0

Kapitola 2
Tělo se zkroutí bolestí, zlomí se stehenní kost a Gray zcela vystoupí na povrch. Vůz se zastaví, lebka
zasáhne čelní sklo, než odstředivá síla pošle tělo na chodník. Stehenní kost se vrátila na své místo se
vzplanutím bolesti. Toto živé tělo se uzdravuje, ale na úkor obrovské bolesti. Přesto je agónie krátká a na
takové věci si stále více zvyká. Spíše než aby byl ochromen bolestí, vstane a vyskočí na kapotu auta, která
je poničená nárazem. Zachytne letmý pohled na svůj odraz v rozbitém čelním skle, vlasy mu poletují
kolem obličeje jako něco živého, tesáky vyceněné. Smrtelná žena na sedadle spolujezdce se nepohnula
ani nereagovala, oči měla stále zavřené a tvář uvolněnou. Nejspíš je mrtvá nebo zdrogovaná, ale to ho nezajímá.
Řidička však ano. Pěstí rozbije sklo. Řidička křičí, její oči jsou doširoka otevřené a v její tváři, která
doposud nenese známky proměny, se zračí šok. Jeho prsty sevřou její košili, drápy roztrhnou látku a skrz
rozbité čelní sklo, ji v dešti střepů, vytáhne na silnici. Calebovy smrtelné obavy téměř umožnily ghoulovi
uprchnout, a to se netoleruje. Dost špatně, že neloví každou noc a jsou připoutáni k tomuto jedinému
městu. Caleb je vystrašený a nejistý a Gray tomu rozumí, ale musí lovit. Musí se krmit. Obklopuje ho
opojná vůně démona a stěží předstírá zasténání v očekávání, když ji košili strhne z krku. Démon se snaží
bránit, oči zežloutly, její tvář se zvlnila do něčeho jako čenich, ale bytost uvnitř ještě není dost silná na to,
aby byla schopna plné přeměny. I kdyby tomu tak bylo, žádný ghoul se nemohl vyrovnat jeho síle, když
obýval mrtvoly, natož teď, když je v živém těle. Sevře její krátké vlasy, ohne jí hlavu dozadu a odhalí jí
krk. Žíla pulzuje lákavě pod její bledou kůží a on tlačí hlavu víc na stranu, aby se nakrmil.
„Gray! Přestaň!“
Vzhlédne, znepokojený Johnovým výkřikem. Děje se snad něco, co mu při spěchu ulovit ghoula, uteklo?
John stojí u auta s doširoka otevřenýma očima. Jeho oči jsou intenzivně modré, jeden z prvních odstínů,
které kdy viděl. V těchto očích se teď odráží obava a strach, ale dívají se na… něj?
„Gray? Uklidni se…“
John přišel pozdě a možná tomu nerozumí.
„Tohle je démon.“
„Ano, já vím. Ale pořád může být zachráněna. Musíme ji odvést.“
Ta slova jsou tak nesmyslná.
„Tohle je démon. Démoni jsou jídlo.“
Vůně obklopující ghoula je šílená a jeho ruce se třesou, když přemýšlí o potěšení z krmení…
„Sakra, Gray, přestaň! John ji může zachránit!“
Jsou ti smrtelníci šílení? Co je to za nesmysl? Věci jsou teď možná složitější, než bývaly kdysi, ale mělo
by ho to zajímat?
„Přestaň prosím!“
Mělo?
S rozčíleným vrčením pustí démona a znovu se vzdá kontroly Calebovi.
***
John se opřel o svůj sedan a přemýšlel, jak se mohl tenhle večer tak pokazit. Fasádu hotelu ozářila jasná
světla majáčků. Venku stál manažer hotelu a nervózně si mnul ruce. Incident neměl nic společného s jeho
hotelem, s výjimkou poloprostorové garáže, ale i tak musel být přítomen. Sanitka právě odjížděla s obětí
číslo jedna, Amandou Dawes, podle řidičského průkazu. Podle všeho jí byla zima a Carla Sheffieldová,
ghoulem posedlá a se zatraceným štěstím, že je ještě naživu, ji nabídla, že ji sveze. Carla teď seděla na
zadním sedadle svého sedanu, s pouty na rukou a její výraz naznačoval, že nechápe, co se děje. Byl
zázrak, že si na své lovení nevybrala nějaký bar nebo větší společnost. Ghoul byl očividně mimo její
kontrolu, ještě ne zcela spojený s jejím tělem. Což ho trápilo, ale ne tolik, jako to, co Gray téměř udělal.
Chvíli si myslel, že si bude muset vybrat mezi tou dívkou, kterou nejspíš ještě půjde zachránit, a Grayem.
A Calebem, který by dopadl nejhůř. Nemluvě o tom, že si nebyl jistý, zda mohl udělat něco pro to, aby
Graye zastavil, i když měl zbraň a athame.
