Kapitola 6
John řídil SUV po vymleté silnici a tiše doufal, že uspějí. Zdálo se, že deštivý a chladný den odpovídá náladě týmu. Tiffany znovu seděla na sedadle spolujezdce a zírala z okna tak upřeně, že přemýšlel, jestli nechce něco zapálit. Sean seděl přímo za ním, tělo mírně nakloněné, aby se zády opíral o dveře s pohledem upřeným na Caleba.
Pokud jde o Caleba…
Možná nastal čas přiznat si, že v jejich vztahu neexistuje žádná naděje. Nemohl se na něj zlobit ani mu to dávat za vinu. Když se poprvé setkali, Caleb mu dal jasně najevo, že o sobě nechce mluvit. Nechtěl se přátelit s vládním agentem. A ano, od té chvíle se sice mnohé změnilo, ale zároveň se pořád nepokusil promluvit o svém životě. John respektoval hranice, které Caleb stanovil. A co dostal na oplátku?
Na tom nezáleželo. Caleb dal najevo, že se nemůže dočkat, až se vrátí do Charlotte, jako by se jeho čas v Charlestonu nikdy nestal. Ani nenaznačil, že by chtěl pokračovat ve vztahu na dálku, stejně jako Will. Alespoň tentokrát mohl John všechno ukončit, než se ke Calebovi připoutal.
No, ještě víc připoutal.
„Otoč to sem,“ řekla Tiffany.
John zpomalil SUV.
„Tady?“
Nebylo tam nic, než pár kolejí vedoucích do hustého borového lesa.
„Jsi si jistá?“
Vrhla k němu zvadlý pohled.
„Na rozdíl od některých lidí umím přečíst mapu.“
„To bylo před lety!“ zaprotestoval Sean ze zadního sedadla.
Tiffany jen protočila očima.
Kaniyařin výslech přinesl ovoce, v podobě adresy od Nicholsna, který tvrdil, že oběti za peníze předal dál.
Rychlá kontrola satelitních snímků a majetkových záznamů ukázala, co kdysi bývalo majestátním plantážním domem, nyní již dávno opuštěným. Majitel, potomek původní rodiny, žil v Oregonu a pravděpodobně místo nenavštívil už celé roky.
Opuštěné, ukryté mimo město, žádní sousedé, kromě borovic a dubů na míle daleko v každém směru, ideální místo pro někoho, kdo vyvolává ghouly.
Proč by to někdo chtěl, byla úplně jiná záležitost.
Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit. John se znovu rozjel. Kola narazila na koleje a všude cákala bahnitou vodu. Větve škrábaly po obou stranách vozidla a John sebou trhl při pravděpodobném poškození laku.
Déšť zesílil, hlasitě bubnoval na střechu a borovicemi proniklo mdlé světlo filtrované přes silné mraky. John se předklonil, a i když se stěrače pohybovaly plnou rychlostí, nebylo snadné jet úzkou lesní uličkou.
Přes silnici před nimi přeběhlo něco temného a tmavého a zmizelo v podrostu na druhé straně.
Nějaký farmářský pes? Nebo snad jelen?
„Johne,“ řekl Caleb zezadu, tichým a naléhavým hlasem.
Do boku auta narazila těžká váha, natolik tvrdá, že nadzvedla auto. John na moment zmateně civěl na psí tvář a obrovské zuby. Instinktivně dupl na brzdy. Bytost si natáhla spadlou kapuci, přeběhla kolem auta a zmizela do podrostu.
„Kurva!“ zařvala Tiffany. „Byl to ghoul?“
Johnovy prsty pevně sevřely volant.
„Ano.“
„Ghoulové jsou mrchožrouti. Neútočí na zdravé cíle, natož na lidi v autech!“
„Ušetři mě, kurva, učebnicového výkladu!“ vyštěkl Sean. „Právě teď se to stalo!“
John zahlédl pohyb ve stromech i z druhé strany a jeho srdce vynechalo jeden úder.
„Nějak je ovládá. Nechce, abychom se dostali do domu. “
„Je to vůbec možné?“ zeptala se Tiffany nevěřícně.
Sean zaklel ze zadního sedadla.
„Hádejte se o tom později – za námi jsou tři!“
John dupl na plyn, pneumatiky se protočily v hladkém bahně, než se konečně rozpohybovaly. Na stromech z každé strany byli vidět další ghoulové, jak jejich strašlivá bezsrstá těla svítila do šera. Ze silnice před nimi zazářily žluté oči.
John přitlačil pedál k podlaze.
Ghoul se pokusil uskočit z cesty, ale nárazník ho chytil a vzápětí zmizel pod SUV s nepříjemným zvukem škrábání.
