0

Galen

„Klid, bratře,“ řekl Castor, když jsme stáli přes ulici od obchodu se starožitnostmi.
„Cítím tvůj hněv.“
„Samozřejmě, že jsem naštvaný,“ zatnul jsem zuby, „řekl mi ne.“
Castor věděl, že je lepší se nesmát, i když jsem viděl, jak mu zacukaly rty.
„Měl bych tam hned vpadnout, vzít si co chci, a odejít. Co by asi ten maličký člověk udělal, aby mě zastavil?“
„Lazara by to nepotěšilo,“ řekl a všechny stopy humoru zmizely.
Paprsky slunce procházely větvemi stromu, pod kterým jsme stáli, a svítily na jeho zrzavé vlasy.
„Požaduje, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali.“
„Do prdele s Lazarem.“
„Galene.“
Castor mě chytil za paži, když jsem vykročil vpřed.
„Nenuť mě, abych zavolal ostatním, aby tě odtáhli zpátky domů.“
„Všechno, co démoni chtějí, je v tom obchodě,“ zavrčel jsem, vytrhl paži z jeho sevření a zíral na budovu.
„Cítil jsem něco mocného, Casi. Něco temného. Bez toho odsud nemůžu odejít. Pokud jsem to cítil já, vím, že démoni to ucítí taky. Za soumraku jich tohle místo bude plné.“
Představil jsem si muže, kterého jsem potkal. Mladý, pravděpodobně něco přes dvacet. Pískově hnědé vlasy, oříškové oči a brýle s černými obroučkami. Měl průměrnou postavu, nic moc svalů. Nebyl by schopen odrazit démony. Roztrhali by ho.
„Počkáme tady,“ řekl Castor. „Až slunce zapadne, půjdeme dovnitř.“
„Dám vědět Alastairovi.“
Zavřel jsem oči a vyhledal jeho mysl. Jako Nephilim jsme neměli plné andělské schopnosti, ale byli jsme schopni spolu komunikovat telepaticky.
„To zboží jsem našel,“ řekl jsem mu. „Čekáme na setmění, abychom to dostali.“
„Viděl jsi, co to bylo?“ zeptal se Alastair.
„Ne, ale cítil jsem tu sílu.“
„Co mi neříkáš, Wrathe?“
Zhluboka jsem se nadechl a podíval se do obchodu. Skupina teenagerů vešla dovnitř právě ve chvíli, kdy vycházely dvě starší ženy. Lidé pokračovali ve svých obyčejných životech, aniž by si uvědomovali hrozbu, která je obklopovala.
„Galene. Řekni mi to.“
Není divu, že Alastair vycítil můj neklid. Znal mě lépe než kdokoli jiný.
„Síla byla temná. Známá.”
„Známá jak?“
„Od Lucifera jsem nic podobného necítil.“
Ticho.
Musel jsem se mýlit. Lucifer byl zapečetěný, spoutáný pod zemí, kde ho nikdo nemohl najít. Tma byla jeho jediným společníkem. Nebylo možné, aby znovu povstal.
„Počkám a promluvím si s Lazarem, až budeme vědět víc,“ řekl nakonec Alastair.
Moudré rozhodnutí.
Lazar nás trénoval od mala, ale nikoho z nás nemiloval. Nikdy nám neopomněl připomenout, že jediným důvodem, proč nám dovolil žít, bylo to, že jsme mu byli užiteční. Až přestaneme být užiteční, skončili jsme. Jeden špatný pohyb a srazil by nám hlavu, ani bychom nemrkli. Je lepší zjistit, s čím máme co do činění, než ho hned obtěžovat. Protože kdyby se ukázalo, že je to jen planý poplach, mohl by nám ty hlavy srazit velice rychle.
„Tak.“
Castor se opřel o kmen stromu a ruce zkřížil na hrudi.
„Viděl jsi tam něco pěkného?“
„Ve starožitnictví?“
„Ne,“ protočil očima, „v Alastairově zadku, když jsi ho líbal.“
Strčil jsem do něj.
„Nenuť mě, abych ti ublížil, Greede.“
„Ach ano. Udeř mě víc, brouku.“
„Nejsi můj typ.“
Sundal jsem ruku z jeho hrudi.