„Pane?“
Policajt, který odpověděl na zběsilé volání 911 od nočního recepčního v hotelu, sotva vypadal dost starý
na to, aby dosáhl puberty. Policejní ředitel Charlestonské policie musel začít rekrutovat snad ze
základních škol.
John si myslel, že je to nejspíš nováček, který si vůbec není jistý, jak má mluvit s někým ze SPECTRu.
„Hm, myslím… když jste tady, můžu odejít?“
„Jo, klidně.“

John vytáhl vizitku a podal mu ji.
„Zavolej mi, kdybys potřeboval další informace při hlášení incidentu.“
„Ano, pane.“
Zdálo se, že se tomu děcku ulevilo, že si nad celou věcí umyl ruce. John ho za to nevinil. Skoro si přál,
aby v tuto chvíli mohl udělat totéž. Ale nemohl, a tak si nacpal ruce do kapes a šel se vypořádat s
Calebem.
Caleb se krčil na chodníku a tiskl si kolena k hrudi. Jeho dlouhé vlasy mu visely jako záclona před
obličejem a znemožňovaly tak jakýkoli pohled na jeho výraz.
„Hej,“ řekl John.
Caleb vzhlédl a skrz jeho vlasy John uviděl záblesk hnědých očí, než znovu sklopil hlavu.
„Ahoj.“
„Musím vzít Sheffieldovou na ústředí. Vím, že tě šéfka okresu nechtěla vidět až do pondělí, ale protože
ses do toho zapojil, pravděpodobně bys měl jet taky.“
Caleb zavrtěl hlavou, ale nevzhlédl.
„Nemůžu. Nemůžu s ní jet v autě.
„Kvůli Grayovi?“
„Protože voní jako zkurvené jídlo!“ vykřikl Caleb.
Prudce zvedl hlavu, v očích se mu zablesklo. Tlak vzduchu klesl a vítr sebou přinesl nádech pouštního
deště. Malé chloupky na Johnových pažích se zvedly a on cítil, že Grayova přítomnost je velice blízko k
tomu, aby se objevil. Což by mu v téhle situaci moc nepomohlo.
„Uklidni se,“ řekl, rád, že díky své práci a tomu, co doposud prožil, se mu nechvěje hlas, i když jeho srdce
tlouklo jako zběsilé.
„Zhluboka se nadechni a promluv si se mnou, dobře?“
Caleb se zatvářil vzpurně… ale pak si povzdechl. Zhluboka se nadechl, zaklonil hlavu a zíral na vzdálenou
oblohu.
„Voní jako jídlo. A Gray není šťastný. Ve skutečnosti je na nás docela nasraný, řekl bych.“
„Ale zastavil se,“ John se držel skutečnosti. „Uvědomil si, že nepředstavuje hrozbu, a tak se zastavil.“
Caleb se zasmál, hořce a smutně, až to hraničilo s hysterií.
„Ty to nechápeš, že, Starkweathere? Gray ji neviděl jako hrozbu. Nezabíjí démony pro dobro lidstva,
nebo pro cokoli, co by ti v noci pomohlo líp spát. Zabíjí je, protože jsou to, co jí, a nezajímá ho, jestli
můžou být spaseni. Je to stejné, jako ty se nestaráš o to, jestli je kráva mladá nebo stará. Záleží jen na
tom, jak šťavnatý a chutný steak před tebe položí.“
John se chtěl hádat… ale nebyl si jistý, jestli to dokáže.
„Nerozlišuje mezi někým, kdo je zcela ovládnutý NHE a někým, kdo je posedlý pár minut?“
„Ani náhodou,“ odhodil si Caleb jednou rukou vlasy z obličeje.
„Takže nechápe, co to pro nás znamená.“
Dávalo to smysl, ale ve skutečnosti to John nechtěl slyšet. Na určité úrovni viděl Grayovu touhu lovit
NHE jako něco společného. Něco, co Drakulovi dávalo jistou lidskost. Ale Gray nebyl člověk.
Zapomenout na to by byla obrovská chyba. Druh chyby, která by zabila exorcisty. Nebo jiné lidi.
„Pokud tedy s námi pojedeš v autě, mohl by se Gray pokusit vypít její krev?“
Caleb si nervózně promnul prsty.
„Já… ne. Nemyslím si to. Je naštvaný a zmatený a nejspíš nás teď nemá moc rád. Myslí si, že jsme hloupí.
Ale bude poslouchat. Nezaútočí na ni.“
Proč?
Zeptal se skoro John, ale nakonec to neudělal.
