0

Galen
Zabít.
To jediné slovo mi znělo hlavou celé hodiny. Zabíjení bylo vše, co jsem znal. Vše, po čem jsem toužil.
Výkřiky hrůzy. Kovová pachuť krve, když jsem zuby vyrval nepříteli hrdlo. Nepravidelné bušení tepu pod
mými prsty, když jsem z někoho ždímal život.
Ale pak jsem zaslechl hlas, který ve mně něčím otřásl, a další slovo mi naplnilo hlavu: můj.
„Pojďme domů.“
Zíral jsem do té nejsladší tváře, jakou jsem kdy viděl. Jeho pískově hnědé vlasy byly rozcuchané a na
tvářích měl skvrny od krve. Jeho svetr byl roztrhaný a pokrytý špínou. A pak… vůně deště.
„Simone,“ zamumlal jsem a zlehka se dotkl jeho čelisti, nejistý, jestli je skutečný nebo ne.
Můj hlas byl chraplavý. Hluboký.
Zářil úsměvem a jeho oříškové oči se zalily slzami.
„Jo, jsem to já.“
Přimáčkl jsem ho k hrudi a tiše zakňučel, když do mě pronikalo jeho teplo. Tak dlouho mi byla zima. Byl
jsem otupený. Ale vrátil mi život. S rukama pevně kolem něj jsem roztáhl křídla a zvedl nás do vzduchu.
Další sady křídel nás následovaly, ale nevěnoval jsem jim pozornost.
Nesoustředil jsem se na nic jiného než na toho krásného kluka v mé náruči.
Mého muže.
Moje paměť byla rozmazaná. Kde jsme byli, co jsme dělali, to vše bylo záhadou. Ale moje tělo se
pohybovalo samo a vedlo mě ke stromům na druhé straně hradu.
„Portál se brzy zavře,“ řekl známý hlas, když jsem klesl v lese vedle slabě se třpytícího kamene. „Jakmile
se to stane, uvízneme tady. Musíme si pospíšit.“
Podíval jsem se a uviděl Prida. Po jeho boku se objevili Envy, Greed, Lust a Gluttony. Mí bratři. Přiblížila
se k nám také další bytost. Vodní drak. Přepadl mě ochranný instinkt a krkem se mi prodralo zavrčení,
když jsem si přitáhl svého člověka blíž k hrudi.
„Klid, velký chlape.“ Simon mě políbil na krk.
Okamžitě jsem se uvolnil.
Portál nás přenesl do další zalesněné oblasti. Chvíli poté, co jsme dorazili, kámen, který nás tam přivedl,
uprostřed praskl. Zářící runy pohasly, jak magie zmizela. Když jsem se soustředil na bytosti kolem sebe –
muže, kteří na mě zírali s kombinací zvědavosti a obav, trochu se mi vyčistila hlava.
„Jsi v pohodě, Wrathe?“ zeptal se Pride.
Přikývl jsem. Touha zabíjet a mrzačit byla pryč. Vztek, který ve mně dříve vřel, byl taky pryč. Když jsme
se prodírali mezi stromy, přepadla mě vzpomínka. Prsten. Všechno se mi vrátilo.
Moji bratři a já jsme cestovali do podsvětí, abychom zachránili Castora a Simona. Drak, Kyo, šel s námi.
Nechal jsem se pohltit svým vztekem, protože to byl jediný způsob, jak odtamtud kohokoliv z nás dostat.
Myslel jsem, že Simona zabili, z čehož jsem málem zešílel.
Klekl jsem si v lese na kolena a položil ruce na zem, když mě Wrath konečně pustil.
„Galene?“ Simon si klekl přede mě a pravou rukou se dotkl mého obličeje. Druhou si schoval za záda,
když jsem se na ni pokusil podívat blíž. Vypadala jako obvázaná. Zranil se?
„Hej. Podívej se na mě.“
Poslechl jsem ho. Usmál se, když se naše pohledy setkaly.