Castor se zazubil a jazykem si přejel po kroužku na rtu.
„Od kdy?“
Říkal jsem jemu, i ostatním, bratře, ale nebyli jsme pokrevní příbuzní. Naši otcové byli stvořeni, nikoli zrozeni. Kdysi dávno jsme byli s Castorem milenci. Měl jsem to rád drsně a jemu to taky vyhovovalo. Bylo to perfektní. Ale dlouho to nevydrželo. Trvalo to jen pár týdnů, než jsme se málem zabili. Doslova.
Ignoroval jsem ho a obrátil svou pozornost zpátky k obchodu se starožitnostmi. Slunce zapadne asi za další hodinu.
„Myslel jsem to s tím obchodem vážně,“ řekl Castor.
Zamával na mě prsty.
„Potřeboval bych nový prsten. Něco jedinečného a krásného.“
Všech sedm z nás dělalo, co bylo v našich silách, abychom bojovali s nejhoršími nutkáními našich hříchů. Já se svým pomstychtivým hněvem. Castor se svou honbou za hmotnými statky. Bellamy se svým neukojitelným sexuálním apetitem. Ale tyto hříchy byly naší součástí a nikdy je nebylo možné zcela překonat.
„Neviděl jsem nic, co by se ti mohlo líbit,“ řekl jsem mu.
„To posoudím já.“
„Jen nezapomeň, proč jsme tady. Ta věc má prioritu.“
„Jasně, jasně.“
Za soumraku, mladý asijský muž, který pracoval v obchodě, vyšel ven. Nasadil si neonově zelenou cyklistickou helmu, než skočil na svou motorku a odjel směrem ke shluku budov v centru města.
„Pěkný kousek,“ řekl Castor, „Kawasaki Ninja H2R. Ta hračka není na ulici jen tak k vidění. Malý zlobivý chlapec. Jak se k tomu asi dostal?“
„Soustřeď se, Casi.“
Majitel obchodu zamkl hlavní dveře a pak zhasl světlo.
„Počkáme ještě chvíli,“ řekl jsem, „byl bych raději, kdyby byl majitel úplně pryč, až půjdeme dovnitř, ale musíme se spokojit i s tímhle.“
Naladil jsem se na své okolí a hledal démonickou přítomnost. Zachytil jsem slabý pach Stínu, ale zdálo se, že je to daleko, možná zase dole u doků. Raiden a Bellamy hlídkovali v jiných částech města a nejspíš už je zaregistrovali taky.
„Nahoře se právě rozsvítilo světlo,“ řekl Castor.
Sledoval jsem jeho pohled a uviděl světlo procházející okny v patře, přes které přecházel stín.
Pak se v odrazu okna objevilo modré světlo, jakoby se zapnula televize.
„Vypadá to, že tam nahoře bydlí.“
„Díky, že jsi mi řekl něco, co už vím.“
Castor se usmál.
„Nemáš zač.“
Když o pár minut později zastavilo u obchodu auto, Castor a já jsme se přikrčili více do stínu.
Z auta vystoupila žena a v ruce držela papírovou tašku s nápisem nedaleké čínské restaurace. Přešla k bočnímu vchodu. Člověk by z této vzdálenosti nebyl schopen nic vidět, ale všechny mé smysly byly posíleny díky síle Nephilim. Viděl jsem muže z krámku, jak otevřel dveře, vzal tašku, podal jí peníze a pak zmizel zpátky uvnitř.
„Čínské jídlo bych si dal,“ zamumlal Castor, „propásli jsme večeři.“
„Dobře, Raidene.“
Zasmál se.
„Hej, to, že jsme nesmrtelní, neznamená, že si nemůžeme vychutnat jídlo. Kuře na sladko-kyselo zní zatraceně dobře.“
„Můžeš si ho později objednat.“
Žena se vrátila do auta a zařadila zpátečku. Když světla auta zasvítila na strom, jak se žena otáčela, přikrčili jsme se ještě víc a postavili se až ve chvíli, kdy odjela pryč. Pouliční osvětlení vedle budovy se rozsvítilo, ale o chvíli později zablikalo a znovu zhaslo.
Zleva se ozvaly kroky, a pak vzduch naplnila vůně hořícího masa a popela.
