Kapitola 5
Když jsem se dostal zpátky na pláž, po chlapovi s bílým okem nebylo vidu ani slechu. A taky
jsem zjistil, že už nejsem v Bournemouthu.
Co to, sakra, jako má být?
Považoval jsem se za nepředpojatého, ne za ateistu, protože se v životě stalo příliš divných
věcí, než abych věděl, že existuje spolehlivá odpověď na to, jak svět funguje. Ale tohle bylo
příliš. Jak bych sakra nemohl být v Bournemouthu? Všechno, co jsem udělal, bylo, že jsem
vyšel z jeskyně.
Jeskyně, která tam neměla být.
Možná ten černý kouř něco udělal. Po té ráně do hlavy jsem se pořád cítil divně.
Myslíš si, že víš všechno. Řekl ten hajzl.
Ne, nevím. Nevím nic.
Znal mé jméno. Řekl mi jménem. To mi vážně vrtalo hlavou.
Pentagram, tak se nazývaly ty pěticípé hvězdy, jako ta vytesaná do balvanu. To byly věci
spojené s čarodějnictvím – to jediné jsem věděl. Co to s tím mělo společného? Jaký kousek
skládačky to byl?
Potřebuju lajnu! Potřebuju lajnu!
Vyšel měsíc, uvolnil se z jeho mračného vězení a vydal tolik potřebné měsíční světlo. Moře
bylo stejně rozzlobené, vítr chladný. A bylo tam molo, stejně jako v Bournemouthu.
Neměl jsem jinou možnost než jít vpřed.
Po několika krocích jsem se zastavil. Pod malým útesem byl shluk čtyř domů – opuštěné
domy u pláže, s verandami a malými příjezdovými cestami, zabedněné, jeden se zhroucenou
střechou. Byl to smutný pohled. Mezi nimi a pískem se táhla úzká silnice jako šedá řeka.
Mizela v zatáčce vpravo kolem posledního domu.
Najednou jsem si připadal jako v mlze. Moje nohy se pohybovaly skoro samy, a když jsem se
vzpamatoval, stál jsem na malé silnici a zíral na jeden z domů, jako bych očekával, že zmizí.
O zahradní plot se opíral velký muž s tmavou pletí.
„Ahoj.“
Položil jsem ruku na zbraň.
„Ahoj.“
„Chceš si nějaký koupit?“
Nelíbil se mi jeho pohled, kterým si mě měřil. Bylo to, jako by mě poznal.
„Ne.“
„To bych doporučoval. Bylo by s nimi hodně práce.“
„Vypadají na to.“
Měl na zádech batoh.
„Dál od pláže jsou mnohem lepší domy.“
Nebyl jsem odborník na čtení lidí, ale spoléhal jsem na své instinkty. V jeho jantarových
očích bylo něco, co mi nesedělo. Nemohl jsem setřást pocit, že věděl, na koho se dívá.
Pracoval na tom vražedném spiknutí?
„Jmenuji se Greg,“ řekl. „Greg Stone.“
Nabídl mi ruku.
Nepřijal jsem si. Místo toho jsem se otočil, připraven odejít.
„Počkej …“
Když se mě chtěl dotknout, uskočil jsem bokem a jeho ruku odstrčil pryč.
„Nedotýkej se mě!“
Vytáhl jsem zbraň.
Zvedl ruce.
„Hej, promiň! V pohodě, kámo!“
„Kdo jsi?“
Ruka se mi chvěla a můj prst spočíval na spoušti. Nikdy jsem ze zbraně nestřílel.
„Odlož zbraň, Jakeu.“
Zbraň se mi v ruce třásla. Potřeboval jsem obě ruce, abych ji udržel stabilní.
„Jak to, že sakra, znáš moje jméno?“
„Prosím, musíš jít se mnou.“
„V žádném případě.“
„Musíš.“
Udělal krok vpřed.
„Zůstaň kurva, kde jsi!“
Musel jsem se odtud dostat.
„Co je tohle, co? Co je to za zasranou hru? Pracujete pro něj! Udělali jste mi něco, omámili
jste mě, přiměli mě myslet si, že jsem někde, kde nejsem! Ať už uděláte cokoli, nezastaví mě
to!“
Zuřivost mě ovládla.
„Nezastaví mě.“
Tolik vzteku.
„Ani ty.“
Vystřelil jsem.
Minul jsem, ale ten muž jménem Greg stejně padl na zem.
Pohyb od silnice.
„Gregu? Co to?“
Ženský křik.
„Jakeu, prosím,“ řekl Greg. „Opatrně s tou věcí.“
Vystřelil jsem znovu a zasáhl kamennou zeď.
