Kapitola 4.

Kapitola 4

John provedl poslední kontrolu svého vybavení před vstupem do exorcistické místnosti. Svůj stříbrný
athame měl v plášti na boku a jeho taška obsahovala plnou láhev svěcené vody, tři druhy kadidel,
šalvějový svazek, čtyři fialové svíčky, stříbrnou fólii a zapalovač. V tašce měl taky černou láhev,
ovinutou stříbrným drátem a kouzly. Spokojeně otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Carla Sheffieldová
seděla na židli připevněné k podlaze uprostřed místnosti. Stříbrná pouta jí poutala ruce a nohy k židli a
jasně zářila proti vězeňské oranžové kombinéze. Pořád vypadala bledě a vyděšeně, ale zdálo se, že je na
tom o něco lépe, než v časných hodinách nedělního rána. Jednosměrné zrcadlo za ní, ukazovalo Johnovi
jejich odrazy. Na druhé straně byla pozorovací místnost, ačkoliv v těchto časech, kdy se využívalo
streamování a digitální záznamy byla zřídka používaná. Jedinou další věcí v místnosti byl velký stříbrný
kruh, zapuštěný do betonové podlahy, s židlí v jeho přesném středu.
„Dobré ráno, slečno Sheffieldová,“ řekl s uklidňujícím úsměvem.
„Jak se máte?“
O několik centimetrů pozvedla spoutaná zápěstí.
„Asi tak, jak byste čekali. Zbavíte mě toho ghoula?“
„Ano. A zkontroloval jsem vaši výpověď. Mohu se vás zeptat na pár otázek, abych si byl jistý, že tomu
rozumím?“
Pokrčila rameny a řetězy zachrastily.
„Mám na vybranou?“
„Řekla jste, že jste nikdy před tím neviděla muže, který do vás vložil ghoula, je to tak?“
„Ano“
„Když jste měla novou oběť, posílala jste jinému muži zprávu. Výjimkou byla sobotní noc, kdy vám
zavolal první muž. Řekl vám, abyste šla do klubu na lov? “
„Ano.“
„A to nikdy neudělal?“
„Ne.“
„Řekl vám, abyste hledala konkrétně paní Dawesovou?“
Carla zavrtěla hlavou.
„Ne. Jen řekl, abych šla na lov. Nevím, proč to udělal. Neptala jsem se.“
Ten detail ho trápil, ale John to odložil, na později.
„To jsou všechny otázky, které mám. Jakmile tohle dokončíme, nalezení Erin a dalších zajatců bude moje
nejvyšší priorita, slibuji. “
„Děkuju.“
Když znovu promluvila, její hlas byl žalostně tichý.
„Potom, co… co se mi stane?“
John potlačil povzdech.
„Normálně by byla neochotná oběť ghoula okamžitě propuštěna, bez záznamu v trestním rejstříku. Podle
vašeho prohlášení jste však unesla dvě ženy a pokusila se unést třetí. Budete navrácena do soudního
systému okresu Charleston, kde budete čekat na jakékoli státní nebo federální obvinění. Budou
informováni o všech polehčujících okolnostech, včetně všeho, co se objeví v mém vyšetřování. Možná
budete požádána, abyste svědčila proti muži, který vám to udělal. Kromě tohoto nemám, co jiného bych
řekl.“
Zavřela oči, ale slza ji přesto unikla.
„Myslím, že nemohu požádat o nic jiného, že?“
V Carlyně výpovědi byla zmíněna dvě ženská jména, která odpovídala zprávám o pohřešovaných
osobách. Jen Bůh věděl, co se s nimi stalo. Pokud měly štěstí, ten parchant, co za tím stál, do nich vložil
ghouly, což nebyla zrovna definice „štěstí“. Bylo těžké obviňovat Carlu, za to, co udělala. Ale udělala to.
Někdo, koho milovala, ji potřeboval, a láska nutila lidi dělat bláznivé věci. To nakonec přimělo jeho
rodiče, aby ho poslali na antiparanormální „terapii“.
Alespoň si řekl, že to byla láska, bez ohledu na to, jak zavádějící. Nakonec nezáleželo na tom, zda
sympatizoval s Carlou, nebo ji považoval za monstrum. Jeho práce byla v každém případě stejná.
