Kapitola 3
Caleb seděl na točitém železném schodišti v Johnově bytě. Samozřejmě, že nešel spát. Jak by mohl po tom, co se stalo? On – ne, Gray – někoho téměř zabil. Žena, možná ne nevinná, ale nezaslouží si, aby jí bylo na nějakém parkovišti rozerváno hrdlo a vypita krev. Voněla lahodně. Bylo by tak snadné nic neříct. Nic nedělat. Gray to nechápal. Gray ho velmi jasně ignoroval, jako velká kočka, která se otočí zády a ostentativně zírá opačným směrem a jen rozrušené škubnutí jejího ocasu, vám dává vědět, že je naštvaná. Rachot automobilu na dlážděné ulici venku upoutal Calebovu pozornost a stáhl ho ze schodů. Jeho vylepšené smysly zachytily Johnovy kroky, které se blížily, spolu s vůní potu, pižma a přetrvávající vůní klubu. Otevřel dveře, když John sáhl po klice.
John zamrkal v náhlém světle zevnitř.
Vypadal vyčerpaně, s tmavými kruhy pod očima, ale na Caleba se usmál.
„Čekal jsi na mě?“
„Jo,“ řekl Caleb, protože to znělo dobře a nebyla to úplně lež.
„Jsi v pořádku?“
John si povzdechl, vešel dovnitř a zamkl za sebou dveře.
„Jen unavený.“
Což byla zatraceně zřejmá lež. Možná by pomohlo nechat ho o samotě, vzhledem k tomu, že on – nebo spíš ten, který teď obýval Calebovu hlavu – byl pravděpodobně z velké části příčinou Johnových problémů.
„Co ukázal výslech?“ zeptal se však místo toho.
John uhnul pohledem a přes jeho tvář přeletěl stín.
„Nic dobrého. Řeknu ti to později, dobře? Nechci o tom teď mluvit.“
Sakra, tento případ ho opravdu musí trápit.
„V pohodě. Žádný problém. Chceš jít spát? “
„Jo.“
John zamířil ke schodům a přes rameno na Caleba vrhl unavený úsměv.
„Vím, jak ukázat chlapovi dobré rande, co?“
Caleb si odfrkl.
„Jistě, Starkweathere. Ale nemusíme každý den navštěvovat místo činu.“
„Pro tebe to nejlepší.“
Když dorazili do patra, John u dveří do své ložnice zaváhal.
„Vypadáš, jako bys potřeboval mou patentovanou masáž zad,“ navrhl Caleb.
John si povzdechl a unaveně si promnul oči.
„Je mi to líto, ale nemyslím si, že teď mám náladu na sex.“
„Řekl jsem něco o sexu?“ Caleb pozvedl obočí.
„Někdy je masáž zad jen masáž zad.“
John se zasmál.
„Dobře, doktore Freude. Pokud na tom trváš.“
Caleb vešel do Johnovy ložnice. Rychle se svlékli a pokynul Johnovi, aby si lehl. Jakmile ležel na posteli, zaklekl Caleb nad jeho zadek a ignoroval škubnutí svého vlastního penisu a pocitu teplé pokožky a pevných svalů. Pomalu přejel rukama přes Johnova ramena a hnětl uzly, které tam našel. Johnovi uniklo zasténání a Caleb se zašklebil. Jemu bylo taky dobře. Cítil teplou kůži pod svými dlaněmi, a navíc ten pocit, kdy se jeho milenec pod jeho doteky pomalu uvolňoval, byl k nezaplacení. Jistě, nejraději by večer zakončil s tím, že by byl opřený o gauč a křičel by Johnovo jméno, ale už to bylo dlouho, co byl s někým ve vztahu, a tak mohli zpomalit a užívat si jen doteků. Teda… ne, že by on a John spolu chodili. John začal pravidelně oddechovat, a když si byl Caleb jistý tím, že John spí, lehl si a přitulil se k boku svého milence.