Stíny.
Vytáhl jsem dýky, když se jeden z nich na mě vrhl. Vrazil jsem čepel jedné dýky do jeho krku, a když se rozpadl, zabil jsem dalšího. Castor jednoho rozřízl napůl, než hodil svou zlatou dýku po dalším. Zásah do hrudi. Kolem jejich těl vířil kouř, ale pod nimi ležela tenká vrstva zuhelnatělého popela.
„Musíme se dostat do toho obchodu,“ řekl jsem a sundal další dva.
Stíny často chodili ve skupinkách po pěti, ale tentokrát jich bylo víc. To jen dokazovalo, že předmět, který hledají, je důležitý. Někdo ho hrozně moc chtěl.
„Běž,“ řekl Castor, když mu na záda skočil Stín. Překulil se dopředu, aby uvolnil jeho sevření, než ho shodil do trávy a podřízl mu krk. Kouř zaplápolal jasně oranžově, než se tvor změnil v popel.
„Mám to tady ošéfované.“
Rozeběhl jsem se přes ulici a držel se ve stínu. Boční vchodové dveře měly poplašný systém, který jsem snadno překonal, a pak jsem za sebou tiše zavřel dveře, než jsem se proplížil temnou chodbou.
Z televize nahoře se ozvalo mumlání. Podíval jsem se nahoru ke schodišti a uviděl zavřené dveře. Vchod do jeho bytu. Tiše jsem pokračoval chodbou a díval se do každé místnosti, kterou jsem míjel. Jedna měla miniledničku a malý stolek, další byla koupelna.
Šel jsem dál a sledoval stopu síly ve vzduchu. V mém věku mě jen velmi málo věcí dokázalo vyvést z míry, ale temnota, kterou jsem cítil, mi zkroutila a zauzlovala střeva.
Když jsem vešel, v místnosti byla tma, ale moje oči se hned přizpůsobily. Netrvalo dlouho a našel jsem to. Na polici stála nádoba o velikosti malé krabičky od doutníků, obklopená starými knihami a různými figurkami.
Symboly, chránící obsah proti démonům, pokrývaly vnější stranu schránky, což znamenalo, že by ji nemohli otevřít.
Kdokoli vlastnil tu schránku, musel být sám silný. Tento typ ochrany vyžadoval přesnost a rozsáhlé znalosti práce s kouzly. Zámek byl odstraněn a víko bylo otevřené.
Tolik k tomu, abychom udrželi démony venku.
Právě když jsem nakoukl do schránky, ozvalo se za mnou zaskřípání a v zádech jsem ucítil průvan. Sklonil jsem se, když mi nad hlavou proletěla kovová pálka.
„Vypadni z mého obchodu!“ zakřičel muž. „Už jsem volal policii!“
Otočil jsem se a chytil ho za ruku, když se znovu rozmáchl.
„To stačí.“
Jeho oči se rozšířily, než se rozmáchl druhou rukou a udeřil mě do hrudi. Chytil jsem ho za zápěstí a držel ho nehybně, načež sebou začal mlátit a snažil se mě kopnout.
Povzdechl jsem si.
„Přestaň. Chováš se směšně.“
„Mám jen stát a nic nedělat?“
Zvedl koleno a chtěl mě kopnout do rozkroku.
Odrazil jsem kop a přitiskl ho ke zdi. Pořád jsem držel jeho ruce. Srdce mu divoce bušilo, když začal panikařit.
„Uklidni se, sakra,“ zavrčel jsem.
„Počkat,“ podíval se na mě, „ty jsi ten chlap z dřívějška.“
„To sis všiml až teď?“
Vytrhl jsem mu pálku a odhodil ji stranou, kov zacinkal o dřevěnou podlahu. Při tom zvuku sebou trhl. Uvolnil jsem stisk na jeho zápěstí.
„Nejsem tu, abych ti ublížil.“
„Takže mě chceš okrást?“
Rozsvítil světlo a zíral na mě, zatímco si mnul zápěstí. Viděl jsem, že se bojí. Kdo taky ne?
„Jen bych si vzal tohle,“ řekl jsem, zavřel víko na schránce a sundal ji z police.