„Opatrně,“ řekl znovu a pomalu vstal.
„Seru na tebe!“
Podíval jsem se na pláž, když žena znovu zakřičela.
Měsíční svit znovu pohltily mraky a vítr se zvedl. Rozeběhl jsem se pryč.
Nebe se rozzářilo bleskem a následovala prudká bouřka.
Bolest v hrudi …
Déšť zesílil a já byl v mžiku promočený až na kost.
Co to bylo za bolest?
Ozvalo se další hlasité zahřmění. Obzor osvítil blesk. V horní části mé hrudi se rozprskla
palčivá bolest. Ten pocit klesal níž a explodoval do výbuchu bolesti v mém žaludku, jako by
mě přímo ve střevech někdo kopal botou s ocelovou špičkou. Sevřel jsem si břicho a ohnul se,
abych popadl dech.
Co to, sakra, je?
Téměř jsem se už vzpamatoval, když bylo moje tělo ochromeno dalším násilným výbuchem
bolesti.
„Kurva!“
Bolest se rozšířila do celého mého těla. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem se pohnout. Umíral
jsem, tohle musela být smrt. Pulzovalo to do různých intenzit, špatné, horší, špatné, ještě
horší, špatné, horší, dokud jsem nedopadl do písku, zkroucený v křeči a mé výkřiky nebyly
pohlceny burácením hromu, vytím větru, sílícím deštěm a zuřícími vlnami moře.
„Jakeu!“
Byl to Greg.
Něco se mi zaseklo v krku, jako stovky malých pavouků, kteří šplhali nahoru po mém jícnu.
Chtěl jsem to vyzvracet, ale nedokázal jsem to přes ně dostat. Sakra! Dusil jsem se, ucpaný
malými pavoukovci. Najednou se pocit změnil a místo lechtání drobných nožiček jsem ucítil
něco kluzkého, s texturou želé, jakoby se mi do krku dostalo klubko slimáků. Začal jsem se
znovu dávit. Moje ústa byla otevřena dokořán. Něco se dostalo ven. Podíval jsem se dolů,
abych viděl, jak se přede mnou vlní černá tekutina.
Z mých očí, nosu a uší mi vytékala ta černá tekutina! Cítil jsem to! Sakra, mohl jsem to cítit.
Nebyl žádný prostor k dýchání, k vydávání zvuku.
Moje mysl křičela.
„Ó můj bože!“ žena plakala.
Černá tekutina se zastavila, jako by zaslechla mou tichou prosbu. Začalo to stoupat do
vzduchu nade mnou. Můj mozek nefungoval správně, nevěděl, jak to všechno zpracovat.
Černá hmota se vznášela nade mnou, a pak, jakoby se z ní vytvořily prsty, které na mě kývaly.
Probuď se, ty idiote! Probuď se!
Bolest ustupovala. Nebyl to žádný sen.
Navzdory zmírnění bolesti bylo moje tělo stále jen chvějící se hmotou, kterou jsem neměl pod
kontrolou.
Neviděl jsem Grega ani ženu, ale dovtípil jsem se, že od nich se pomoci nedočkám.
Chtěl jsem, aby šli k čertu. Měli s tím určitě něco společného!
Kapalina se proměnila v kouř, který vypadal stejně jako v té jeskyni. Klesl ke mně, jako by
mě sledoval. Cítil jsem tlak jeho pohledu, protože se na mě upřely dvě obrovské oči, jako by
kouř byl živý.
„Ku-“
Černý kouř se třpytil a vybuchl do bílého světla, pak zeleného, žlutého, červeného a modrého.
Měnil se znovu a znovu, vlnil se do každé barvy, dokud z něj nezačalo pršet. Vícebarevný
déšť mě zalil, kapičky klouzaly po mé kůži, když se mě dotýkaly, pohybovaly se po mém těle
jako drobní slimáci a vstupovaly do mě tak, jak vyšly ven, přes oči, ústa a uši, vrhající se do
pórů mé kůže. Jak déšť padal, mrak se zmenšil. Bolest se vrátila jako tisíc ohnivých jehel,
které procházely mým krevním oběhem.
Během několika minut to skončilo.
Mrak se rozptýlil.
„Jakeu …“ řekl Greg.
Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem vidět nic kvůli dešti, který zaplavil mé oční bulvy.
„To je v pořádku,“ dodal. „Máme-“
Zasáhla mě nová vlna bolesti a mé končetiny se zachvěly.
Poslední věc, kterou jsem slyšel, byl křik ženy.
„Má záchvat!“