Galen
Sídlo Ravenwood stálo na kopci u moře a jeho kamenné věžičky se tyčily vysoko k noční obloze.
Alastair a já jsme přistáli na střeše, naše křídla máchala ve větru, než se složili zpět do našich těl. Mysleli jsme, že bude nejlepší navštívit místo, odkud schránka pochází, abychom zjistili, zda najdeme odpovědi pro její účel.
„Cítíš to?“ zeptal se Alastair a položil ruku na střechu.
„Nějaká silná ochrana chrání tohle sídlo. Nedostaneme se dovnitř.“
„Myslíš, že ta žena byla čarodějnice?“ zeptal jsem se a seskočil ze střechy na balkon s výhledem na vodu. Přistoupil jsem ke skleněným dveřím a byl jsem odražen. Mé tělo mi nedovolilo se přiblížit, jako by mě blokovalo silové pole.
„Mocná.“ Alastair se postavil vedle mě. „Čarodějnice se v minulosti spojily s démony, takže nechápu, proč je tahle vyhnala. A nás taky, když na to přijde. Chtěla nás všechny držet dál. Potřebujeme vědět, co je uvnitř té schránky.“
„Požádám Simona, aby nám ji ráno otevřel,“ řekl jsem.
Když jsem se za ním konečně došel podívat, už spal. Gray ležel rozvalený na posteli vedle něj, na přikrývce. Zvedl jsem Graye a odnesl ho do jeho vlastní postele a rozhodl jsem se nechat Simona odpočívat. Stále se léčil a potřeboval se uklidnit. Navíc jsem ještě nebyl připravený s ním mluvit.
Naše hádka mě popudila a poslední věc, kterou jsem chtěl udělat, bylo hádat se s ním ještě víc, když byl zmatený a vyděšený.
„Možná bychom sem mohli Simona přivést.“ Alastair zíral na balkónové dveře, kterých jsme se nemohli dotknout.
„Ne všechno v domě bylo prodáno. Jsem si jistý, že uvnitř je něco, co nám dá odpovědi.“
„Chceš, aby se vloupal dovnitř? Ne. Už toho má za sebou hodně. Nemůžeme po něm chtít, aby k tomu přidal vloupání.“
„Proč ne? Jaký má smysl ho držet poblíž, když nám nemůže pomoci?“ Alastair tiše zaklel a otočil se k moři.
Měsíční světlo se odrazilo od světlých pramenů jeho vlasů.
„Musíš odhodit jakoukoliv slabost, kterou vůči němu máš.“
„Nemám pro něj slabost.“
„Nelži mi, Wrathe.“
Ledově modré oči mě pozorovaly.
„Vidím, jak se k němu chováš. Pomáhat lidem je jedna věc. Zamilovat se do nich je něco jiného.“
„Říká ten, kdo je momentálně do jednoho zamilovaný.“
„A podívej, kam mě to dostalo,“ řekl a jeho hlas byl hrubší než předtím, když skrz prosakovaly emoce.
„Joseph umírá a já nemůžu udělat nic, abych to zastavil.“
Odvrátil pohled k zábradlí pod rukama. Když ho pevněji sevřel, jeho klouby zbělely.
„Zapomněl jsem, jak to bolí, sledovat, jak část tvého srdce chřadne.“
Alastair byl svědkem smrti příliš mnoha milenců.
Už dávno jsem se zařekl, že se už nikdy nezamiluji. Těch pár let s nimi po mém boku nestálo za tu bolest, když jsem je pak ztratil. Lepší je se připoutání úplně vyhnout.
Přesunul jsem pohled k moři a zíral na maják v dálce. Světlo jasně zářilo, než pohaslo a zasvítilo jinam. Alastair se mýlil. Kromě fyzické přitažlivosti jsem k Simonovi nic necítil. Jak bych mohl? Sotva jsem s ním promluvil. Nemluvě o tom, že byl pekelně tvrdohlavý a kladl příliš mnoho otázek.
Chtěl jsem ho chránit? Ano. Ale jen proto, že jsem se cítil zodpovědný za to, že málem zemřel.
Ošukat ho ale nebylo úplně vyloučené. Simon měl úžasné tělo. Měkké a teplé. Chtěl jsem se do něj zahrabat, celého ho olízat, vdechovat jeho opojnou vůni a poslouchat jeho sténání, když bych mu plnil zadek.
