Galen
Všech pět nás stálo před vchodem do podsvětí, zahaleni v temnotě lesa na okraji ospalého přímořského
města. Bylo jen velmi málo způsobů, jak vstoupit do říše nehynoucího, aniž by si toho někdo všiml, ale
Lazarus našel trhlinu v obraně, která nám umožnila nenápadně vklouznout dovnitř.
Ještě jsem Wratha nevysvobodil, ale cítil jsem, jak mi proudí v žilách. Čeká. Někdy jsem si připadal jako
doktor Jekyll a pan Hyde. Když Wrath převzal vládu, už jsem to nebyl já.
„Nemusíš to dělat, Galene,“ řekl Alastair a starost v jeho tónu byla hmatatelná.
„Už jsme o tom diskutovali.“
„A co až boj skončí?“ zeptal se. „Lazarus tě minule hodil do klece a málem tě zabil. Odmítám se dívat, jak
umíráš.“
Zranění jeho hlasu způsobilo tupou bolest v mém srdci, ale mé rozhodnutí to nezměnilo.
„Tak se dívej jinam.“
Držel jsem se naděje, že budu moci převzít kontrolu, až přijde čas. Jakmile bude Simon v bezpečí a zpět v
mé náruči, věřil jsem, že se Wrath uklidní, stejně jako to udělal pokaždé, když byl můj člověk nablízku.
Byl to risk? Rozhodně. Ale frustrující pravdou bylo, že mě Wrath posílil. A udělal bych vše pro to, abych
zachránil svého životního partnera.
„Kon bude brzy tady,“ řekl Bellamy.
Upír se objevil o chvíli později a vstoupil na malou mýtinu. Jeho fialové oči slabě zářily v temné noci.
„Promiňte, mám zpoždění. Potřeboval jsem přemýšlet.“
„O čem?“ Zeptal jsem se.
„No, když půjdu s vámi, bude to válečný akt mezi mým druhem a démony. Všichni víte, že mi na vás
záleží. Ale myslím, že bude nejlepší, když v tomto boji zůstanu neutrální. Nemohu riskovat bezpečnost
svých lidí.“
Zatnul jsem zuby.
„Byl to jeden z tvých lidí, kdo zaprodal mého bratra démonům.“
„S upírem, o kterém je řeč, jsme se vypořádali,“ řekl Konnar. „Jsem hrdý na to, že jsem bezpečným
přístavem pro všechny bytosti. Můj klub je otevřený všem. Včetně démonů.“
„Myslel jsem, že jsi náš přítel. Ale ty –“
„Má pravdu,“ řekl Alastair a položil mi ruku na paži, právě když jsem přistoupil k upírovi. „Tohle není
jeho boj. Nemůžeme po něm něco takového chtít.“
„Proč jsi tedy přišel?“ zeptal se Daman jedovatým tónem.
„Abych vám dal nějaké informace,“ odpověděl Konnar. „Zeptal jsem se upíra, který zradil tvého bratra.
Samozřejmě to pro něj nic příjemného nebylo. Řekl mi, že démoni mu nabídli jisté záruky, pokud dokáže
jednoho z vás zajmout.“
„Jaký druh záruky?“ zeptal se Alastair.
„Že když démoni povstanou a ovládnou svět, budou mít upíři volnou ruku nad lidmi, které zotročí.“
Konnar zavrtěl hlavou. „Víte, mám rád věci takové, jaké jsou. Démoni vládnoucí zemi, dobývání lidí a
zacházení s nimi jako s dobytkem… To nechci. Takže tím nepřímo zasahuji do vaší války. A ještě jedna
věc… Bylo mi řečeno, že se dnes večer koná obřad na přivítání nového krále. Bude se konat mimo palác.“
Zamračil se. „Jejich obrana bude silná.“
„Přesto budou také rozptýleni,“ řekl Raiden s úsměvem. „Překvapíme je.“
„Hodně štěstí,“ řekl Konnar, než se vrátil ke stromům.
Než k nim došel, podíval se na nás přes rameno.
„Vím, že v tomhle mám být neutrální. Ale nakopejte jim zadky. A nenechte se zabít.“
„Aspoň teď víme, kam máme jít,“ řekl Bellamy, když byl Konnar pryč.
„Ano, protože vloupat se do přísně střežené pevnosti je hračka.“ Daman obrátil oči v sloup.
Přiblížili jsme se ke kameni s vyrytými runami, který byl skrytý mezi stromy. Fungoval jako portál mezi
sférami. Jednorázový výlet tam a zpět. Než jsme na něj položili ruce, Raiden sebou trhl.