Bože, tahle situace byla zmatená, s Grayem, s ghoulem a vším ostatním.
Ale tohle… to bylo dobré a on si to užíval tak dlouho, jak jen mohl.
***
V pondělí ráno nebyla pro Caleba jízda na velitelství SPECTRu moc příjemná. Téměř požádal Johna, aby několikrát objel blok dokola. Celý svůj život strávil schováváním se před Specs, zůstával neregistrovaný, aby si mohl udržet svou práci a svůj byt a nebylo s ním zacházeno jako s krutým zločincem jen proto, že měl dost telekinetických schopností, aby dokázal shodit šálek kávy ze stolu.
Velitelství SPECTRu bylo umístěno uvnitř dvoupatrové žulové budovy se širokými schody vedoucími k sadě skleněných dveří.
„Myslel jsem si, že to bude větší,“ řekl Caleb, když projeli kolem budovy dozadu.
John se ušklíbl.
„Ne. Nepotřebujeme příliš kompenzovat způsob, jakým to některé vládní agentury dělají.“
Dojeli ke strážné boudě.
Agent na sobě měl na levém rukávu jasně zelený náramek a Calebův žaludek stáhla nervozita.
A kurva.
Empat, telepat, cokoli na ten způsob. Od všech bylo požadováno, aby zelený náramek nosili na veřejnosti vždy jako varování ostatním. Splnily všechny emoční procesy SPECTRu nebo došlo k nějakému zvláštnímu vybírání vyšetřujících agentů? Někdo se bude v jeho mozku hrabat, aniž by to věděl? John ukázal svůj odznak a povídal si se strážným, který byl zjevně někdo, s kým se často stýkal. Caleb zíral z okna a snažil se na nic nemyslet.
Nakonec se znovu rozjeli a John dokonce zvesela křikl „měj se dobře“, jako by na strážném nebylo vůbec nic strašidelného. Vjeli do toho, co Caleb považoval za malou parkovací garáž – s výjimkou rampy, která se prudce svažovala dolů a vrhala do země. Caleb si nikdy nemyslel, že by v Charlestonu bylo mnoho sklepů nebo podzemních struktur. Možná proto, že byli u moře?
Garáž byla jako každá jiná, kterou kdy viděl, špinavý beton a tlumící žluté světlo. Většina vozidel byly nevýrazné šedé sedany stejně jako Johnův. Představil si, jak agenti bloudí po garáži, mačkají své dálkové ovládání a podle blikajících světel určují, který z tmavě šedých sedanů je ten jejich. Řada velkých, černých SUV s nápisem SPECTR na boku, stála poblíž výtahu, jehož ocelově šedé dveře se nepatřičně leskly.
John opatrně zajel na parkovací místo a vypnul motor. Odepnul si bezpečnostní pás a otočil se ke Calebovi.
„Budeš v pořádku?“
To byl typický John. Tak zatraceně milý. Caleb se snažil být naštvaný na celý SPECTR, ale bylo těžké zůstat naštvaný na Johna.
Caleb pokrčil rameny.
„Nemůžu říct, že se na to těším.“
„Nebude to tak hrozné. Někdo se tě na něco zeptá a jen vyplníš nějaké doklady. A je to.“
„Tak určitě. Jednoduché.“
Pro Johna to asi bylo. John si nemusel dělat starosti, že bude vyhozen ze zatracené práce jen proto, že je paranormál. A protože byl vládním agentem, jeho jméno a adresa nebudou po celém internetu, jako by nebyl nic lepšího než sexuální delikvent.
„Bude to v pořádku. Tisíce paranormálně postižených žijí naprosto normální životy.“
„Mají v hlavě Drakulu?“
John sebou trhl.
„Něco s tím udělám. Slibuji.“
Caleb chtěl zdůraznit, že John nemohl takový slib splnit. Ale místo toho jen přikývl.