„Nenuť mě se pozvracet,“ řekl Alastair.
„Tak vypadni z mé hlavy.“
„Zatraceně dobře víš, že to někdy nemůžeme ovládat,“ oponoval, „zvlášť když stojíš tak blízko.“
Mezi námi dvěma se toho stalo hodně. Sdílel jsem úzké pouto se všemi svými bratry, nicméně pouto mezi Alastairem a mnou bylo ještě hlubší. Sice jsme se hodně hašteřili, ale jeden za druhého bychom bez rozmýšlení položili život.
„Krásná noc, že?“ řekl někdo za námi.
Otočil jsem se a uviděl démona s kaštanovými vlasy, jak se zlomyslně usmívá.
„Phoenix,“ zavrčel jsem a natáhl se pro svou dýku.
„Zapomeň na to,“ řekl a zamával na mě prstem.
„Přišel jsem si jen popovídat, takže se snaž být zdvořilý.“
Se svou porcelánovou pletí, tmavě hnědýma očima a stylovým způsobem oblékání by se skoro dal považovat za člověka. Jeho smrad ho však prozradil.
„Nemáme si o čem povídat,“ udělal jsem krok dopředu.
„Klid, bratře.“
Alastair mi položil ruku na hruď a nespouštěl oči z Phoenixe.
„Co chceš, démone?“
„Máš něco mého,“ řekl Phoenix.
Zvednutá křivka jeho rtů ve mně vyvolala touhu vrazit mu dýku do krku ještě víc, než jsem to už ve své představě udělal.
„Schránka, která pochází z tohoto sídla. Dej mi ji a já odvolám své bestie. Nechtěl bys, aby se ublížilo dalšímu vzácnému člověku, že?“
Mluví o Simonovi. To znamenalo, že to nebyl náhodný útok. Přikázal Stínům, aby ho zabily.
Viděl jsem rudě.
„Do prdele, ty zkurvy-“
„Co kdybys je stejně odvolal?“ řekl Alastair a přerušil mě. „A necháme tě žít.“
Z nás dvou si lépe udržel chladnou hlavu.
„Jak jsi arogantní. Myslíš si, že mě můžeš porazit?“
Phoenix vycenil zuby. Alespoň zmizel jeho hloupý úšklebek.
„Dělám ti laskavost, ty nephilimská svině. Nemáš ponětí, s jakou silou tady máš co do činění.“ Přistoupil o krok blíž.
„Myslíš, že jsi v bezpečí ve svém malém útočišti za bariérou? Roztomilé.“
„Vyhrožuješ?“ zeptal jsem se, protáhl se kolem Alastaira a přiblížil se k démonovi.
Phoenix pohlédl ze mě na Alastaira.
„Odvolej toho svého vzteklého čokla, než mu nasadím náhubek.“
Skočil jsem k němu a on zmizel. Moje dýka prořízla jen vzduch. Znovu se objevil na zábradlí na opačném konci balkónu, opřený o sloup.
Zatracení démoni. Nenáviděl jsem jejich schopnost dělat tyhle hovadiny.
„Alastaire,“ řekl Phoenix s nohou podepřenou o zábradlí.
„Přemýšlej o mé nabídce. Ta věc ve schránce je pro vás k ničemu. Dovol mi, abych vám ulevil od starostí, a máte mé slovo, že ustoupím. Lidé budou ušetřeni a tak dále. Ale když mě odmítneš…“ Ten zlý úsměv z dřívějška se vrátil a v očích se mu rudě zablesklo.
„Nařídím svým krásným mazlíčkům, aby zaútočili na celé toto bohem zapomenuté město a zabili každého člověka, na kterého narazí. Ulice zrudnou jejich krví a bude to všechno tvoje vina.“
„Co kdybys šel do hajzlu?“ řekl jsem. Pevněji jsem sevřel svou dýku a přemýšlel, jestli bych ji mohl hodit dostatečně rychle, abych mu ji zabodl do hrudi, než zmizí.
„Měl bys opravdu něco udělat s tou svou nevymáchanou hubou,“ řekl mi Phoenix.