„Počkej,“ řekl a otočil hlavu doleva. „Něco jsem slyšel.“
Listí zašustilo a já sáhl po dýce. Alastair tasil meč a oheň uvnitř oceli zablikal, když zaujal obranný
postoj. Další čepele měl schované v botách a v opasku.
„Myslíš, že se vrací Kon?“ zašeptal Bellamy.
„To si nemyslím,“ řekl jsem a naladil se na své okolí. Pohled. Zvuk. Čich. To poslední vzbudilo můj
zájem. Znal jsem tu vůni a vykročil jsem ke keřům.
Kyo z nich vyklopýtal, a když mě uviděl, narovnal se.
„Ach. Ahoj.“
„Co tu děláš?“ zavrčel jsem a sklonil dýku.
„Tak nějak jsem tě sledoval.“
Nadechl jsem se – tak klidně, jak jen to šlo – a ukázal na stromy, ze kterých vyklopýtal.
„Vrať se. Hned.“
„Můžu pomoci.“
„Pomoct nám? Jak? Ani nevíš, co děláme.“
„Ne?“ V Kyoových očích se objevil zvláštní záblesk, kvůli kterému vypadal tak nějak starší.
„Simon je v nebezpečí a já ti chci pomoci ho zachránit.“
„Jak to víš?“ zeptal se Alastair a namířil špičku meče na Kyoovo hrdlo. „Co jsi zač, chlapče?“
Čekal jsem, až odpoví. Byli jsme plně vyzbrojeni svítícími čepelemi, plížili jsme se po lese pozdě v noci a
on nebyl vůbec v šoku. Normálního člověka by to přinejmenším zneklidnilo.
„To je jakési tajemství,“ odpověděl Kyo a zvedl ruce, když se podíval na špičku meče.
„Nechceš dát tu věc dolů?“
Alastair si ho přiblížil ke krku.
„Co. Jsi. Zač.“
„Vše, co potřebuješ vědět, je, že ti můžu pomoct.“ Kyo se na mě podíval. „Prosím, Galene. Vím, že
miluješ Simona. Já taky. Ne stejným způsobem, samozřejmě, ale je to můj přítel. Nech mě jít s tebou.“
„Na tohle nemáme čas,“ odsekl Alastair, sklonil meč a otočil se ke kameni. „Každá vteřina, kterou zde
promarníme, je více času pro démony, aby udělali bůhví co s naší rodinou. Odejdi, chlapče. Tohle není
místo pro tebe.“
Naše rodina. Můj doutnající vztek to trochu uklidnilo. Jakkoli Alastair předstíral, že se o Simona nestará,
pravda se vždycky nějak projevila. Nakonec.
„Za prvé, nejsem dítě,“ řekl Kyo, svlékl si košili a odhodil ji do trávy.
Jeho hruď byla pokryta tetováním. Větve rozkvetlé třešně na straně jeho žeber se mu táhly k hrudi a na
druhé straně byla burácející vlna s drakem ve vodě.
„Opravdu bych to neměl dělat, ale asi nemám jinou možnost…“
Než se na nás znovu zadíval, vytáhl si kontaktní čočky. Jasně oranžové duhovky s tmavými svislými
zorničkami si nás pozorně prohlédly. A pak se jeho kůže začala vlnit, jako by se pod ní něco hýbalo. Když
se začaly objevovat šupiny, slyšel jsem jak Alastair ostře nasál vzduch.
„Nemožné,“ zašeptal.
Kyo si zachoval lidskou podobu, ale jeho kůži pokrývaly zelené a modré šupiny. Jeho plazí oči planuly
jako plápolající oheň, a nehty se mu nabrousily do krátkých drápů. Sáhl za sebe a zdálo se, že vytahuje
meč z páteře. Uvnitř kované čepele válečné katany se zdálo, že se vlní vlny.
„Jo, proto jsem řekl, že je to tajemství,“ řekl Kyo trochu chraptivým hlasem.
Jeho slova byla trochu protažená. Pravděpodobně kvůli rozeklanému jazyku, který jsem zahlédl, když
rychle vyletěl z jeho úst, a pak se vrátil dovnitř.
„Ryūjin,“ řekl jsem šokovaně.
Ryūjin byl králem klanu vodních draků a byl zabit už dávno.
„Vlastně jeho syn,“ řekl Kyo. „Přesněji jeden z nich.“
Draci měli schopnost vydávat se za lidi a měli dvě různé dračí podoby: hybridní formu, jakou měl nyní
Kyo, a také se mohli proměnit v draky plné velikosti, pokud byli dostatečně silní.
Co se týče jejich síly. Byly to prastaré bytosti, které tu byly od úsvitu věků. Někteří draci byli dokonce
starší než Nephilim.