„Tady jsou ty šedé oči, bez kterých nemůžu žít,“ zašeptal, než mě políbil na čelo. „Vítej zpět.“
„Tvé brýle,“ řekl jsem a na hrudi mě zabolelo při vzpomínce, že jsou rozbité na podlaze.
„Mám v podkroví náhradní,“ Simon mě vzal za ruku. „Pojď.“
Vyšli jsme z lesa těsně před východem slunce. Tmavá obloha se začala rozjasňovat, ale stíny nás budou
stále skrývat, dokud se nám nepodaří dostat se domů.
„Děkuji, že jsi mě nechal jít s vámi,“ řekl Kyo, již nepokrytý šupinami.
Teď vypadal úplně jako člověk, s výjimkou jeho oranžových očí. Otřel krev ze své katany, než ji vložil za
sebe. Bez košile jsem viděl tetování meče na jeho páteři.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit.“ Simon zavrtěl hlavou. „Jsi ještěrka.“
„Drak,“ opravil Kyo, než zvedl prst. „A jestli mi ještě někdy řekneš dítě Godzilly, hodím tě do moře.“
„Ještě dobře, že umím plavat.“ Simon objal svého přítele. „Děkuji.“
Kyo se jemně usmál a pohladil Simona po zádech.
Ž

„Žádný problém. Jsi ten nejlepší šéf, jakého jsem kdy měl. Bylo by na škodu, kdyby tě sežrali nějací
démoni. Co bych pak dělal?“
„Nevím.“ Simon ho pevněji stiskl, než ho pustil. „Nechoď teď do práce. Mám v plánu smýt ze sebe
všechno to svinstvo a pak spát tak milion let.“
Kyo se usmál.
„Jasná věc, šéfe.“
„Oh, a rozhodně si o tomhle ještě promluvíme.“ Simon mávl rukou od jeho hlavy až k patě. „Kdybych
věděl, že jsi drak, bylo by všechno mnohem jednodušší.“
„Promiň.“ Kyo se usmál. „Přísahal jsem mlčet. Ale ty za to stojíš, Si. Teď upaluj do postele. Sotva udržíš
oči otevřené.“
Kyo zamířil ke své motorce, zatímco my ostatní jsme vzlétli k obloze. Odletěl jsem se Simonem do jeho
podkroví, aby si mohl vzít náhradní brýle, a pak jsem nás vzal domů. Vstoupili jsme za bariéru právě ve
chvíli, kdy slunce překonalo obzor.
„Budeme tady v bezpečí?“ zeptal se Simon, když jsme přistáli v trávě za sídlem.
Když stál tváří v tvář k moři, vlasy mu projížděl vánek. Zdálo se, že ho ranní vzduch trochu probudil.
„Démoni vědí, kde teď jsme.“
„Kouzlo, které použili, bude fungovat pouze jednou,“ odpověděl jsem. „Ale máš pravdu. Znají naši
polohu. A jsou i jiné způsoby, jak se k nám znovu dostat.“
„Ach.“ Simon zíral na vodu. „Budeme se muset přestěhovat?“
To „my“ v jeho prohlášení mě potěšilo. Protože bych byl zatracen, kdybych přijal něco jiného než to. Byl
můj a já jeho. Navždy.
„Možná, že nakonec ano.“ Objal jsem ho a otočil se zpět k vile.
„Teď si s tím nedělej starosti. Měli jsme dlouhou noc. Pojďme se umýt a pak spát.“
Když jsme vešli přes zadní terasu, Clara seděla v kuchyni. Blonďaté vlasy měla na hlavě stažené v
rozcuchaném drdolu a vypadala, jako by byla vzhůru celou noc a dělala si starosti.
„Simone!“
„Claro?“ zeptal se šokovaně a podíval se z ní na mě. „Co tu děláš?“
Ještě jsem neměl příležitost mu to vysvětlit.
„Přišla jsem na pomoc,“ řekla a přešla k němu.