Když jsem zavřel víko, uzavřel jsem i tu temnotu a najednou jsem se cítil o něco klidněji.
„Prsten? Proč?“
Byl tam prsten? Zajímavé.
„Rodinné dědictví,“ zalhal jsem.
„Má pro mě sentimentální význam.“
„Proč je to ve strašidelné schránce?“ zeptal se a přimhouřil oříškové oči.
Vypadaly více zeleně a kolem zornic byl jakoby oranžový odstín. Můj pohled sjel k jeho mírně zarostlé bradě a jeho plnému spodnímu rtu. Horní byl tenčí. Jeho nos měl zaoblenou špičku, což mi z nějakého důvodu připadalo roztomilé.
„Nevěděl jsem, že působí děsivě.“
„Pokud je to pro tebe tak výjimečné, proč jsi mi o tom neřekl, když jsi tu byl odpoledne?“
Muž ke mně přistoupil, což mě, pravda, trochu překvapilo. Převyšoval jsem ho nejméně o sedm palců. Musel hodně zaklonit hlavu, aby se mi pořád dokázal dívat do očí.
„A dědictví nebo ne, to neomlouvá skutečnost, že jsi, se vloupal dovnitř.“
„Nic jsem nezničil. Není to moje vina, že tvůj alarm stojí za starou belu.“
„Páni. Takže jsi nejen zločinec, ale i kretén. Dobré vědět.“
„Zabil jsem všechny Stíny,“ ozval se mi Castorův hlas v hlavě.
„Ale cítím, že přicházejí další. A je jich mnohem víc. Musíš si pospíšit.“
„Jakkoli je tento rozhovor fascinující, obávám se, že musím jít.“
„Ne tak rychle.“
Připlácl mi ruku na hruď, když jsem se ho snažil obejít. Teplo jeho dlaně jsem cítil i skrz košili. Snažil jsem se ignorovat, jak moc se mi to zalíbilo.
„Nedovolím ti, abys mě okradl. Nejsem idiot. Tohle není rodinné dědictví.“
„Vinen. Řekni svou cenu.“
„Co?“
Šel za mnou, když jsem odcházel ze skladiště.
„Co jsi to za zloděje?“
„Nejsem zloděj.“
Zamířil jsem chodbou k východu.
„Říká muž, který krade.“
„Byl bys raději, kdybych ti nezaplatil?“
„Ne.“
Chytil mě za paži a pak rychle pustil, když jsem se otočil čelem k němu.
„Neměl jsem příležitost to úplně prozkoumat. Nevím, jakou to má cenu.“
„Galene. Pospěš si.“
„Bude pět tisíc stačit?“ zeptal jsem se a ztrácel trpělivost.
„Pět tisíc dolarů?“
Muž na mě zíral, jako by mi na čele vyrostl roh.
„Hm. Není to trochu… já nevím… moc?“
„Podívej, na tohle nemám čas.“
Vzadu na krku se mi postavily všechny chloupky. Přicházeli směrem od města a mířili přímo k nám.
Rozběhl jsem se ke dveřím.
„Počkej!“ zavolal za mnou.
Otočil jsem se a uviděl ho stát několik stop ode mě s očima rozšířenýma strachem. Lidé byli tak křehcí. Tak slabí. Kdyby se do jeho obchodu nahrnuly Stíny, byl by během několika minut roztrhán na kusy. Potřeboval jsem tu schránku dostat co nejdál od něj.
„Neznám tvé jméno.“
„Nepotřebuješ ho vědět.“
A pak jsem odešel a zavřel za sebou dveře.
*****
„Castore, přísahám bohu, že ti useknu ruku, pokud jen pomyslíš na to, že ho ukradneš,“ řekl jsem, když jsem koutkem oka viděl, jak se plíží ke schránce.
„Říkal jsi, že uvnitř je prsten?“
„To říkal on.“
„Chci se jen podívat.“
„Ne.“
Potom, co jsme opustili obchod se starožitnostmi, vedli jsme s Castorem Stíny směrem k přístavu, kde jsme se setkali s Raidenem a Bellamym. Všichni čtyři jsme démony zabili, než jsme se znovu vrátili k obchodu, abychom se ujistili, že se už neobjevili. Jakmile jsem viděl, že je majitel v bezpečí, vrátili jsme se domů.