Silnice se zakřivila a kola se protočila, jak se John snažil předejít smyku.
„Zpomal!“ zařvala Tiffany.
„Ne, ne!“ křičel Sean. „Rychleji, než nás chytí!“
John zaťal zuby a dupl na plyn. Větve škrábaly po obou stranách auta, bušily o čelní sklo a on zachytil vůni borovice skrz větrací otvory. Sotva rozeznal, kam jedou.
Boční okno řidiče najednou vybuchlo a zasypalo ho sklem.
John vykřikl a zvedl paži proti tesákům, které se na něj vrhly.
SUV narazilo přímo do stromu a John pocítil náraz po celé páteři, i když jeho tělo dopadlo na airbag.
„Johne!“ zakřičel Caleb zezadu a oh, kurva, co to bylo za podtón v jeho hlase?
John zamrkal, na okamžik zmatený. Airbag se vypustil. Pravá strana tváře ho bolela od nárazu. Sklo se mu zarylo do paže, ale přinejmenším ho ghoul pustil a někde zmizel.
„Jsou všichni v pořádku?“ zeptal se.
Podíval se na Tiffany, která měla škrábnutí přes bradu z vlastního airbagu. Prášek jí poprášil černý oblek, ale jinak vypadala nezraněná. Alespoň že kolize nebyla nikde poblíž dálnice.
„Tak jo,“ řekl Sean. „Žádám o zálohu.“
„Udělej to.“
Nastal okamžik ticha, než Sean sprostě zaklel.
„Není tu signál.“
Sakra. Najednou se z obyčejného úkolu stala katastrofa.
„Tak půjdeme dál po svých.“
Tiffany na něj zírala, jako by zešílel.
„Chceš se vydat na výlet do deště a zasraného lesa, který je plný ghoulů? Ghoulů, které nějaký šílený parchant proměnil v nadpřirozené útočné psy? “
John uvažoval o počítání do deseti.
„Pokud máš lepší nápad, rád bych to slyšel.“
„Kde jsou ghoulové?“ zeptal se Caleb a neklidně se rozhlédl.
„Neměli by na nás zaútočit, jakmile se auto zastavilo?“
„Nejsi to ty, kdo by měl vědět, kde jsou ty zatracené věci?“ zeptal se Sean. „Myslel jsem, že hlavně proto tě Kaniyar poslala.“
Calebovy rty se sevřely do úzké čárky.
„Cítím je po celém lese, ano, ale to už snad víme, že tam jsou, ne?“
„Pravděpodobně čekají, až opustíme auto,“ hádal John.
„Až půjdeme pěšky, bude mnohem snazší nás chytit.“
„Možná bychom neměli chodit pěšky?“ navrhl Sean.
„A co? Nemůžeme tu čekat navždy.“
„Ve voze je jednotka GPS. Když se dnes nevrátíme do garáží, začnou nás hledat.“
Tiffany si odfrkla.
„Vzpamatuj se. I když si toho někdo všimne, podá jen naštvanou zprávu a požádá velitelství, aby si mohli nárokovat naši odměnu. To dřív vyhladovíme k smrti, než se to dostane dál než k účetnictví.“
„Vůdce volal Nicholsna, což znamená, že v domě musí být telefon,“ upozornil John na to, co teď považoval za nejlepší řešení.
„Dostat se dovnitř je naše nejlepší šance.“
Sean na něj hleděl.
„Přes les zamořený ghouly, které na nás někdo poslal s cílem zabít. Sakra, Johne. Tiffany a já si nepřejeme zemřít.“
Johnovy tváře zrudly. Dost špatné už bylo, že ho Sean obvinil z bezohlednosti po telefonu, ale na misi před zbytkem týmu?
„Námitka byla zaznamenána. Nyní se připravte, protože jdeme. Calebe, můžeš nás varovat, až se ghoulové přiblíží? “
Caleb hlasitě polkl.
„Nejsem si jistý. Jak jsem řekl, byli všude a zanechali po sobě pachovou stopu.“
Tiffany zavrtěla hlavou a copánky se houpaly.
„Velmi užitečné.“
„Caleb dělá, co může,“ vyštěkl John.
Protočila očima, otevřela dveře a vyskočila.
„Pokud půjdeme, musíme si pohnout. Všechno je lepší než umřít v zatraceném autě s vámi.“
John vystoupil z SUV a vytáhl zbraň. Pečlivá prohlídka oblasti odhalila pouze stromy, jejich šedá kůra se rozprostírala do dálky, splynula s šedou oblohou a deštěm. Prodral se blátem na druhou stranu auta a čekal, až Caleb vystoupí.