„To jo. Tak jo. Pojďme dovnitř, ať to mám za sebou.“
***
Interiér garážového výtahu taky vypadal jako ocelová krabice, jako by nejvyšší prioritou jeho návrháře byla odolnost a snadné čištění. Zatímco John protáhl kartu čtečkou, aby odemkl ovládací panel, Caleb se posunul do jednoho rohu, co nejdále ode dveří. Puls mu bušil v krku, dlaně se mu potily a žaludek se mu převracel. Nebyl důvod se bát, že? Jistě, bude zaregistrován, ale jak řekl John, spousta dalších lidí také byla a žila normální životy. Nebylo to, jako by ho někdo chtěl zamknout, zavřít nebo se ho pokusit zabít. Nebyl důvod se bát. Ale SPECTR byl strašákem jeho života příliš dlouho na to, aby jen tak potlačil strach.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se John, když výtah začal klesat.
Jako výtah do pekla, pomyslel si Caleb a stěží se usmál.
Do prdele, opravdu panikařil. Gray se pohnul a reagoval na jeho pocity.
„Jsme v nebezpečí?“
Ach ne, to se nesmí stát.
Ne. Je to, jak říká John. Není důvod se bát.
„Ale ty se bojíš.“
Calebův smysl pro Grayovu přítomnost prudce zesílil a poprvé mu došlo, že Gray opravdu nechápal, že se bojí, aniž by měl skutečný konkrétní důvod, který by se dal ke strachu přiřadit.
To je v pořádku! Přísahám! Jsem v pořádku. Nic špatného se nestane.
Nepochopení.
Všechno je v pořádku. Věř mi.
Protože jak by mohl vysvětlit, že se lidé můžou bát mlhavé budoucnosti nebo dokonce věcí, které neexistovaly mimo jejich vlastní mysl?
Pokud budeme skutečně v nebezpečí, dám ti vědět.
„No dobře.“
„Calebe?“ zeptal se John tiše.
Sakra.
„V pohodě,“ řekl spěšně, „jsem v pořádku. Co bude teď?“
John se nezdál přesvědčenější než Gray, ale hrál jeho hru.
„Nejprve se uvidíme s Kaniyar a zjistíme, co chce. Poté si musím přečíst prohlášení Sheffieldové a vymítit ji. Můžeš se dívat, jestli chceš.“
„Myslel jsem, že jsi to udělal už včera večer, jako jsi to udělal se mnou. Jako ses to snažil udělat se mnou.“
John stiskl rty k sobě a uhnul pohledem.
„Děje se něco divného a já jsem musel zjistit co.“
„Za prvé, Gray je něco, co jsi nikdy předtím neviděl. Vy, chlapi, si myslíte, že všechno zvládnete na poprvé, že?“
John po Calebovi střelil podrážděným pohledem.
„Ne.“
Nic k tomu ale nedodal, takže Caleb usoudil, že se o tím víc bavit nechce.
Výtah je vyhodil ve vstupní hale, která vypadala jako jakákoli jiná v kterékoliv kancelářské budově na světě, s výjimkou úplného nedostatku oken. Caleb viděl strážného sedět za stolem a několik dalších se pohybovalo poblíž kontrolního stanoviště. John došel k jednomu strážnému, ukázal svůj odznak a začal mluvit. Caleb přemýšlel, jestli to bylo nějak zřejmé, že měl v mozku nevrlého Drakulu. Strážný za hlavním stolem na něj upřeně hleděl, což Caleba ještě více znervózňovalo.
„Pane?“ řekl jeden ze strážců kontrolního stanoviště tónem, který naznačoval, že se ho už jednou zeptal.
„Ano?“
Calebův hlas se zachvěl. Zatraceně, musel se ovládat.