Ale schránku jsme nedokázali otevřít.
Spolu s ochranou proti démonům existovaly také symboly, které fungují i proti andělům. Kdybych si jich všiml dřív, nezavíral bych to zatracené víko.
Ticho naplnilo naši kuchyni, když jsme na ni zírali, každý z nás cítil tu sílu, kterou v sobě skrývá.
I když se zavřeným víkem byla značně potlačená, byla stále cítit.
„Snažil jsem se kontaktovat Lazaruse, ale neodpověděl mi,“ řekl Alastair nespokojeně.
To nebylo nic nového. Někdy uběhly dny, než Lazar konečně jednomu z nás odpověděl. Komunikace probíhala podle jeho podmínek. A rozhodně jsme za ním nemohli přijít do nebeské říše. Kvůli zradě našich otců nám nebylo dovoleno vkročit do nebe.
„Proč na tom je ochrana proti andělům?“ zeptal jsem se.
„Ochranu proti démonům chápu.“
Alastair zíral na schránku.
„Větší otázkou pro mě je, jak někdo vůbec věděl, že to bude fungovat i na nás. Je to velmi stará magie.“
Gray se přišoural do místnosti, měl na sobě světle modrou mikinu na zip s kočičíma ušima na kapuci a růžovou košili s nápisem. To vše doplněné o boxerky a modré ponožky po kolena. Vytáhl z lednice plechovku Pepsi a přišel ke mně, aby se schoulil vedle mě na barovou židli.
„Nelíbí se mi, že je ta schránka tady,“ řekl, než zívl a otevřel plechovku, aby se napil.
„Nikomu z nás se to nelíbí,“ řekl Castor a prstem klepl do kočičího ucha na Grayově kapuci.
„Ale je lepší, když je to tady, než tam venku mezi smrtelníky.“
„Co se stalo s tím člověkem, který vlastní obchod?“ zeptal se mě Alastair.
„Dlužíme mu pět tisíc.“
Castor zabručel.
„Co? Proč?“
Neměl problém utrácet peníze za sebe, ale nesnášel, když utrácel kdokoliv z nás.
Nezáleželo na tom, že jsme měli téměř neomezenou finanční rezervu.
„Za tohle. Přistihl mě a zaútočil na mě baseballovou pálkou. Proto mi to trvalo tak dlouho. Postaral jsem se o to,“ dodal jsem rychle, když jsem viděl Alastairův pohled.
„Ublížil jsi mu?“
„Samozřejmě že ne,“ zavrčel jsem, „je v tom všem nevinně.“
Vzpomněl jsem si na pocit jeho ruky na mé hrudi a na vyděšený výraz v jeho očích. Taky na jemnou křivku jeho rtů.
„Požádám Damana, aby co nejdříve převedl peníze,“ řekl Alastair.
Daman, který tu byl tisíce let, byl ten nejlepší hacker. Mohl snadno najít informace o majiteli obchodu, aby mohl převést peníze na jeho účet.
Alastair si stiskl kořen nosu a zavřel oči. Vypadal unaveně. Ten druh únavy, který se vryl hluboko do duše. Narovnal se a zamířil ke dveřím na terasu.
„Na chvíli zmizím. Nedělejte nic hloupého, když budu pryč.“
„Vypadá strašně,“ řekl Raiden s plnou pusou hranolků.
Přes skleněné dveře jsem viděl Alastaira. Bez výrazu zíral na hvězdy.
Přesto jsem cítil jeho bolest. Všichni jsme to cítili.
„Poslední měsíc trávil skoro každou noc v nemocnici,“ řekl jsem, „jeho člověk to už dlouho nevydrží.“
Rozhostilo se mezi námi ponuré ticho. Zamilovat se do člověka. Nevyhnutelně o něj přijít.
Bylo to něco, co jsme všichni alespoň jednou zažili. Lásku jsem zavrhl už dávno.
Alastair taky. Ale pak potkal Josepha.
Alastair si rozepnul košili, stáhl si ji z ramen a sevřel v ruce. Roztáhl křídla a jejich šestimetrové rozpětí za ním vrhalo stíny do trávy. Černá pírka zářila pod stříbrným světlem měsíce, když jimi jednou zamával, a pak vystřelil k noční obloze.