„Začnu s vymítáním,“ řekl, „jen se pokuste uvolnit.“
„Je něco, co bych měla udělat?“
„Soustřeďte se na svou touhu být bez ghoula.“
Teoreticky by to mohlo věci usnadnit. Pokud nic jiného, bude mít aspoň něco, na co se zaměřit. Zapálil

kadidlo a kouř pronikl do vzduchu. Carla kýchla, což bylo dobré znamení. Mnoho NHE propůjčovalo
hostiteli zvláštní citlivost a silné vůně je dráždily. Vytáhl z brašny černou láhev a položil ji na podlahu na
jednu stranu Carlyny židle. Místnost byla přesně vybudována na ose sever-jih. John umístil svíčky do
všech světových stran, než si vzal athame a zapalovač. Vyslovil příslušná slova a nakreslil příslušné
insignie do vzduchu špičkou své athame. Začal na východě, vyvolával síly vzduchu, poté se přesunul na
jih, západ a sever: oheň, voda a Země. Když to udělal, jemně vklouzl do stavu nedaleko od transu, dokud
se kolem obvodu stříbrné smyčky neobjevil modrý kruh, který chránil síly před těmi, kteří byli venku, a
naopak.
Znovu vzal svazek šalvěje, postavil se před Carlu a jemně jím zamával, aby za sebou zanechal kouřovou
stopu. Oči ji téměř zarudly a okamžitě se v nich zablesklo, ghoul reagoval.
Dobře.
Carlyna energie se přes to všechno posunula z nízkého, nevýrazného hučení normálního těla k něčemu
temnějšímu, silnějšímu, když se ghoul pokusil převzít kontrolu v reakci na rituál. John se zhluboka
nadechl, cítil hnilobu a sliz. Chuť prachu z kostí a zkaženého masa ho podráždily na jazyku.
Popadl svůj athame a vykřikl: „Entity! Nejste zde vítáni. Nech tu ženu být, přestaň jí dělat potíže!“
Představoval si dlouhé lano pokryté háčky, vyčnívající z jeho těla. Jakmile byl jeho obraz hotový, zaměřil
se na Carlino čelo. I když provaz byl téměř neviditelný, okamžitě se napjal, jako když se ryba chytne na
návnadu. Ghoul bojoval, vrčel, snažil se projevit, a John už nevěděl, jestli Carlyiny rysy byly její vlastní,
nebo zkroucená tlama ghoula, či něco mezi tím.
Matně si byl vědom toho, že se natáhl svýma fyzickýma rukama, položil je na obě strany její hlavy a
nervový systém se spojil s jeho astrálním tělem. Všechno jeho soustředění se zaostřilo do jednoho bodu a
vytáhlo ghoula z Carly.
Pomalu se vynořila zkroucená věc červeně zabarvené energie, hladová a vrčící. Jeho hlava stále vypadala
nejasně jako psí, ale zbytek připomínal pulzující ocas, odpudivě neforemný. Vyskočilo to a on si
představoval, že je zcela zabalený do ostnatých lan. Bojoval, pokoušel se uniknout, ale John nepolevil a
tlačil to k černé láhvi. Perspektiva se závratně posunula, zdálo se, že hrdlo láhve je neskutečně široké,
nebo se pravděpodobně ghoul zmenšoval. John to nikdy nedokázal říct, bez ohledu na to, kolik NHE
vymítil, ale záleželo na tom? Pak byl ghoul uvnitř láhve a John popadl zátku, aby ji uzavřel a spěšně
zabalil celek do vrstvy stříbrné fólie. John zamrkal a uvědomil si, že klečí na kolenou s podpažím
mokrým potem. Černá láhev před ním stála na zemi, ghoul byl úspěšně odstraněn a uvězněn. Vstal a
přešel k židli, kde Carla seděla, bledá s kůží lesknoucí se potem.
„Jste v pořádku?“ zeptal se.
Přikývla.
„Jo. Je to … je to pryč.“
Zhluboka se nadechla a trochu se zasmála.
„Ježíši, neuvědomila jsem si, jak moc se dostal do mé hlavy. Jak mohl… jak…?“
Začala tiše plakat. Položil jí ruku na rameno a jemně ji stiskl. Kdyby to byl obyčejný případ, byla by na
cestě domů se zástupem terapeutů, kteří se specializovali právě na tyhle případy. Místo toho zamíří do
jiné cely. Což může být ještě milosrdnější, než to, co se stalo jejím obětem.
***
Likvidační tým čekal před celou: dva muži oblečeni v kombinéze, jako by se obávali, že na ně vyteče
ektoplazma. John chápal použití kombinéz stejně jako čehokoliv jiného, ale přesto si často myslel, jak je
tenhle protokol hloupý. Předal jim černou láhev a podepsal papíry. Když se díval, jak láhev ukládají do
kovového kontejneru, a pak s ním odjíždějí chodbou, dveře do pozorovací místnosti za ním se otevřely.
Nadskočil, protože Kaniyar nenaznačila, že by proces měl někdo sledovat. Když se však otočil, byl ještě
překvapenější, když zjistil, že to byl Caleb.
„Kotě?“ zeptal se automaticky, než tiše zaklel.
Byl v práci a potřeboval jednat profesionálně.