„Promiň,“ řekl Caleb a upoutal jeho pohled. „Myslím, že právě teď nenaplňuji vaše očekávání.“
„Není potřeba se omlouvat.“ John se na něj smutně usmál. „Nemyslel jsem si, že by se operace tak rychle zvrtla. Měli jsme teď být v tom domě, zatýkat toho parchanta a osvobodit unesené lidi. Nemělo to skončit uprostřed lesa a čelit malé armádě ghoulů. Škoda, že nesvítí slunce – nemyslím si, že by někdo mohl přimět ghoula, aby vyšel na slunce, bez ohledu na to, jaké má schopnosti.“
„Myslím, že máme jen smůlu, co?“
Sean obešel auto s jeho glockem, v ruce.
„Budeme mít štěstí, pokud se do toho domu dostaneme po západu slunce.“
John se zhluboka nadechl. Byla to jeho operace. Pokud by byl někdo zabit, padne to na jeho hlavu. Na okamžik se na Kaniyar téměř naštval, že ho nenechala vyřešit tento případ samotného, takže by se nemusel starat o to, jestli někdo z jeho kolegů zemře.
Ale kdyby byl sám, mohl už být mrtvý.
„Půjdu vepředu,“ řekl. „Seane, máš zadní stráž. Caleb a Tiffany půjdou uprostřed.“
* * *
Calebovo srdce zběsile bušilo a měl pocit, že mu snad brzo vyletí z hrudi. Chtěl utéct, ale Gray chtěl lovit.
Hnusný zápach ghoulů visící těžce ve vzduchu, testoval jeho kontrolu.
Sliny zaplavily jeho ústa a zdálo se, že každá částečka jeho těla hoří slepým hladem a potřebou. Gray se vznášel těsně pod kůží, ale nemohl ztratit kontrolu, ne před třemi spec.
Sean a Tif už nám nevěří. Pro lásku Boží, prosím, jen ustup!
„To je hloupé. Musíme lovit.“
Nebudeme lovit, pokud by nás to dostalo za mříže. Nemůžeš se aspoň na chvíli stáhnout?
Podráždění hraničící s hněvem. Grayovi se tato omezení nelíbila, nechtěl je.
„Tyto dva nepotřebujeme. Nechme je tady a pojďme lovit jen s Johnem.“
Stejně jako John ani on nechtěl, aby se drakula vymkl kontrole.
Bože.
Buď zticha, prosím. Nech mě to zvládnout.
Z borovic kapal déšť, vzduch byl cítit mízou a mokrou zemí. John je vedl a jeho tmavý kabát za ním vlál jako křídla. Tiffany šla po Calebově pravici, bez jakékoli viditelné zbraně. Za nimi se držel Sean v jedné ruce pistoli a v druhé stříbrný nůž. V dálce uslyšeli zavytí. Nebylo to jako když vyje vlk – spíše to připomínalo lidský výkřik, kromě toho, že to také nebylo úplně v pořádku. Všechny chloupky na Calebových pažích vstaly a instinktivně se otočil směrem k jekotu. V okamžiku rozptýlení vyrazil z lesa ghoul, vrazil do Tiffany a srazil ji na zem.
„Tiffany!“ zařval John.
Zvedla jednu ruku v rukavici a popadla ghoula za čumák. Oheň rozkvetl, tam kde se ho dotkla, spálil jeho bledou kůži a zápach hořícího masa zaplnil vzduch. Křičel, lidský zvuk, který zasáhl Caleba jako kopanec do slabin.
Kroutil se a nažil se dostat od Tiffany co nejdál, vymanit se z ohnivého sevření. Téměř současně vystřelily dvě pistole a kulky ghoula do hlavy a trupu. Jeho výkřiky náhle přestaly.
Z úkrytu vyrazili další tři ghoulové. Vzduch se zaplnil vůní korditu a hořícího masa. Calebovy zuby se prodloužily a jeho prsty se protahovaly, jak se drápy uvolňovaly. Ne, ne, zatraceně, ne, NE.
Těžké čelisti sevřely jeho pravou paži. Bolest ho téměř ochromila, slyšel praskání kostí a trhání masa. Zakřičel a ohnal se pěstí po hlavě té zrůdy.
Kdyby nebyl posedlý, úder by neudělal nic a ghoul by mu urval paži. Ale Gray tam byl, jeho síla a frustrace podporovaly zásah. Lebka ghoula praskla a znělo to jako prasknutí shnilého dřeva. Caleb dopadl na kolena, když se vedle něj zhroutil ghoul s kulkou v hrudi.
Do prdele, bolela ho paže, jeho košile byla zbarvená krví. Instinktivně se dotkl rány a cítil, jak se kosti pohybují a vyrovnávají se s příšerným zvukem drhnutí o sebe, než se znovu spojí. Krvácení se zastavilo, a když se podíval, drsné díry v jeho paži se vyplňovaly a uzavíraly.