Protože neexistoval žádný skutečný důvod pro to, aby si Gray nedělal, cokoli chtěl a jedna jeho část se
obávala toho, že to Grayovi připomene. Nic nedávalo smysl. Gray, ta dívka posedlá ghoulem, která se
pokusila unést jinou ženu, nic. Ne. Nemohl tak myslet. I kdyby dnes nedostal odpověď, nakonec na to
přijde. Musí na to přijít.
„Neexistuje žádný důvod, aby se na tebe nebo mě Gray zlobil,“ řekl John. „Vezmi si taxi, vrať se do bytu
a trochu se prospi, dobře? Zavolám, až budu na cestě domů.“
„Jsi si jist?“ zeptal se Caleb s úlevou.
„Ano. Žádný problém.“
„Máš jedinečnou definici ‚problému‘.“
„Problém je jen skrytá příležitost.“
Caleb si odfrkl.
„Kriste, Starkweathere, jsi jako chodící, mluvící motivační plakát. A já ty zasrané věci nesnáším.“ Ale

malý náznak úsměvu v koutku Johnových úst, Caleba povzbudil.
***
John si narovnal rukávy své náhradní pracovní bundy, té, kterou měl ve své kanceláři, kdyby byl náhodou
povolán ve volném dnu, aniž by měl čas, zastavit se u sebe doma. Ta extra kravata nevypadala moc dobře,
když měl na sobě jen tričko. Rozčesal si vlasy, ale ve svých džínách a v pět hodin ráno po probdělé noci
pochyboval, že vzbuzuje ten správný dojem vládního agenta. Na chodbě před jeho kanceláří zaslechl
kroky, a když se otočil, uviděl malou blonďatou ženu s ostříhanými vlasy a stylovým oblekem, kterému
se podařilo vypadat i v tuto noční dobu neporušeně. Zelený pruh na její paži ji označoval za empatha.
„Kelly Randová,“ řekla.
Nenabídla mu ruku a ani on jí. Fyzický kontakt by mohl snadno přemoct citlivost empatie. John ji zavedl
do malé vyšetřovací místnosti, se dvěma židlemi na jedné straně stolu a jednou židlí naproti. John si sedl
na jednu židli a agentka vedle něj. Poté, co se usadil, vytáhl z bundy malý notýsek a tužku. Bylo to hlavně
pro show, protože si vždy mohl prohlédnout nahrané video, ale aspoň nějak mohl zabavit ruce. Jakmile to
udělal, obrátil veškerou svou pozornost na ženu naproti nim. Carla Sheffieldová vypadala ještě hůř než
před tím, pokud to bylo možné. Drobná, sotva pět stop vysoká, krátké vlasy měla rozcuchané a téměř ji
zbělely, nejspíš šokem. Její tvář byla strhaná a pohublá, jako by v poslední době hodně zhubla – u obětí
ghoulů to nebylo neobvyklé, protože touha po mršině začala přebírat vládu nad jejím tělem. Měla velké,
skoro dětské oči, které kazily velké kruhy pod očima, jednu tvář zdobila modřina. Vypadala spíš jako
ztracený vysokoškolský student, než někdo, kdo zdrogoval a unesl ženu z klubu.
„Slečno Sheffieldová, vzdala jste se svého právního zástupce, je to tak?“ zeptal se John.
Škubavě přikývla.
„Ano, ano.“
„Než začneme, potřebujete něco? Vodu? Kávu? Přestávka na toaletu?“
„Ne,“ hlasitě polkla, „děkuji, že jste mě zachránil před tím… monstrem.“
Johnovi se ve tváři nepohnul ani sval. Doufal, že na oficiálním záznamu nebude žádná zmínka o Grayovi.
„Mám na vás pár otázek, slečno Sheffieldová. Odpověď na ně, nám oběma usnadní práci.“
Rychle zamrkala, a pak se zadívala na agentku, než se vrátila pohledem k Johnovi.
„Zachránil jste mě,“ opakovala. „Chápete, ne? Chápete, že mě musíte pustit?“
Byla mimo nebo zdrogovaná? Nebo se prostě jen bála?
„Víte, proč jste tady?“
Přikývla.
„Jsem tady, protože chci, aby mi něco bylo vráceno. Musím. Musím se hlásit, jinak si bude myslet, že
jsem utekla a zabije ji.“
John střelil pohledem na agentku, která mu na oplátku téměř nepostřehnutelně přikývla. Carla říkala
pravdu.
„Říkáte, že vám někdo řekl, abyste unesla Amandu Dawesovou?“ zeptal se, aby to objasnil.
„Ano.“
„Kdo?“
Carliny tenké ruce spočívaly na stole a pouta slabě cinkala, když jimi klepala nervózně o stůl.