Caleb vypadal nádherně na tak fádním místě, proti bílým stěnám a béžovému koberci. Jeho tričko a džíny
kontrastovaly s oblekem a kravatou, které tu nosili všichni ostatní, a jeho černé vlasy se vlnily až k pasu,
tak odlišné od konzervativních střihů agentů SPECTRu.
John měl najednou nutkání zatlačit Caleba zpět do pozorovací místnosti, zavřít za sebou dveře a
nesmyslně ho políbit.
Calebova ramena sebou trhla v náznaku pokrčení.
„Dokončil jsem registraci. Řekli, že se nemusím hlásit každých šest měsíců, dokud spolupracuji se
společností. Jsem šťastný.“
Jeho oči zabloudily k likvidačnímu týmu, který vzápětí zmizel za rohem.

„Viděl jsem vymítání. Co… co s tím udělají? S tím ghoulem?“
„Je tu speciální super horká pec. Lahve se do nich vhazují a NHE se utratí.“
Poprvé ho napadlo, jak by celá věc mohla znít někomu jinému.
„Je to velmi humánní. Netrpí.“
Graye zrovna tohle netrápilo. Ale nahlas nic neřekl.
NHE, které lovily lidi, musely být zničeny. Bylo to nešťastné, ale ve skutečnosti nebylo na výběr. Kdyby
byli osvobozeni, pokračovali by stejným způsobem a více lidí by zemřelo. Nechtěl však přemýšlet o tom,
že se to stane i Grayovi. Hledal téma a vybral první věc, která mu přišla na mysl. „Pro SPECTR to není
tak špatné, že? Bylo od tvé šéfky hezké, dát mi na vybranou, co?“ Calebův výraz byl ještě kyselejší než
obvykle.
„Je to jen dočasné.“
Caleb pokrčil rameny.
„To jo. A taky jsem dostal účet s finanční rezervou. Musel jsem vyplnit miliardu různých formulářů, ale
řekli mi, že mám povolení pronajmout si dlouhodobě nějaký hotelový pokoj nebo levný byt. Konečně
můžu vypadnout z tvého domu.“
To Johna zaskočilo. I když na tom nebylo nic divného. Caleb přece nebyl jeho přítelem. Byli to jen dva
dospělí lidé, kteří si navzájem užívali své společnosti, i když situace byla komplikovanější. Mohlo by být
pro ně lepší strávit nějaký čas odděleně. I kdyby v tom bylo něco víc, požádat Caleba, aby s ním zůstal,
by bylo šílené.
Příliš mnoho se toho událo a příliš krátce se znali. Nebo ne?
„Ach,“ řekl, „dobře. Pokud chceš, pomůžu ti něco najít.“
„Díky.“
Calebovy oči se upíraly na skvrny od kávy na tenkém průmyslovém koberci.
„Vážím si toho.“
Jak to, že se najednou cítil tak trapně? Bylo to kvůli tomu bytu nebo kvůli tomu vymítání?
Stejně na tom ale nezáleželo, právě teď měli práci.
„Budeš teď pracovat se mnou. Přežiješ to? “
Calebova ústa zvlnil křivý úsměv.
„No. Myslím, že nejsi tak špatný, Starkweathere. Na vládního drona, který sežral všechnu moudrost
světa.“
„Jsem rád, že to vím.“
John se lehce dotkl jeho lokte.
„No tak. Je čas setkat se se zbytkem našeho týmu.“
Calebův úsměv zmizel.
„Týmu?“
***
„Co jsou zač?“ zeptal se Caleb, když procházeli nekonečnými béžovými chodbami.
Díky bohu, bylo tohle jen dočasné. Prakticky cítil, jak ho všudypřítomná nuda a bezvýraznost vysává.
„Myslel jsem, že budu spolupracovat jen s tebou.“
„Oba dva jsou to mí spolužáci,“ řekl John, jako by to byla nějaká odpověď.
Pro něj to asi byla.
„Se Seanem už ses potkal – zvláštním agentem McNamarou. Je to můj nejlepší přítel, od doby, co jsme
byli teenageři.“
Nebyl důvod – absolutně žádný důvod – žárlit. Koneckonců, John jasně ukázal, že nechce, aby Caleb
obýval jeho byt déle, než je nutné. Stejně jako Caleb neměl žádné právo očekávat víc. „Nebudeme znovu
provádět kopulaci?“
Skvěle. To, co v tuhle chvíli opravdu potřeboval, byl nadržený Drakula.
Nevím.
„Já nevím… to je… nezdá se mi to být správné. Raději bych byl, kdyby to bylo jinak.“
Vítej v lidském světě.
Ale nebylo to tak, jakože by chtěl mít se Specem nějaký vztah. Vůbec ne. Vždyť Starkweathera využíval
jen proto, aby se cítil více lidsky. Jakékoli jiné teplé tělo by sloužilo stejně dobře. Nebo ne?
Gray ustoupil, jako tygr zatlačený do rohu.