„Musíte vyplnit tento formulář.“
Ach. Papírování. Všiml si Johna, který pilně vyplňoval vlastní formu, nepochybně o tom, že Caleb není terorista. Caleb si opatrně vzal formulář. Měl obvyklé otázky: celé jméno, adresa, registrační číslo. Pravděpodobně je to dneska naposledy, kdy bude schopen nechat tu poslední kolonku prázdnou, aniž by lhal. Když to udělal, strážce požádal o průkaz totožnosti s fotografií a poté pečlivě porovnával informace na řidičském průkazu s údaji, které vyplnil. Poté ho přinutili projít bezpečnostním rámem, a nakonec ho propustili s jasně červenou visačkou „návštěva“ připnutou na jeho tričku.
„Tolik pravidel a nařízení. Nesmysl smrtelníků.“
Na tom se shodneme.
***
Než dorazili ke dveřím okresního náčelníka Indiry Kaniyar, podpaží jeho trička nepříjemně zvlhlo. Tato žena držela v rukou Calebův osud. Na její slovo, buď odsud odejde po svých, nebo skončí v cele vedle Carly. Kaniyar ho zatím nechala být, ale nebyl tak hloupý, aby si myslel, že by se situace nemohla okamžitě změnit. Řekněme, že kdyby Gray udělal něco šíleného, jako třeba skoro zabil ženu uprostřed parkoviště, tak se situace nejspíš změní.
„Proč smrtelníci lpí na minulosti? Je to pasé, přesto to nemůžete nechat jít.“
Skvělé. Teď mu Drakula dost starý na to, aby si vzpomněl na zigguraty, říká, aby zapomněl na minulost.
„Už jsem to mnohokrát viděl. Smrtelníci plýtvají svými krátkými životy a chtějí znovu získat to, co bylo ztraceno, litovat toho, co nikdy nebylo, nebo se obávat toho, co přijde. Ale teď je teď.“ „Připraven?“ zeptal se John.
To „teď“ bylo něco, co by Caleb rád vynechal. Otřel si zpocené dlaně do džínů a přikývl.
„Jo.“
John zaváhal, když se natáhl ke dveřím.
„Poslouchej, vím, že je ti to nepříjemné. Jen buď chvilku zdvořilý, dobře?“
Pokusil se vymyslet nějakou vtipnou poznámku, ale byl příliš nervózní.
„Dobře.“
John nevypadal zvlášť přesvědčen o Calebově upřímnosti, ale otevřel dveře a zavedl ho dovnitř do spartánské kanceláře bez nábytku mimo stůl a dvě židle. První, čeho si Caleb všiml, byl muž stojící v rohu, oblečený v tmavě šedém obleku, napnutém na vzdouvajících se svalech. Jeho křivý nos dával vyniknout jinak nevšední tváři. Na levé paži byl jasně zelený náramek. Calebův krok znejistěl. Tenhle chlap tu nebyl pro svaly, bez ohledu na jeho vzhled. Byl to empat, který tu byl, aby se mu hrabal v mozku. Kaniyar seděla za stolem. Přes její obličej se táhly čtyři bledé jizvy, ostře kontrastující s bronzovou kůží. Namísto toho, aby je schovávala, měla své dlouhé černé vlasy stažené do přísného drdolu, který její rány zvýrazňoval. Její pronikavé černé oči ho vnímaly jako oči jestřába, který vyhlížel myš.
„Dobrý den, pane Jansene,“ řekla.
Pokoušel se nepřesunout svou váhu z jedné nohy na druhou, jako dítě zavolané před ředitele z pekla.
„Zdravím.“
Co jiného měl říct?
„Zvláštní agent Starkweather o vás hodně mluvil,“ pokračovala Kaniyar a položila jednu ruku na stoh papírů úhledně vycentrovaný na jejím jinak prázdném stole.
„Věří, že dokáže najít způsob, jak odstranit vašeho hosta, navzdory času a prostředkům. Také si myslí, že jste… jedinečný, dalo by se říci. Podle jeho názoru by to bylo plýtvání prostředky, kdybychom vás zavřeli pro blaho všech.“
„Co myslíte vy?“ zeptal se a pak si přál, aby to neudělal.