„Calebe!“ John dopadl vedle něj na mokrou zem. „Jsi v pořádku?“
Tiffany stála těsně za Johnovým ramenem a sledovala ho se zúženýma očima.
„Jsem v pohodě,“ řekl tiše.
Určitě to nestačilo, aby ho uvěznili, že? To bylo užitečné, ne děsivé. Až na to, že to bylo děsivé, i když jen kvůli té abnormalitě.
Nikdo by neměl být schopen se takhle léčit.
„Udělal jsem, o co jsi žádal, a dodržoval tvá hloupá pravidla. Ale nebudu snášet bolest a nedovolím, aby našemu tělu bylo ublíženo, jen proto, aby to uspokojilo ty hloupé smrtelníky.“
Gray zněl nevrle a naštvaně, a sakra, možná na to měl právo.
Vím. Děkuju.
Váhání.
„Není za co.“
John vstal a natáhl ruku. Caleb ji stiskl a dovolil Johnovi, aby ho vytáhl na nohy. Na jedné straně Johnovy tváře se slabě utvářela modřina z nárazu na airbag a déšť mu ulízl vlasy k lebce, ale Caleb si ho nemohl přitáhnout pro polibek. Další vytí přišlo odněkud z lesa. O chvilku později na něj odpovědělo jiné z opačného směru.
„Jsme obklíčeni,“ řekl Sean.
„Ještě ne.“ John pustil Calebovu ruku a pevně stiskl glocka.
„Jdeme.“
Johna pálily plíce od běhu, do tváří ho šlehaly nízké větve a na mokré zemi hrozilo, že uklouzne. Výkřiky ghoulů se ozývaly skrz stromy, smečka se volala k sobě, když se blížili.
Nedávalo to smysl. Jistě, existovaly zvěsti o mocných energetických pracovnících, kteří mohli ovládat NHE – Solomon, Bacon, Crowley. Ale žádný z těchto příběhů nebyl pravdivý.
Stejně jako neexistovaly věci jako upíři.
Do prdele.
Caleb běžel po jeho pravici, nevypadal, že by se zapotil. Na druhé straně Tiffany držela krok s odhodlaným výrazem ve tváři. Neodvážil se podívat na Seana, ale slyšel jeho namáhavé dýchání. Zvyk denního života nepřispěl k běhu o život.
Vytí se ozvalo hlasitěji ze všech stran.
„Myslím si to jenom já,“ lapal po dechu Sean, „nebo jsme je něčím naštvali?“
John se zachvěl, jako by mu někdo přejel studenou rukou po páteři. Tiffany však jen zavrtěla hlavou.
„To ne. Tenhle chlap nevěděl, že přijedeme.“
„Možná si uvědomil, že se něco stalo, když se Nicholsn včera nevrátil.“
„Nebuď hloupý,“ řekla Tiffany. „Kdyby podezřelý věděl, že k němu přicházejí agenti, nechal by nás hned zabít. Tohle není zatracený bondovský film, kde darebák připraví nějakou komplikovanou past, aby se s námi spojil.“
„Johne? Co myslíš?“
John se zamračil na les před nimi.
„Myslím, že kdyby nás chtěl pouze zabít, ghoulové by na nás zaútočili hned, jakmile SUV havarovalo. Místo toho nás nechali uniknout z auta a jít pěšky.“
„Jste paranoidní,“ řekla Tiffany, ale neznělo to tak jistě, jako na začátku.
Déšť zesílil a proměnil se v liják. Johnovi za krk stékala ledová voda a plazila se pod límec kabátu. Pokud to takhle bude pokračovat dál, budou mít i jiné problémy než ghouly. Zamračil se, setřel si rukou z očí vodu a snažil se nahlédnout skrz šedou zeď stromů, aby zjistil, jestli už se aspoň blíží k cíli.
Tam – záblesk bílé, který mohl být téměř cokoli, od ptáka po plastový sáček uvíznutý ve větvích stromu. O pár kroků dál lesem, který se táhl až někam do dálky, bylo možné rozeznat tvar zchátralé budovy.
John se zpomalil..
„Sejdeme ze silnice a uvidíme, jestli se můžeme lépe podívat na to místo.“
Vedl všechny dál lesem. John se pohyboval tak potichu, jak jen to bylo možné, vstoupil mezi stromy a přes větve se snažil najít místo, kde by se mohl jasně podívat na dům, aniž by ho někdo viděl. Uvnitř bude víc ghoulů, nebo je jejich pán nechal se potulovat lesy? Bohyně, doufal, že ghoulové jsou to nejhorší –
Jeho noha zůstala viset ve vzduchu a o chvíli později se propadl do tmy.