Kapitola 5.

Galen

Sledoval jsem Simona, jak spí. Pískově hnědá ofina mu padala přes čelo a já bojoval s nutkáním je odsunout. Dotknout se ho.
Nedokázal jsem vysvětlit proč, ale přitahoval mě. Byl jsem v háji ode dne, kdy jsem vešel do jeho obchodu a viděl ty jeho velké oříškové oči, jak na mě zírají.
Byl to obyčejný člověk. Průměrný. Zdálo se, že jeho šatník většinou sestává z kostkovaných svetrů a vest, hlavně šedých a tmavě modrých. Neměl žádné svaly a jeho tělo bylo prostě průměrné.
Ne tělo někoho, kdo by dokázal odolat útoku Stínů.
Vzpomínka na to, jak leží v tratolišti vlastní krve s hrudníkem rozsekaným, bylo něco, na co hned tak nezapomenu.
Za svůj život jsem viděl bezpočet lidí umírat rukou démonů. Zachránili jsme mnoho z nich, ale ty, které jsme ztratili, i když pro mě možná něco znamenali, na mě nezapůsobili tak moc, jako když jsem Simona viděl krvácet na podlaze svého obchodu. Spustil se můj ochranný instinkt.
Nechat ho zemřít nepřicházelo v úvahu.
Tak jsem ho nepustil z očí.
Dávalo to smysl? Ne. Vše, co jsem o něm věděl, bylo jeho jméno. Přesto mě jeho přítomnost uklidňovala. Moje výbuchy hněvu se zmírnily. Byl jsem zvyklý se pořád zlobit, ale ne když jsem byl v jeho blízkosti.
Možná právě to mě k němu přitahovalo, ten pocit míru, který mi vštípil do mysli.
Simon se ve spánku pohnul a lehce zachrápal. Zjistil jsem, že se nakláním blíž, nezastavitelně k němu přitahován. Přejel jsem prsty po jeho čelisti a pak po straně jeho krku.
Voněl deštěm.
Když jsem se díval na obvazy kolem jeho paže a hrudníku dával jsem si to za vinu. Měl jsem vědět, že pach schránky zůstal v obchodě. Stíny mohli být tupí jako polena, ale byli to neuvěřitelní stopaři. Zabijáci. Pokud dostali rozkaz, aby něco získali, zabili cokoli, co jim stálo v cestě.
Věděl jsem, že bude chvíli spát, vyšel jsem z pokoje a tiše za sebou zavřel dveře.
„Jak se má?“ zeptal se Castor opřený o zeď.
„Stál jsi tady celou tu dobu?“
„Ne.“
Odrazil se od stěny a držel se vedle mě, když jsem se vydal k herně.
„Ale dost dlouho na to, abych viděl tvé malé vnitřní dilema.“
„O čem to mluvíš?“
„Něco pro tebe znamená.“
„Ne, neznamená. Je tu jen proto, že má na zádech terč. Nechat ho někde zemřít je v rozporu se vším, za čím stojíme.“
Castor se usmál.
„Tak proč je ve tvé posteli?“
„Protože nevěřím nikomu z vás.“
Odstrčil jsem ho, když se začal smát.
„Nečum na mě tak. Nic pro mě neznamená.“
„Možná. Ale chceš ho ojet.“
Podíval jsem se na Castora. Vrtěl svým propíchnutým obočím nahoru a dolů a ten pitomý úsměv se mu vrátil. Chtěl jsem ho praštit.
Když jsme vešli do herny, Raiden vzhlédl od místa, kde se skláněl nad kulečníkovým stolem. Než jsme došli k němu, poslal kouli do levého horního rohu. Jeho obnažená hruď nesla stopy po drápech, protože na něj zaútočil Stín. Rána byla před hodinou hluboká a tryskala z ní krev, ale nyní se díky našim schopnostem rychlého hojení jevila jen jako slabé škrábance.
„Kde je?“ zeptal se Raiden.
„Spí,“ odpověděl jsem.
Gray se posadil na pohovku, vlasy měl rozcuchané ze spánku.
„Chci se s ním setkat.“
„Já taky,“ řekl Bellamy a vstoupil do místnosti.
Zlaté vlasy měl rozpuštěné a oči mu změnily barvu z tmavě hnědé na oříškovou.
„Voní božsky. Jako jarní ráno před deštěm.“
Stiskl jsem ruku v pěst.