Jednoho dne se naučí držet svá idiotská ústa zavřená.
Možná.
Na jeho výzvu ani nemrkla.
„Myslím, že jste idiotský civilista, který udělal něco dobře myšleného, ale naprosto stupidního. Myslím, že to, co je uvnitř vás, je nebezpečné jako samo peklo, a za jakýchkoli jiných okolností bych vás strčila do té nejhlubší díry, dokud by se to s vámi nějak nevyřešilo. Ale také si myslím, že je to příležitost a já nerada plýtvám zdroji. Starkweather řekl, že máte Drakulu pod kontrolou, a já věřím v jeho posouzení situace. Takže vám učiním nabídku.“
„Je to jedna z těch nabídek, které nemůžu odmítnout?“
Místo toho, aby se naštvala, mu věnovala krátký, chladný úsměv, což přimělo jeho koule, aby se scvrkly a schovaly za ledvinami.
„Rozhodněte se, pane Jansene. Jsem ochotná vás najmout jako nezávislého kontraktora na omezenou dobu, dokud Starkweather nerozhodne, jak odstranit vašeho NHE.“
Caleb pohlédl na Johna a přemýšlel, jestli o tom agent věděl předem. Ale John vypadal tak překvapeně, jak se Caleb cítil.
„Madam?“ zeptal se John nejistě. „To je… myslím, jaké budou povinnosti pana Jansena?“
Pokud byla Kaniyar rozrušena přerušením, nedávala to najevo.
„Pomůže vám s vašimi vyšetřováními, a to v jakékoli kapacitě, kterou považujete za nejlepší.“ „Jako když byl Dave zavražděn?“ zeptal se Caleb. „Sledovat démony? Mám na mysli NHE?“ „Podrobnosti nechám na agentovi Starkweatherovi.“
Kaniyar se na oba podívala.
„Je to přijatelná nabídka, pánové?“
Znamenalo to aktivní spolupráci se SPECTRem, práci pro stejné lidi, kteří by ho registrovali a sledovali i poté, co by byl Gray historií. Pokud by přijal její nabídku, úplně by se zaprodal. Měl však pocit, že kdyby odmítl, nebylo by mu dovoleno vrátit se zpět do bytu a sedět si a čekat, až John zjistí, jak se zbavit Graye. Přinejlepším by vyfasoval celu, stříbrná pouta a oranžovou kombinézu. V nejhorším případě by našla tu díru, do které by ho hodila.
„Jo,“ řekl a snažil se zabránit tomu, aby v jeho hlase nebylo slyšet znechucení, „to zní dobře.“
John přikývl.
„Samozřejmě.“
Kaniyar stiskla na telefonu tlačítko. Caleb neslyšel žádný zvuk, ale o chvíli později se dveře otevřely a vstoupil další muž.
„Edwarde, prosím, nechte pana Jansena podepsat potřebné podklady. Až to udělá, doprovoďte ho k Paranormální registraci.“
Caleb ztuhl. Část uvnitř něj doufala, že Kaniyar zapomene na registrační část. Ale nemělo smysl bránit se, prostě by skončil v cele a stejně by se zaregistroval. Otočil se, aby následoval Edwarda, ale Kaniyar je ještě zastavila.
„Ach, a pane Jansene? Máte zjevně problém s autoritou. Navrhuji, abyste si to kurva nechal.“
Narovnal se, jakoby spolkl pravítko.
„Něco dalšího?“
„Ano. Pokud si budu myslet, že ztrácíte kontrolu nad NHE, budete v cele dřív, než stačíte mrknout. Tohle je jen experiment a já ho ukončím ve chvíli, kdy to budu považovat za nutné. Rozumíme si?“ Měl chuť jí něco odseknout, ale raději to polkl.
„Jo. Jasně.“
„Dobře,“ řekla, a i když se nedíval jejím směrem, cítil, jak na něj vrhla pohled, dokud se mezi nimi bezpečně nezavřely dveře.