„Udělali jsme něco špatného?“
Jak mohla bytost, která tak dlouho existovala, být takhle naivní? Odpověď však už znal. Vzpomínky,
které Gray zdědil z mrtvých těl, které obýval, byly pouhými stíny skutečných věcí. Obrazy bez barvy
nebo cítění, bez chutí nebo vůní, zbavené emocí a roztříštěné. Gray je považoval za zajímavé a často

matoucí, ale nakonec nedůležité. Nyní byl v živém těle a poprvé prožíval celou škálu smyslů. Nemluvě o
sexu, který byl divný a trapný a upřímně trochu znepokojující.
„Proč tě to zneklidňuje?“
Nezměníš se v inkuba, že?
Gray se urazil.
„Nejsem démon. Přestaň s tím bláznovstvím.“
„Calebe?“
John se dotkl jeho lokte. Znělo to, jako by ho už několikrát oslovil.
„Promiň,“ řekl Caleb. „Je to normální? Myslím tím, skončit ve stejném týmu se dvěma lidmi, se kterými
jsi chodil do školy?“
„Jsi ve SPECTRu. Přemýšlej o tom, pouze 3-5% populace je paranormálně postiženo. Pouze malé
procento z nich bude chtít vybudovat si kariéru u SPECTRu. Z toho ještě menší procento projde
Akademií a bude rekrutováno. A někteří z nás to dlouhodobě nevydrží, i když se do toho sami pustíme.“
„Cože? Jsou i agenti Specu, kteří nejsou jen dokonale vyladěné vládní stroje?“ zeptal se Caleb posměšně s
hranou hrůzou.
John zakoulel očima.
„Z velké části se toho držíme. Ale znám pár takových, kteří se rozhodli odejít. Genevieve Parrington,
Howard Brimm, jeden nebo dva další. Mám na mysli, že s tak omezeným fondem, ze kterého je možné
čerpat, není neobvyklé, že se agenti navzájem znají už od dospívání.“
„Zní to… vlastně hrozně. Jako kdybyste zůstali po celý život na střední škole.“
John se zasmál.
„Není to tak špatné. V důsledku toho máme tendenci být více neformální než většina ostatních agentur.
Menší důraz je kladen na protokol, pro začátečníky a výsledky záleží více než jen na přísném dodržení
postupu.“
Chodbou se dostali zpátky do haly, kde na ně čekali dva agenti.
„Pamatuješ si na Seana?“ řekl John a pokynul muži.
Jakoby Caleb mohl zapomenout. Sean byl první exorcista, který byl povolán, v ten strašný den do
opuštěného domu. Zpočátku s Calebem zacházel jako s člověkem, i přesto, že dělal svou práci. Ale
jakmile exorcismus selhal, choval se, jako by to byla Calebova chyba. Přesto byl ten chlap Johnův
nejlepší přítel, takže nemohl být úplný kretén, i když vypadal jako naprostý vládní stroj. Měl na sobě
levný oblek s vlněným kabátem a voněl jako popelník.
„Rád tě zase vidím,“ řekl Caleb a natáhl ruku.
Sean viditelně zaváhal, jako by si myslel, že mu Caleb… co? Utrhne ruku? Vysaje mu krev? Sean byl
také u toho v ten další špatný den, když se jeho poslední rodina na světě pokusila Caleba zabít, protože
byl posedlý. Tehdy byl Caleb naštvaný a zraněný, že nechal Graye ho zcela ovládnout, takže málem došlo
k velkému neštěstí. Možná tehdy měla Seanova opatrnost dobrý důvod. Pak se Sean uvolnil, i když
potřesení rukou bylo rychlé, sotva víc než by štětcem přejel po dlani, než agent zasunul ruku zpět do
kapsy kabátu.
„A tohle je speciální agentka Tiffany Wardová, pyrokinetička,“ pokračoval John, jako by si ničeho
nevšiml.
Tiffany byla Seanův přesný opak, vysoká, krásná, afroameričanka a oblečená v dokonale padnoucím
obleku, přizpůsobeném její postavě. I její účes vypadal draze. Naprosto ignorovala Calebovu nataženou
ruku.
„No,“ řekl John s úsměvem, „teď bych vás chtěl informovat -“
„Uděláš to po cestě,“ řekla Tiffany.
Vytáhla z kapsy sadu klíčů od auta.
„Už jsem nám vyzvedla auto. Sean bude řídit.“
Sean sevřel klíče, které mu hodila. Otočila se zády ke všem a vydala se k výtahu vedoucímu do garáže.
„Nech mě hádat,“ zamumlal Caleb Johnovi, když je následovali, „ona byla královna plesu.“
Johnův úsměv ztuhnul.
„Neměli jsme ples.“
„Ach. Cože?“
John se zasmál, zjevně potěšený tím, že Caleba dostal.
„Nesnáším nošení smokingů.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.