„Mimochodem, pozdravuj ode mě sladkého Simona. Když jsem ho navštívil, odmítl mi říct, kdo tu schránku vzal. Ale cítil jsem na něm tvůj špinavý pach. Cítil jsem i něco dalšího. Vzbudilo to můj zájem víc než cokoli jiného.“
„O čem to mluvíš?“
„Ach, nic, čím by ses měl zabývat.“ Phoenix se znovu usmál. „Zajímalo by mě, proč tě chránil? Měl jsem v úmyslu ho mučit, dokud by nevyblil vnitřnosti… doslova… ale projevil jsem mu milost a poslal jsem své mazlíčky, aby mu dali lekci. Měli mu jen trochu ublížit a přitáhnout ho ke mně, ale víte, jaké jsou to bestie. Nechali se unést.“
V žilách mi bublal vztek.
„Přibliž se k němu znovu a já ti roztrhnu hrdlo.“
„Neškádli mě,“ odpověděl Phoenix. „Nebo bych mohl být nucen udělat ti něco opravdu ošklivého. To by byla taková škoda.“
Naklonil hlavu k Alastairovi.
„Dám ti jeden den na rozmyšlenou. A pak přinesu pekelné ohně k tvým dveřím.“
Mrkl na nás a zmizel.
Alastair se znovu otočil k moři se smrtícím výrazem.
„Schránka je pro ně ještě důležitější, než jsme si mysleli.“
„Proč to říkáš?“
„Od kdy nám Phoenix nabízí dohodu?“
Alastair přistoupil k zábradlí a rozvinul křídla.
„Páchl zoufalstvím.“
„A jeho hrozba vypustit Stíny na zdejší lidi?“ zeptal jsem se a také roztáhl křídla.
„Blaf,“ odpověděl Alastair.
„Belphegor dokáže svolat všechny Stíny. Ne Phoenix. Ale pokud je to válka, kterou chce, přesně to dostane.“
Alastair vyskočil z balkónu a vystřelil k noční obloze. Letěl jsem za ním.
Když jsme se vrátili do sídla, tiše jsem otevřel dveře Simonova pokoje a položil na zem dvě tašky.
Po odchodu z Ravenwoodu jsem se zastavil u něj doma a sebral nějaké jeho oblečení a osobní věci.
„Galene?“ zeptal se chraplavým, ospalým hlasem.
„Nechtěl jsem tě vzbudit. Spi dál.“
Simon klesl zpátky na polštáře a po chvíli začal tiše chrápat. Přešel jsem k posteli a opatrně mu urovnal přikrývku.
Představa, že byl Phoenix tak blízko něj, mě naplnila hlubokým vztekem.
Démon ho mohl snadno zabít.
Pak mě napadlo něco jiného. Simon mě chránil. Proč? Ne že by na tom opravdu záleželo. Phoenix se nenechal oklamat. Ale to Simon nevěděl. Než byl napaden ve svém podkroví, myslel si, že démoni a andělé nejsou skuteční. Myslel si, že jsem jen obyčejný zloděj.
„Jsi tak záhadný, Simone Parksi,“ zašeptal jsem a položil ruku na deku.
Teplo jeho těla jím prosakovalo a já bojoval s nutkáním zalézt si s ním pod peřinu a zavrtat se do toho slastného tepla.
Možná jsem měl navštívit klub, než jsem se vrátil domů, abych uvolnil trochu sexuálního napětí na náhodném muži, kterého už nikdy neuvidím. Protože sledovat, jak Simon spí? Být tak blízko jeho omamné vůně?
Cítil jsem, jak se ocitám na nebezpečné území.
Vyšel jsem z jeho pokoje a šel do mého, svlékl jsem si oblečení a zapadl do postele. Gray a Bellamy dnes večer hlídkovali, takže jsem si mohl pro jednou odpočinout.
Do nosu mě udeřil známý pach.
Proboha.
Simonova vůně se stále držela na mém polštáři. Moje vzrušení zesílilo a zavrčel jsem, když jsem strčil ruku pod peřinu, sevřel svůj penis a začal se honit. Vdechoval jsem jeho opojnou vůni z polštáře, když jsem hladil svůj tvrdý penis a představoval si jeho sladké rty a oříškové oči, představoval jsem si, jak mi jeho nehty přejíždí po zádech, když tvrdě nabírám jeho zadek.
Když to na mě přišlo, zatnul jsem zuby, abych nezasténal nahlas. Ne, že by moji bratři nevěděli, co teď dělám, zvlášť když byli poblíž. Jen jedna z nepříjemných věcí v našem svazku.