„Dotkni se ho a já ti useknu tu část těla, kterou miluješ nejvíc.“
„Teď jsi fakt krutý. Co ti kdy udělal můj penis?“
„Já tě znám, Luste,“ zavrčel jsem a udělal krok vpřed.
„Drž. Své. Ruce. Daleko. Od něj.“
„Dobře, dobře. Dám od něj ruce pryč,“ Bellamy se usmál, „ale co mé ostatní části?“
Odešel jsem z místnosti dřív, než jsem mu stačil utrhnout hlavu.
Měl jsem toho na srdci příliš, což mi náladu zrovna nezvedlo. Být v tuto chvíli v blízkosti mých bratrů by jen zhoršilo můj hněv.
Věděli, jak situaci zhoršit svými chytrými komentáři a otravnými osobnostmi.
„Galene.“
Zastavil jsem se a otočil se k otevřeným dveřím do Alastairovy pracovny. Když jsem prošel dveřmi, uviděl jsem ho sedět v červeném křesle s vysokým opěradlem, na klíně měl knihu a vedle sebe šálek horkého čaje.
„Pojď dál,“ řekl s neutrálním výrazem.
„Chyběl jsem ti?“
Stiskl rty k sobě.
„Nech toho.“
Připravil jsem se na přednášku, vešel jsem dovnitř a posadil se na židli vedle něj.
V krbu před námi praskalo dřevo a jeho teplo uklidňovalo.
Stěny lemovaly police plné jeho oblíbených románů, většinou prvních vydání. Znal mnoho autorů. S několika z nich se také vyspal. Okna od podlahy až ke stropu ukazovala stromy a skalku spolu s lavičkou, kde mohl za pěkných dní sedět venku a číst si. Jeho pracovna byla jeho svatyní, místem, kam chodil, když potřeboval přemýšlet nebo se od nás na chvíli vzdálit.
„Lazarus mi stále neodpověděl,“ řekl Alastair a zíral do praskajícího ohně.
„Musí se potýkat s problémy jinde. Když jsme spolu mluvili, řekl, že Phoenix a Belphegor byli v Paříži na setkání s mocnou čarodějnicí. Andělé je sledují v naději, že se dozví jejich plán. Po celém světě došlo k útokům démonů, víc než obvykle.“
Belphegor byl generálem podsvětí a Phoenix byl jeho nově jmenovaným poručíkem. Byli to dvě nejmocnější bytosti v podsvětí. Předávali rozkazy a posílali Stíny, aby vykonali jejich špinavou práci. Belphegor byl také Grayův otec. Zbytek našich otců byl zabit, když byl Lucifer poražen a zapečetěn.
„Musí jít po té schránce,“ řekl jsem a podíval se na trezor, do kterého ji Alastair umístil.
Na vnější straně sejfu umístil ochranné symboly proti démonům. Jen jako zvláštní opatření.
„Proč by to jinak Stíny hledaly?“
„Došel jsem ke stejnému závěru. Což mě přivádí k mému dalšímu bodu. Ten člověk.“
A je to tady.
„Pravidla máme z nějakého důvodu,“ pokračoval, „lidé sem nesmí. Nikdy jsem sem Josepha nepřivedl.“
„Vím.“
„Tak mi řekni znovu, proč jsi považoval za nutné přivést toho člověka do našeho domova.“
Na rozdíl od předchozího rozhovoru nezněl naštvaně. Spíš zněl jako by byl zmaten tím, co jsem udělal.
No, to jsme byli dva. Říkal jsem si, že to nemá nic společného s tím, jak jsem se cítil, když jsem byl u Simona, ale s naší válečnickou povinností.
„Nikdy předtím jsme nic takového neřešili,“ odpověděl jsem. „Démoni chtějí to, co je v té schránce. A Simon je chycen uprostřed. Je naší povinností chránit lidi před temnými silami, a to je přesně to, co dělám. Myslím, že ta schránka na něm zanechala nějakou stopu. Proto si Stíny stále myslí, že to má, nebo si alespoň myslí, že ví, kde to je. Tady bude v bezpečí, alespoň dokud se nám nepodaří na všechno přijít.“
„A co potom?“ Alastair usrkl čaje a položil ho zpátky na stůl.
„Řekl jsi mu o nás. Už se nikdy nebude moci vrátit do skutečného světa. Každopádně ne s nedotčenou pamětí. Ví příliš mnoho. Je to příliš nebezpečné.“
„Joseph o nás také věděl.“
Když jsem se o něm zmínil v minulém čase, zatímco ještě žil, Alastair sebou trochu trhl. Nedokázal jsem se však ovládnout, abych se staral o pocity druhých. Byl jsem příliš podrážděný.