„Takže můžu jít s vámi?“ zeptal se Kyo. „Nebo tu budete jen stát a celou noc na mě zírat?“
Na otázky bude dost času později. Ale teď? Simon a Castor potřebovali naši pomoc. I s dračí silou na naší
straně to nebyla dostatečná výhoda proti hordám démonů, kterým budeme čelit, až vstoupíme do
podsvětí.
Můj plán osvobodit Wratha zůstal.
„Konnar říkal, že se všichni shromáždí před palácem,“ řekl Alastair. „Až se tam dostaneme, přijdeme z
východu. Lesy na té straně nás ukryjí, dokud nebudeme připraveni zaútočit. První věc, kterou musíme
udělat, je zjistit, kde jsou Castor a Simon drženi. Cely jsou blízko jižního vchodu, ale nebudou tam. Je to
příliš zřejmé.“
Daman přikývl.
„Najdu je.“
Každý z nás měl silné stránky, pokud jde o bitvu a strategii. Daman byl něco jako špeh. Jeho štíhlé,
pružné tělo se dokázalo pohybovat bez odhalení nepřítelem. Mou předností byla hrubá síla.
Bellamy mrkl na Kya, když jsme přistoupili ke kameni.
„Až tohle všechno skončí, měli bychom si určitě zašukat. Jsem zvědavý, co ten jeho jazyk dokáže.“
„Soustřeď se, Luste,“ řekl Alastair.
„Ach. Soustředím se.“
Daman strčil do Bellamyho ramenem.
„Přestaň pro jednou myslet svým penisem.“
Kyo se jen ušklíbl, než si připravil meč.
Hněv se mi pohnul pod kůží, když jsme použili portál k přenosu do jiné říše. Zatnul jsem zuby, abych ho
zadržel. Protože čím déle měl kontrolu, tím těžší by bylo vzít si ji zpět.
Procházeli jsme pod věčně temnou oblohou podsvětí. Slunce tam nikdy nesvítilo. Vstoupili jsme do lesa
na východ od paláce. Naše kroky byly lehké.
Tiché.
O chvilku později jsme klečeli pod stromy, když jsme spatřili démony shromážděné před námi.
Ozval se smích, stejně jako zvuk narážejícího kovu o kov. Boje byly běžné na všech démonských
oslavách, protože bojovali, aby dokázali, kdo je nejtvrdší. Považovali to také za formu zábavy. Asi se
příliš nelišili od lidí.
Z ohnišť stoupal dým a v dálce zněla hudba, řinčení bubnů a cinkot zvonů, jak tam vystupovaly tanečnice.
Přestože léta změnila lidskou říši, přinesla technologický pokrok a omezila potřebu takových
středověkých praktik, démoni se drželi těchto starých způsobů života, alespoň když byli v podsvětí. Tomu
odpovídal i způsob oslav.
„Dám vám vědět, co jsem našel,“ řekl nám Daman telepaticky, než se přikrčil a opustil les.
Během několika sekund zmizel z dohledu.
Simon mi byl tak blízko. Musel se bát. Pokud vůbec ještě žije. Phoenix řekl, že síla prstenu ho zabije.
Nervy se mi napjaly, jak jsem si představoval nejhorší možné scénáře. Člověk mezi tolika démony? Ruka
se mi sevřela v pěst, klouby mi zapraskaly. Uplynulo jen dvacet minut, když jsme čekali, až se Daman
ohlásí, ale připadalo mi to jako věčnost.
„Castor je v bojové jámě,“ zaplnil nám hlavy Damanův hlas. „Zatím se drží, ale musíme jednat rychle.“
„Kde je Simon?“ Zeptal jsem se.
„Galene…“
„Řekni mi to!“
„Nemohu ho najít,“ odpověděl Daman.
Strach mě sevřel jako ozvěna všeho, co bratr cítil.
„Ale slyšel jsem skupinu démonů smát se tomu, jak předtím odvlekli vyděšeného člověka do kuchyně.“
Kuchyně.
Ztratil jsem rovnováhu a spadl jsem dopředu do trávy, stromy kolem mě se rozmazaly, jak jsem se snažil
zaostřit. Pokusil jsem se nadechnout, ale moje plíce se proměnily v kámen. Prostě přestaly fungovat.
„Galene,“ zašeptal Alastair a dotkl se mé paže.
Odstrčil jsem ho od sebe a vyskočil jsem na nohy. Všechno ve mně vřelo. Jak to Alastair řekl o tom
vláknu, co se třepí každým dnem víc a víc?
Konečně prasklo.
Zabít. Potrestat.
Hněv ve mně zařval, když se mi hrudníkem šířil spalující žhavý vztek. Skrze mé srdce. Zaměřil jsem se
na démony přes malé pole, můj zrak zčervenal… a pak jsem ho osvobodil.