„Muž, který do mě vložil ghoula.“
John nemohl dýchat. Jediné, co viděl, byl bordel, který mu občas nedal spát. Ženy a dospívající dívky se
proměnily v sukuby, pasák, který jim to udělal, nebyl nic jiného než hnijící maso potažené kůží. Jeho
nosní dírky zasáhl zápach krve a potu, který se mísil s levným parfémem. Muži ležící na tenkých
matracích, někteří z nich byli mrtví a rozkládající se, jiní lapali po dechu jako ryby, příliš slabí na to, aby
se pohnuli. Levná tužka zaskřípala v jeho prstech a praskla. Šok ho vytrhl z jeho strnulosti, upustil zbytky
tužky a přinutil se do úsměvu, který pravděpodobně nikoho v místnosti neoklamal.
„Mohla byste to zopakovat, slečno Sheffieldová?“
Její oči se mírně rozšířily.
„V-vy mi věříte? Řekl, že mi nikdo věřit nebude. Nikdo mi nepomůže.“
Kdokoli to byl, byl už teď mrtvý. Nebo bude hnít ve vězení tak dlouho, dokud na něj nespadne. Možná
obojí.
„Nejste první neochotná oběť,“ řekl a snažil se udržet svůj hlas klidný. „Ale nebojte se – jsme tu, abychom
vám pomohli. Jak se jmenuje?“
Zavrtěla hlavou a zkroutila se na židli, jakoby chtěla být neviditelná.
„Nevím. Zabije ji. Musíte mě pustit, prosím. Nemůžete to ze mě vyjmout, protože to bude vědět. Nemůžu
ho nechat jí ublížit! “
„Koho? Koho zabije?“

„E-Erin. Moji přítelkyni.“
Znovu pohlédl na Randu, která přikývla. Oběť říkala pravdu. John se pokusil o uklidňující úsměv, ale
připadal mu příliš ztuhlý a pravděpodobně vypadal spíš jako smrtící grimasa.
„Můžeme vám a Erin pomoci,“ řekl, „ale musíte nám od začátku říct, co se stalo.“
„Říkala jsem vám, že nemůžu!“
Vypadala odhodlaně a on ji neobviňoval, ne, pokud život někoho, o koho se starala, visel na vlásku. Je
čas vyzkoušet jinou taktiku.
„Mluví s vámi ghoul?“
Prudce k němu zvedla hlavu, v jejích očích se mihl strach, ale jakoby si to uvědomila a pohled sklopila.
„Ne jako rozhovor,“ pokračoval.
Ne jako Gray, nebo jeden ze silnějších NHE jako wendigo.
„Spíš jako náhlé nutkání. Touhy, které se vám zdají cizí. Věci, nad kterými jste nikdy předtím
neuvažovala.“
Začala se houpat sem a tam, v očích se jí usadila hrůza.
„ANO.“
„Projdete se a najednou se ocitnete na hřbitově, aniž byste se rozhodla tam jít. Vidíte opuštěnou budovu
nebo tunel, díru, vlhkou a tmavou a chcete se proplazit dovnitř a schovat se před sluncem. Mrtvé zvíře na
okraji cesty způsobí, že dostanete hlad.“
„Drž hubu!“
V jejích očích se zableskla žlutá a stříbrná pouta zaskřípala.
„Zavřu. Až vám povím ještě jednu věc. Z nemocnice přišla zpráva o ženě, kterou jste se pokusila unést.
Amanda Dawes. Potratila své dítě.“
Vypadalo to, jakoby se veškerá barva z Carolyny tváře vytratila, jakoby teď před nimi seděl duch. „Byla
těhotná? Nevěděla jsem to, přísahám.“
Oči se jí naplnily slzami, které ji začaly stékat po tváři, ale nezvedla ruku, aby je setřela, jako by si
neuvědomila, že pláče.
„Je ti to líto,“ nebyla to otázka a John automaticky přešel k tykání. „Cítíš se teď špatně. Je to hrozná věc,
ale nakonec ti na tom nebude vůbec záležet. Nebude ti záležet na paní Dawesové, která vzlykala na
nemocničním lůžku a přemýšlela, proč jí to někdo udělal. Nebude ti záležet ani na Erin. A ten parchant,
který ti to udělal, to ví.“
Slzy teď tekly proudem. John se cítil jako největší kretén v Charlestonu a vytáhl z kapsy cestovní balíček
kapesníčků – vždy je nosil na pohovory, pro každý případ – a podal jí je.
Otevřela ho a hlasitě se vysmrkala.
„O-on ji zabije bez ohledu na to, co udělám, že?“ zašeptala, když mohla znovu promluvit.
„Pouze pokud dostane šanci.“
John čekal, dokud se mu nepodívala do očí a ještě dodal: „Chci se ujistit, že tu šanci mít nebude. Ale
potřebuji tvoji pomoc.“
Její spodní ret se zachvěl a unaveně zavřela oči.
„Dobře. Já-já chci vypovídat.“