Jakmile jsem se uvolnil a penis mi klesl, vstal jsem z postele a vešel do koupelny, abych se umyl.
„Proč používat ruku, když je ve druhé místnosti dokonalý člověk?“
Hlavu mi naplnil Castorův hlas.
„Protože ho nechci.“
„Kecy.“
„Polib si.“
Zapnul jsem sprchu, vešel dovnitř a nechal vodu smýt známky mého osvobození. Kdyby to jen mohlo smýt důvod, proč jsem to udělal. Moje přitažlivost k Simonovi mě naštvala.
Nechtěl jsem ho chtít.
„Pokud ho nechceš, znamená to, že ho můžu mít já?“ zeptal se Castor.
„Ne, pokud nechceš zemřít,“ zavrčel jsem.
„Tak už si s ním zašukej, Galene. Budeš se cítit lépe. Slibuji. Je to jen sex.“
„Starej se o svůj sexuální život a neser se do toho mého.“
Vypnul jsem vodu, popadl ručník a přejel si jím po těle silněji, než bylo nutné. Bublající vztek v mých žilách odmítal utichnout. Ten hněv byl mojí součástí. Nemohl jsem tomu uniknout.
Dřív to bylo mnohem těžší ovládat. Potkal jsem někoho, viděl mu do duše, věděl, jak hrozný to byl člověk, a hněv uvnitř mě vybublal na povrch. Hněv byl ve mně jako zvíře, neustále hladové. Vždy číhá, hledá cestu ven.
Lazarus mě kvůli tomu jednou málem zabil v domnění, že jsem ztracený případ.
Někdy jsem měl pocit, že má pravdu.
***
Simon seděl v Alastairově pracovně s rukama složenýma v klíně.
Vyzařovala z něj úzkost, ale také zvědavost.
Když jsem použil svou sílu, abych viděl jeho duši, neviděl jsem nic než laskavost. Možná taky trochu vzteku, samozřejmě, ale nic špatného. Jediný člověk, kterému kdy ublížil, byl on sám – emocionálně samozřejmě. Nemohl jsem svou silou číst jeho myšlenky. Mohl jsem jen posoudit jeho povahu. Ale evidentně se neviděl tak, jako já jeho.
Ne že bych ho chtěl nějak zvlášť vidět. Vůbec ne.
Jsem v prdeli.
Alastair se pokusil znovu kontaktovat Lazara ohledně střetu s Phoenixem, ale nedostal žádnou odpověď. Nejprve jsme potřebovali vědět, s čím máme co do činění.
Schránka byla odpovědí. Všechno, co se v poslední době stalo, se točilo kolem ní.
Alastair otevřel trezor ve zdi a popadl schránku zastrčenou uvnitř.
„Takže to musím otevřít?“ zeptal se Simon. „To je vše?“
„Ano,“ odpověděl jsem a postavil se vedle jeho židle.
„Proč vy nemůžete?“
„Ochrana proti andělům nám v tom brání,“ řekl Alastair a přešel k němu. „Jsme jen poloviční andělé, ale ochrana je silná.“
„Proč by někdo bránil andělům v otevření?“ zeptal se Simon s roztřeseným hlasem.
„Je to jen prsten.“
„To je to, co potřebujeme zjistit.“ Alastair položil schránku na svůj stůl. „Pojď sem.“
Simonovy doširoka otevřené oči se stočily na mě.
Skutečnost, že se na mě podíval pro ujištění, způsobilo, že se mi hrudníkem rozlilo teplo. Nebyl jsem zvyklý být pro někoho bezpečným místem. Byl jsem zvyklý, že se mě lidé báli a byli v mé přítomnosti zastrašováni. Ale Simon, i když jsme se naposledy pohádali, z nějakého důvodu mi věřil.
Kývl jsem na něj.
„To je v pořádku.“
Vstal a přešel ke stolu. Hluk z haly upoutal mou pozornost, ohlédl jsem se a uviděl ve dveřích stát Castora a Raidena. Gray stál vedle nich a jeho hnědé oči vykukovaly zpod Castorovy paže.
Alastair zvedl ruku a prstem si poklepal na rty. Jeho výraz byl zamyšlený.