„Půjdu s ním,“ řekl jsem a jemně jsem odsunul Graye stranou.
Chytil se Castora, který stál vedle něj a snad ani nezaregistroval můj odchod. Gray se tolik podobal zvířeti pojmenovanému po jeho hříchu, malému lenochodovi, který se držel kohokoli, kdo byl dostatečně blízko něj.
Jakmile jsem byl venku, svlékl jsem si tričko a roztáhl křídla. Někdy jsem se zapomněl svléknout, zvlášť když jsem spěchal. Během let jsem kvůli tomu zničil nespočet oblečení. Vzlétl jsem do vzduchu a držel se v malé vzdálenosti za Alastairem. Byl jsem si jistý, že mě vycítil, ale nic neřekl.
O několik minut později jsem klesl do trávy u nemocnice a znovu se oblékl.
„Proč jsi tady?“ zeptal se Alastair a zíral na vchod, kde před dveřmi byla žena středního věku a telefonovala.
Něčemu se zasmála.
„Zvládnu to sám.“
„Vím, že ano.“
Položil jsem mu ruku na rameno. Jeho tvrdý zevnějšek pod mým dotykem vzal za své. Cítil jsem, jak se třese. Sotva se držel na nohou.
„Ale nemusíš na to být sám.“
Přikývl a vykročil ze stínu ke dveřím.
Žena blábolící do telefonu na nás zírala, když jsme kolem ní procházeli do nemocnice. Lidi měli tendenci se po nás otáčet, přece jenom já se svými dvěma metry a Alastair jen o pár centimetrů menší, jsme vzbuzovali trochu respekt.
Alastair a já jsme vyjeli výtahem do patra. Zíral před sebe, modré oči rozostřené, a když se dveře otevřely, vystoupil. Sestra se na něj usmála, poznala ho z jeho častých návštěv. Řekl, že je Josephův vnuk, aby se dostal dovnitř a viděl ho tak často, jak to jen šlo. Vyřídit všechny potřebné papíry bylo také snadné.
„Perfektní načasování,“ řekla, „právě se probudil. Můžete jít rovnou dovnitř.“
„Děkuji.“
Následoval jsem Alastaira chodbou a cítil jsem, jak v jeho těle narůstá napětí. Josephovi zbývaly týdny života. Možná pár měsíců, při troše štěstí. Rakovina se mu rozšířila po celém těle. Taky se ho zmocnila demence. Některé dny věděl, kdo jsme. Jiné dny… ne.
Alastair se zastavil přede dveřmi a zhluboka se nadechl.
„Můžu ho zachránit, Galene,“ zašeptal s rukou na klice.
„Zachráním ho.“
Oba jsme věděli, že nemůže, ale jeho hrdost mu to nedovolila přiznat. Mně nebo sobě.
Když jsme vstoupili do prostorné místnosti, dolehlo k mým uším pípání strojů. Alastair vše zaplatil a zajistil, aby měl Joseph ten nejlepší pokoj s nejkrásnějším výhledem. Velké okno mu umožňovalo sledovat západy slunce, které tak miloval.
Joseph ležel na nemocniční posteli a jeho kdysi zrzavé vlasy byly nyní sněhově bílé. V jedné ruce měl infuzi a byl připojen k monitorům. Ve svých dvaasedmdesáti prožil dobrý život. Ale krátký, stejně jako každý jiný smrtelník. Když uviděl Alastaira, natáhl třesoucí se ruku k němu.
„Jsem tady,“ řekl Alastair, vzal ho za ruku a posadil se vedle postele.
Zůstal jsem u zdi a dal jim prostor.
„Blond vlasy tak světlé, že vypadají jako bílé,“ řekl Joseph a prsty přejel po Alastairových vlasech.
„Když jsem byl ve tvém věku, zamiloval jsem se. Měl vlasy jako ty. Byl to anděl, víš?“
Joseph se podíval k oknu.
„Měl ta nejkrásnější křídla. Jako havraní peří.“
Alastair se jemně usmál a políbil Josephovy klouby na ruce.
Po tváři mu stékala jediná slza.