?“ zeptala se Tiffany.
„Je jich příliš mnoho. Jak dlouho se tu Brimm schovával a budoval armádu? Budeme to muset zastavit u zdroje, jinak to nepůjde.“
„Dobře.“
Sevřela rty do přísné linky a zastrčila svého glocka do pouzdra. O chvilku později její ruce vzplály a zespodu jí osvětlily tvář.
„Schody budou fungovat jako trychtýř. Zadržím je.“
Škrábání drápů sílilo a nekrotický zápach ghoulů se valil po schodišti. John tiše zanadával a vykoukl za roh. Rozeznal kus Brimmova roucha vyčnívajícího za vzdálenou knihovnou, ale nic víc. Zhluboka se nadechl, opustil úkryt a rozběhl se k nejbližší knihovně.
Místností zazněl výstřel a John zahlédl obláček prachu, když se kulka zaryla do police rozpadajících se svazků.
„Vzdej to, Brimme!“ zavolal a sbíral odvahu. „Je konec. Osvoboď ghouly a půjdeme na tebe zlehka.“
„Zlehka?“ Brimm se zasmál, zvuk to byl vysoký a divoký. „S živým drakulem na příkaz SPECTRu? Na nikoho z nás nepůjdou zlehka.“
John se blížil ke vzdálenému konci knihovny. Ze schodiště slyšel prskání a vrčení ghoulů a cítil kombinaci spáleného masa a hořícího dřeva. Bohyně, kdyby dům chytil, mohli by tu všichni zemřít.
Kdyby donutil Brimma dál mluvit, mohl by pomocí zvuku zakrýt své vlastní pohyby.
„Jak víš o Grayovi?“
„Malý šepot o nočním větru,“ posmíval se Brimm. „O drakulovi ví mnohem víc lidí, než si myslíš.“
„Díky, že jsi mi řekl něco, co už vím.“
„Nemusí to jít touto cestou.“
Znělo to od Brimma ustaraně? Možná cítil, jak jeho ghoulové umírají a hoří pod Tiffaninýma rukama.
„SPECTR není to, co si myslíš. Zjistil jsem skutečnou pravdu. Proto jsem odešel. Postavil jsem armádu ghoulů, abych je zastavil.“
John vyběhl z úkrytu, ale podlahové desky pod jeho nohama příliš hlasitě skřípaly. Zahlédl Brimmovy šílené oči a hlaveň zbraně. Vytáhl svou vlastní zbraň a otočil se, takže jeho záda narazila do knihovny, za kterou se schoval Brimm.
Byly tam dvě knihovny postavené zády k sobě; John stál na jedné straně a Brimm na druhé straně.
„Jsi blázen, Starkweathere,“ řekl Brimm a jeho hlas překvapivě hlasitě prošel vrstvami dřeva a knih. „Ty a Tiffany a všichni ostatní. Myslíš si, že všechno víš? Nevíš nic. Jste jen spousta můr a SPECTR je plamen, který vás spálí na popel.“
„Do hajzlu!“ zakřičela Tiffany a John zaslechl rachot. Těžké drápy dopadly na podlahu a on se otočil právě včas, aby viděl, jak se přímo na něj vrhá obrovský ghoul.
Vrhl se na jednu stranu. Ghoulův skok ho přenesl do spojených knihoven. Byl to tak silný náraz, až dřevo zapraskalo, knihovny se nahnuli směrem k Brimmovi a všude se rozletěly knihy a stránky, jak staré vazby povolily.
Brimm se s vyděšeným výkřikem vyhnul padajícím knihám. Uvědomil si, že ztratil krytí, otočil se, zvedl zbraň a namířil ji na Johna.
Jejich zbraně vystřelily ve stejný okamžik. John cítil, jak mu proletělo něco kolem hlavy, ucítil horký kov a průvan.
Brimm sebou trhnul a na hrudi jeho pláště se rozšířila rudá skvrna. Ještě chvilku zůstal stát, než se bez hlesu zhroutil na zem.
Ghoul se zvedl z popadaných knih. Vydal žalostné zakňučení, proběhl kolem Johna a zamířil ke schodům.
Zeď éterické energie zmizela z kruhu. Gray zvedl hlavu a John zjistil, že zírá do očí černých jako mezery mezi hvězdami. Pak byl drakula pryč a byl to Caleb, který se postavil na nohy.
John rychle přeběhl k němu, aby ho uklidnil.
„Jsi v pořádku?“
„Jo. Myslím, že ano.“
I přes svá slova se Caleb opřel o Johnovu paži. Jeho oblečení bylo opět zničené a nasáklé krví, jak jeho, tak ghoulů. Jeho ramena se otřásla, do očí mu vstoupily slzy a on je rychle hřbetem jedné ruky setřel.
„Sakra. Tohle v nejbližší době už dělat nechci.“
Cokoliv chtěl John říct, hodil to za hlavu, objal Caleba a přitáhl si ho na sebe. Chvíli se navzájem mlčky drželi, než Caleb sklonil hlavu a políbil ho. Jeho rty byly horké a žádostivé a John ho divoce políbil zpět.
Dřevěná podlaha zaskřípala. John pustil Caleba a otočil se, aby viděl, jak Tiffany přistupuje k mrtvému Brimmovi. Její oblek byl spálený až k loktům a z vlasů jí stékala krev, ale byla při vědomí.
Zastavila se vedle těla a zírala na něj.
„Sakra, Howarde,“ řekla tiše.
John si na chvíli pomyslel, že bude buď plakat, nebo kopat do těla. Možná obojí.
Nakonec neudělala ani jedno. Otočila se zády k mrtvému muži a řekla „Pojďme najít Seana a vypadněme, kurva, z tohoto domu. Tady jsem skončila.“
„Jo.“ John sevřel Calebovu paži, jen pro jistotu, a pak ji následoval ke schodišti. „Tak to jsme dva.“