Její pohled se přesunul ke mně.
„Mimochodem, Gray je v pořádku. Ještě spí.“
„Takže je v pořádku?“ zeptal se Simon. „Belphegor byl naštvaný, když slyšel, že Gray byl zraněn. Nikdo
nám ale neřekl, co se stalo.“
Belphegor se kvůli tomu zlobil? Možná, že jedné jeho části stále záleželo na jeho synovi, ale to nic
neměnilo na skutečnosti, že byl naším nepřítelem.
Clara se dotkla Simonova ramene.
„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Jsi v pořádku, že?“
Pak ho chytila za levou ruku a prohlédla si ji.
„Co je tohle?“
„Nic.“ Odtáhl ji od ní, než se na mě podíval.
No, to nebylo vůbec podezřelé…
„Simone…“ promluvil jsem.
Trhl sebou, když ho Clara znovu chytila. Krev prosakovala obvazem a ve mně se probudil čerstvý hněv,
když Simon zakňučel bolestí.
„Nechtěl jsem, abys to věděl,“ řekl mi Simon a na čele se mu objevil pot. Byl bledší než obvykle.
„Ne, dokud jsem nevěděl, jestli máš kontrolu nad Wrathem.“
Clara se nadechla, když stáhla poslední vrstvu obvazu. V rozích mého vidění tančily červené skvrny, když
jsem přistoupil blíž a uviděl jeho ruku – a to, co zbylo z jeho ukazováčku.
„Kdo to udělal?“ zavrčel jsem. „Sakra roztrhám je na kusy.“
„Vidíš?“ Simon se zamračil. „Zase se zlobíš.“
„Jak bych se nemohl zlobit? Podívej se na sebe!“ Můj hlas duněl kuchyní.
„Buď tohle, nebo jsem měl vybuchnout jako granát. Čemu dáváš přednost?“
„Ti sráči se ani neobtěžovali ti to ošetřit.“ Clara zavrtěla hlavou. „Musíš do nemocnice. Rána musí být
vyčištěna a uzavřena, než začne hnisat.“

Simon si skousl ret a zbledl ještě víc. Tehdy mi došlo, že celou tu dobu trpěl bolestmi. Ale on to přede
mnou tajil.
„Přestaň s tím,“ řekl Simon, natáhl pravou ruku a spojil naše prsty. „Vojáci jsou v bitvě neustále zraněni.
Přijdou o celé ruce, paže a nohy. Přišel jsem jen o prst. Budu žít.“
Měl pravdu. Mohlo to být horší. O tolik horší. Co bych dělal, kdyby Simona zabili? Odpověď byla jasná.
Nikdy bych se nedostal z podsvětí. Wrath by musel být poražen a já s ním.
„Můj statečný vojáčku,“ řekl jsem a zvedl naše spojené ruce, abych ho políbil na klouby.
Pak jsem chytil jeho zraněnou ruku a sevřel ji ve své.
„Nemocnice nebude potřeba.“
Z mezer mezi našimi prsty vytrysklo světlo, když jsem na něj použil svou léčivou sílu. Kůže se zacelila a
nafouklé zarudnutí zmizelo. Když jsem se odtáhl, vypadalo to, jako by to zranění utrpěl před týdny a ne
před hodinami.
„Pěkné,“ řekla Clara a uznale přikývla.
„Obávám se, že nedokážu zařídit, aby ti prst dorostl, ale už by to aspoň nemělo bolet.“
Simon si položil hlavu na mé rameno.
„Jen další jizva.“
Napustil jsem mu horkou koupel a odnesl ho do vany. Poté, co jsem mu svlékl šaty a položil ho do vody,
jsem mu sundal brýle a popadl čistou houbu, abych ho umyl.
„Přidej se ke mně,“ zamumlal Simon a zatahal mě za paži. „Prosím.“
„Jak můžu odmítnout, když se mě ptáš tak sladce?“ Zul jsem si boty a sundal kalhoty, než jsem vlezl do
vany a sedl si za něj. Můj penis se přesně napasoval mezi jeho půlky, ale svou touhu jsem potlačil.