„To bylo jiné. Neřekl jsem mu to celé měsíce, dokud jsem nevěděl, že mu můžu věřit.“
Alastairovy světle modré oči se zúžily.
„O tom Simonu Parksovi nevíme skoro nic. Lidé se dají snadno démony ovládnout. Mohl by nás zradit ve chvíli, kdy odejde. A to nemluvím o potížích, které může způsobit, když je tady.“
„Převezmu plnou zodpovědnost za cokoli, co se stane.“
„To teda převezmeš. Zůstaneš po jeho boku a budeš ho sledovat po celou dobu, co bude s námi. Ujistíš se, že se nebude plést do věcí, do kterých by neměl. Mluvím jasně?“
„Ano.“
„Přestože nejsem pořád spokojený s tím, co jsi udělal… tvoje rozhodnutí možná nebylo úplně pošetilé.“
Alastair poklepal prstem na opěradlo židle.
„Nikdo z nás ji nedokáže otevřít. Ale on ano.“
„Chceš ho využít?“
„Je tady. Mohl by nám být užitečný.“
Ta myšlenka dávala smysl. Přikývl jsem, než jsem se postavil a vydal se ke dveřím.
„A Galene?“
Otočil jsem se zpět na Alastaira.
„Pokud alespoň na okamžik uvěřím, že nás ten člověk plánuje jakýmkoli způsobem zradit… nebudu váhat a zabiju ho.“
Vyšel jsem z pracovny s rukama v pěst. Měl samozřejmě pravdu. Kdyby se Simon stal pro nás hrozbou, museli bychom se ho zbavit. Člověk nebo ne.
Tak proč ta myšlenka způsobila zauzlení mého žaludku?
Představil jsem si, jak mírumilovně Simon vypadal, když spal, měl mírně pootevřené rty a hruď se mírně zvedala a klesala. Vzpomínka na jeho vůni mě polechtala v nose. Voněl deštěm.
Nutkání chránit ho zesílilo.
„No, nechováš se slušně,“ ozval se hlas ze stínů.
Daman vstoupil do světla, vysoké, štíhlé tělo oblečené do kožených kalhot a topu, který ukazoval jeho vyrýsované břicho. Zadní část topu byla otevřená, takže mohl roztáhnout křídla, aniž by se musel svlékat.
Závist.
Z nás sedmi byl nejuzavřenější do sebe.
„Jak to?“ zeptal jsem se.
„Přivedeš ho sem domů místo toho, abys ho nechal zemřít.“
Daman naklonil hlavu se zmateným výrazem. Středně dlouhé hnědé vlasy mu padaly trochu do obličeje a ofina mu splývala přes smaragdově zelené oči.
„Zajímalo by mě, proč.“
„Už je mi vážně zle z toho, jak se mě na to všichni ptáte.“
„Můžeš nás vinit?“
Malé stříbrné křížky na jeho náramcích zacinkaly, když přešel k oknu a zahleděl se do noci. Měsíc se odrážel od moře.
„Naposledy, když jsme si pustili do domu člověka, bylo to v době renesance, nezapomněl jsi, jak to dopadlo, že ne?“
V té době jsme žili v Itálii – alespoň jednou za století jsme změnili místo a stěhovali se po celém světě.
Raiden se ve Florencii setkal s umělcem, stali se milenci a on ho pak pozval, aby u nás na pár nocí zůstal. To bylo vše, co démoni potřebovali, aby se na něj zaměřili. Muž byl zajat poté, co jednoho dne opustil náš domov, byl mučen, dokud jim neřekl, kde se nacházíme.
Belphegor poslal démony, aby zaútočili v noci, čímž nás překvapil. Daman a Castor byli málem zabiti.
Jako Nephilim jsme se dokázali vyléčit z téměř každého zranění, ale nebyli jsme nezničitelní. K oslabení našich léčebných schopností mohl být použitý specifický druh zbraně – nebeská čepel. Ta nám způsobovala zranění, jako bychom byli normální lidé. Castorův krk byl pořezán tak hluboko, že mu trvalo týdny, než se uzdravil. Damanovi vrazili dýku do srdce a sotva přežil.
„To se už nestane,“ řekl jsem.
„Když to říkáš.“
Daman se na mě podíval. Vyzařoval z něj smutek. Část hříchu, kterým byl.
„Veškerá prolitá krev bude na tvých rukou.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.