„Otevři to.“
Simon třesoucí se rukou uvolnil západku a otevřel víko. Okamžitě jsem ucítil sílu obsaženou uvnitř. Alastair to pocítil také. Zdálo se, že trochu ztratil rovnováhu, než položil ruce na stůl. Jeho světlé oči se přesunuly ke mně. To, co jsem viděl, mě nenechalo chladným. Málokdy dával najevo takové starosti. Jeho arogance a hrdá povaha ho nechávaly chladným i ve vypjatých situacích. Ale teď?
Strach.
Za mnou se ozvalo zakňučení. Gray se schoval za Castora a přitiskl svůj obličej většímu muži do zad.
„Co to, sakra, je?“ zeptal se Raiden s napjatými svaly. „Cítím se tak…“
„Temnota,“ řekl Castor.
„Silná,“ dodal Alastair. „Příliš silná.“
„Nic necítím,“ řekl Simon a pohlédl na nás všechny.
„Mám to vytáhnout z krabice?“
„Teď, když je otevřená…“ řekl Alastair, odhrnul červenou látku a vytáhl prsten.
Když se dotkl kovu, ztratil trochu síly a musel se opřít bokem o hranu stolu.
Byl to zlatý kroužek a uprostřed byl velký zelený kámen obklopený něčím, co vypadalo jako rubíny.
„Je tam něco vyryté?“ zeptal jsem se, když jsem si všiml drobného písma po obvodu.
Když jsem přistoupil blíž, po zádech mi přejel mráz, ale ignoroval jsem ten pocit.
Alastair svraštil obočí, když se soustředil.
„Jazyk je démonský. Je to druh svazujícího kouzla.“
„Svazující co?“ zeptal jsem se.
„Nevím.“
Alastair nenáviděl, když něco nevěděl. Byla to rána do jeho ega.
Otočil prsten mezi prsty a studoval rytinu.
Když Lazarus přistál v zahradě za oknem, ozvalo se mávnutí křídel.
Simon zakřičel a uskočil dozadu.
„On… právě se objevil. Z ničeho nic.“
Otočil se na mě a párkrát zamrkal.
„Opravdu se to stalo?“
Lazarus na terase otevřel skleněné dveře, které vedly do pracovny, a vešel dovnitř.
Simon na něj dál zíral a jeho pleť zbledla.
„Tohle se mi asi jen zdá,“ řekl Simon. „Má křídla. Skutečná křídla. Tohle nemůže být skutečné.“
„Ticho, člověče,“ řekl Lazarus Simonovi, než se k němu otočil zády. Vykročil směrem k Alastairovi a bílá křídla měl stažená k bokům.
„Co jsi našel?“
„Tohle.“ Ukázal na krabičku.
„Má ochranu proti démonům a andělům. Dům, odkud pochází, je také chráněn.“
Lazar popadl prsten a prohlédl si ho. Jeho vlasy ladily s odstínem jeho čistě bílých křídel a jeho modré oči měly zlaté skvrny. Nevypadal starší než na třicet, i když tu byl od počátku věků.
„Kde jsi to našel?“ zeptal se Lazar, neschopný skrýt neklid ve svém hlase.
„To on,“ odpověděl Alastair.
Když se k němu Lazarus otočil, Simonovy oči se rozšířily.
Přistoupil jsem k němu blíž a on se ke mně přitiskl.
„Ty.“ Lazarus přešel k němu a zvedl prsten. „Mluv. Kde jsi to našel?“
„V krabici,“ odpověděl Simon. „Myslím tím, pochází z bedny s hromadou dalších věcí, co jsem koupil na aukci ze sídla Ravenwood.“
„Víš co to je?“ zeptal jsem se anděla.
„Vázací prsten,“ odpověděl Lazarus. „Síla uvnitř je silná. A nemožná.“
„Co myslíš tím nemožná?“ zeptal se Alastair. „Co je to?“
„Potřebuji mluvit s Urielem.“
Lazarus opustil pracovnu, vrátil se do zahrady a roztáhl křídla.
Simon znovu zalapal po dechu, když anděl zmizel z dohledu.
„Já… to…“ Zamrkal a předklonil se dopředu.
„Já…“
A pak se zhroutil.
Chytil jsem ho, než dopadl na podlahu, a sevřel mu hlavu. Strach mi sevřel hruď. Co mu bylo? Moje obavy se změnily v pobavení, když jsem si uvědomil, že jen omdlel. Přemýšlel jsem, kdy toho bude příliš mnoho, než aby to dokázal zpracovat. To, co nejspíš byla poslední kapka, bylo zjevně vidět muže s křídly.