Mít ho teď v náručí bylo vše, co jsem potřeboval.
„Myslím, že jsme oba příliš špinaví na to, abychom se koupali,“ zašeptal Simon a zády se opřel o mou
hruď. „Voda bude brzy celá kalná a špinavá. Jako voda v jezírku.“
„Chceš se raději osprchovat?“
„Ne.“ Uvolnil se ještě víc a zavřel oči. „Chci tu s tebou jen sedět.“
Chtěl jsem to samé. Za ty hodiny, které jsem strávil starostmi o to, jestli je v pořádku, jsem si uvědomil,
jak moc mi na něm opravdu záleží. Jak moc jsem ho vedle sebe potřeboval.
Než jsem mu umyl vlasy, zajel jsem mu do nich prsty. Někdy během toho usnul a já se usmál, když jsem
ho uslyšel chrápat. Smyl jsem z nás krev a špínu, než jsem ho zabalil do ručníku a odnesl do své postele.
Zachumlal se do deky, než znovu usnul.
Vklouzl jsem vedle něj pod deku a položil svou tvář na jeho vlasy. Když jsem zavřel oči, uviděl jsem před
sebou Simona se špinavým obličejem a očima plnýma slz.
„Pojďme domů.“
Když mě zasáhla vůně deště, mé tělo se uvolnilo a ovládl mě spánek. Můj domov byl tam, kde byl on.
***
„Tady je takový zatracený nepořádek,“ řekl Alastair a narovnal převrácený stolek ve své pracovně. „A to
jsem to tu zrovna uklidil.“
Sebral jsem rozbitou lampu a hodil ji do pytle na odpadky.
„Takže prsten patřil synovi Lucifera?“
Protože mě v té době pohltil Wrath, detaily noci byly nejasné.
„Ano. A kurva, Galene. Vypadá úplně jako Lucifer. Nejdřív jsem si myslel, že je to on.“
„Ale je teď ještě slabý?“
Alastair přikývl.
„Pro teď.“ Popadl rozbitou schránku, ve které byl prsten, než ji hodil do koše. „Lazarus není potěšen
vývojem událostí. Riskoval svůj život, aby prsten udržel před Ramielem a ostatními.“
„I my jsme riskovali. Prohráli jsme bitvu, ale válka ještě zdaleka neskončila.“
„Neřekl bych, že jsme prohráli. Dostali prsten a probudili Luciferova syna, což není ideální, uznávám. Ale
způsobili jsme velké škody a přinutili je ustoupit. To mi zní jako výhra.“
„Nebo ti možná Pride prostě nedovolí přijmout něco jiného.“
„Možná.“
Pomohl jsem mu vymést střepy skla z rozbitých oken a vytřít louži krve z místa, kde jsem byl pobodán –
rána, která se zahojila nedlouho poté, co byla vytvořena. I v tom tichu jsem cítil, jak se mi šťourá do
mysli.
„Pokud chceš něco vědět, zeptej se.“

Alastair si povzdechl a opřel se o stůl.
„Jak to udělal? Viděl jsem, jak silně se tě Wrath držel, Galene. Silněji než naposledy v Římě. Byl jsem
rozhodnutý tě zachránit… ale měl jsem tasený meč. Jen pro případ. Pak k tobě přistoupil Simon. Nejdřív
jsem si myslel, že ho zabiješ. Castor si to taky myslel. Ale Simon mu řekl, aby se držel zpátky.“
Měl jsem jen mlhavou vzpomínku z doby, kdy měl Wrath kontrolu, jen útržky paměti.
„Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ pokračoval Alastair. „Když tě Gray minule přivedl zpět, tvé oči se
okamžitě vrátily k normálu. Ale včera večer ne. Wrath tě stále držel, když jsi vzal Simona do portálu, a
dokonce i na chvíli poté. Měl jsi černé oči a cítil jsem tvé nepřátelství. Ale místo toho, abys na každého
impulzivně zaútočil, přitiskl sis ho k hrudi.“
„Wrath ho miluje,“ řekl jsem a srdce mě zabolelo z té pravdy. „A já také.“
Alastair připevnil popadané fotografie na stěnu vedle krbu a jeho modré oči se zaměřily na jeden
konkrétní obrázek.
„Co s tím máš v plánu?“
„S čím?“
„S tvou láskou k Simonovi. Neřeknu ti, co máš dělat, ale můžu ti dát radu.“ Otočil se ke mně. „Nedělej
stejnou chybu jako já, Galene. Protože přijde den, mnohem dřív, než si myslíš, že přijde, kdy si uvědomíš,
že ten, koho miluješ, je dávno ztracený. A když ho budeš sledovat umírat, budeš si víc než cokoliv přát,
abys ho mohl následovat.“
Když se mi význam jeho slov vyjasnil, klesl jsem do jednoho z polstrovaných křesel. Samozřejmě jsem
chtěl, aby byl Simon můj. Svázat naše životní síly, abych nikdy nemusel poznat den bez něj. Nikdy by
nezestárnul. Nikdy by neonemocněl. Ale…
„Jsme příliš důležití,“ řekl jsem hlasem plným emocí. „Pokud připoutám jeho duši ke své a on zemře,
zemřu i já. Stejně jako zemřel Kallias. Svět nás potřebuje. Je naší povinností ho chránit.“
„Myslím, že nám svět dost vzal, bratře.“ Alastair se otočil zpět k zarámované fotografii Josepha. „Je čas,
aby sis vzal něco pro sebe. Nevybrali jsme si život válečníka. Byl nám vnucen. Buď pro jednou sobec.
Všichni vědí, že si to zasloužíš.“
Potom, co byla pracovna uklizena tak, jak jen to šlo, jsem šel chodbou směrem ke kuchyni, překvapený,
že je prázdná. Z druhé místnosti se ozvaly hlasy a já jsem je následoval.
Raiden, Bellamy a Daman uklízeli nepořádek v zábavní místnosti a stěžovali si na obrovské množství
krvavých skvrn. Castor jim trochu pomohl, ale stále byl zesláblý z mučení a zhroutil se na pohovku, do
zničených polštářů. Použili na něj nebeské čepele, takže se jeho rány hojily déle.
„Jak se má človíček?“ zeptal se Castor, když si mě všiml ve dveřích.
„Je trochu otřesený, ale zvládá to. Pořád spí.“
V Castorových zelených očích probleskla vina.
„Je mi líto, že jsem ho neochránil.“
„Nemohl jsi toho moc udělat. Byl jsi vězeň stejně jako on.“
Podíval jsem se na ty tři uklízečky.
„Tohle tu bude i později. Měli jsme pekelnou noc. Dejte si zatím pauzu.“
„Mohl bych udělat burger. Nebo deset.“ Raiden si zvedl spodní část košile, aby si otřel obličej. „Dvacet.“
„Jak dlouho myslíš, že by ti trvalo sníst dvacet hamburgerů?“ zeptal se Castor a trochu sebou trhl, když
vstal z rozpadajícího se gauče.
Raiden svraštil obličej.
„Když si dám na čas? Nevím. Možná patnáct minut.“
Když Castor vsadil na to, jak rychle dokáže Raiden sníst dvacet burgerů, opustil jsem místnost a šel po
schodech nahoru. Za okny se proháněly bouřkové mraky a lehké bubnování deště na sklo uklidnilo část
mé začínající úzkosti.
Co když Simon nechtěl být mým spřízněným partnerem?
Nikdy nezestárnout by znamenalo, že se bude muset dívat, jak se lidé kolem něj mění, umírají, zatímco on
zůstává stejný. Ne každý chtěl žít věčně.