„Lazarus si vzal prsten,“ řekl Alastair a přesunul svůj pohled k oknu.
„To jsem rád,“ řekl Gray a stále se držel Castora.
„Nelíbilo se mi, jak jsem se kvůli tomu cítil.“
Alastair vypadal klidně. Dokonce lhostejný. Ale ruce se mu sevřely v pěst. Volal Lazara celé dny, a když se anděl konečně ozval, vzal si prsten a odešel bez jakéhokoli vysvětlení.
„Phoenix dnes očekává odpověď,“ řekl jsem a postavil se na nohy se Simonem v náručí.
„Nemůžeme mu dát prsten, když ho nemáme,“ odpověděl Alastair.
Odtrhl pohled z okna.
„Všichni musíme dnes večer hlídkovat. Pokud pošle další Stíny, musíme na ně být připraveni. Teď opusťte moji pracovnu.“
Vyšel jsem z místnosti a ostatní mě následovali. Dveře se za námi zavřely. Castor a Gray vyšli ven, zatímco Raiden zamířil do kuchyně. Nikdo z nich nepromluvil. Všichni jsme zpracovávali, co se právě stalo.
Komu prsten patřil? Proč z toho Lazar, bytost, která jen zřídka projevovala jakékoli emoce, vypadala tak vyděšeně? Zmatek se rychle změnil v hněv, jak tomu často bývalo. Lazar nás držel v mnoha věcech v nevědomosti, ale tohle? Zvlášť když jsme byli přímo v centru toho všeho.
Cestou do pokoje se Simon pohnul a otevřel oči.
„Galene?“
„Držím tě,“ řekl jsem. „Jsi v bezpečí. Omdlel jsi.“
„Ten muž… měl křídla.“
Neubránil jsem se smíchu.
„Ano. Měl. Je to anděl.“
I když se zachoval jako debil.
„Všechno je to skutečné,“ řekl Simon šokovaně. „Nemůžu tomu uvěřit. Právě jsem viděl jeho křídla. A létal.“
Přitiskl svůj obličej k mé hrudi.
„Myslím, že ztrácím rozum. To je jediné vysvětlení.“
„Neztrácíš rozum.“
Zdržel jsem se přitisknutí tváře do jeho vlasů. Proč musel tak krásně vonět?
„Jak to můžu vědět? Můžeš být taky výplod mé fantazie.“ Simon si lehce odfrkl. „Vždycky jsem říkal, že se mi líbí vysocí muži. Nech mě dál fantazírovat o sexy chlapovi, jako jsi ty, který je vyšší než dům.“
„Nepřeháněl bych. Možná jako malá kůlna. Ale ne dům.“ Jeho slova se mi omotala kolem srdce.
A vědomí, že sdílí vzájemnou přitažlivost, si rozhodně získalo pozornost i další části mého těla.
Po vstupu do jeho pokoje jsem ho položil na postel a přinutil ho, se pustit.
„Nechci spát,“ zakňučel. „Právě jsem se probudil asi před dvěma hodinami.“
„Jsi v šoku,“ řekl jsem a posadil se vedle něj. „Musíš si odpočinout. Přinesu ti trochu vody.“
„Nemám žízeň.“ Pokusil se posadit, ale já ho jemně zatlačil zpátky dolů.
Dotkl jsem se jeho spánku, vyslal do jeho těla příval klidu a uspal ho. Další síla, kterou jsme měli. Ironií bylo, že někdo jako já mohl někomu přinést pocit klidu, ale sám sobě jsem to nedokázal.
Simon se svalil na polštář a já mu sundal brýle. Nenáviděl jsem, když jsem ho musel uspávat, ale opravdu si potřeboval odpočinout. Jeho tělo – a mysl – toho za posledních několik dní zažily hodně.
A lidé byli křehcí.
Vyšel jsem z pokoje, zavřel dveře a ostře se nadechl. V Simonově přítomnosti byl můj hněv zkrocený. Stále přítomný, ale kontrolovaný. Ale s každým krokem, kterým jsem se od něj vzdaloval, ve mně zase sílil.
Potřeboval jsem něco zabít.
Pár desítek Stínů by to spravilo.