„Galene?“ Když jsem došel do druhého patra, naplnil mi hlavu Grayův hlas. „Jsi to ty?“
Otevřel jsem jeho dveře a vešel do jeho pokoje.
„Měl bys spát.“
„Spal jsem celou noc.“ Grayovy velké hnědé oči na mě vykoukly zpod deky.
Používal telepatii, protože ho stále bolelo používat svůj hlas. „Všichni jsou v bezpečí?“
„Ano.“ Sedl jsem si vedle něj a zkontroloval mu krk.

Clara vyměnila obvaz asi před hodinou.
„Kdy uvidím Simona? Chybí mi.“
Usmál jsem se na něj.
„Neuběhlo ani dvacet čtyři hodin.“
Gray vysunul spodní ret.
„Připadá mi to jako věčnost.“
„Až se probudí, přivedu ho za tebou.“ Zastrčil jsem kolem něj deku.
„Cítil jsem to, když nad tebou Wrath převzal kontrolu.“ Gray mě chytil za ruku. „Vyděsilo mě to. Nevěděl
jsem, jestli tě ještě uvidím.“
„Myslím, že Wrath a já si už rozumíme.“ Při mých slovech jsem cítil, jak se mým krevním oběhem
pohybuje hněv.
Už se mnou ale nebojoval.
„Teď jdi spát.“
„Můžeš mi zapnout televizi?“
Popadl jsem ovladač a přešel do aplikace Netflix. Pustil jsem mu první sérii The Disastrous Life of Saiki
K, jeho momentálně nejoblíbenější anime.
Když jsem vstal a odcházel z jeho pokoje, unaveně se usmál.
Když jsem se vrátil do postele, Simon ještě spal, ale probudil se, když jsem si sedl vedle něj.
„Ahoj,“ zaskřehotal hlasem ztěžklým spánkem.
Uhladil jsem mu ofinu.
„Jak se cítíš?“
„Unavený. Polámaný.“ Chytil mě za ruku a políbil konečky prstů, jeden po druhém. „Ale šťastný.“
Díval jsem se na jeho rty, než jsem se sklonil a políbil ho. Tiše zasténal a objal mě kolem krku, čímž
polibek prohloubil. Nikdy jsem si nemyslel, že se můžu takhle cítit.
Ode dne, kdy mě Lazar vzal mé matce a vložil mi do ruky meč, můj život už nebyl můj. Existoval jsem,
abych sloužil lidstvu. Existoval jsem, abych bojoval s temnými silami, které ohrožovaly lidstvo. Ale
nikdy jsem nežil. Ne doopravdy.
„Buď pro jednou sobecký.“
Alastairova slova se usadila hluboko v mém srdci. A věděl jsem, že jsem si vybral.
„Miluju tě, Simone,“ zašeptal jsem proti jeho rtům. „Zatraceně moc tě miluju.“
S úsměvem přejížděl prstem po linii mé čelisti.
„Vím.“
„Víš?“
„Vždy jsi řekl víc činy než slovy. Naučil jsem se v tobě číst. I když jsi to neřekl, když jsem řekl, že tě
miluji, viděl jsem pravdu ve tvých očích. Cítil jsem to v polibku.“ Simon přitlačil své čelo k mému. „Ale
stejně je úžasné slyšet, jak to říkáš. Řekneš to znovu?“
Řekl bych to tolikrát, kolikrát by chtěl.
„Miluji tě.“
„Taky tě miluji, ty můj velký nevrlý marshmallowne.“
„Nevrlý marshmallowne?“ Chytil jsem ho za bradu a přinutil, ho se na mě podívat.
Bojoval s úsměvem, když mu cukaly rty.
„Jen pro tebe.“
„Jen pro mě,“ řekl.
Ten úsměv se konečně objevil, upřímný a zářivý.
Moje srdce se rozpustilo blahem.
Chtěl jsem se ho zeptat na ten svazující rituál, ale pro teď jsem se v něm chtěl jen na chvíli ztratit.