Po tom incidentu se Chenovi vyhýbám. Čtyři dny za sebou jsem volal do práce, že nepřijdu kvůli nemoci,
dokud mě babička nevyhodila z domu, protože viděla, že mi nic není.
Pomalu jsem se ploužil do práce a představoval si, jaké to bude.
Když jsem vešel dovnitř, byla tam jen Li Sha, která se na mě přísně podívala a posunula si brýle na nose.
„Ale to se podívejme, kdo se to tu ukázal.“
„Ahoj,“ poškrábal jsem se rozpačitě vzadu na hlavě.
„No? Na co čekáš? Tyhle knihy je třeba roztřídit a uložit,“ ukáže na vozík s knihami.
„No, jasně…“ dojdu k vozíku a trochu nejistě přešlápnu.
„Co je?“ pozvedne jedno obočí, když se na mě netrpělivě zadívá.
„Je tu šéf?“
„Je venku na pláži.“
Podívám se z okna a všimnu si tmavé oblohy.
„Hej,“ uslyším za sebou Liin hlas, „co to s tebou v poslední době je?“
Jen se zasměju a pokrčím rameny, protože nevím, co odpovědět.
„Fajn. Je mi to jedno. Ale jdi pracovat. Ty knihy se samy neroztřídí,“ řekne nakonec trochu trucovitě a
odejde k pultíku, ze kterého vezme pár knih.
Chvíli je ticho, které ruší jen déšť bubnující na okno. Když se rozprší víc, uslyším ostré mlasknutí.
Zadívám se na Li, která stojí kousek ode mě a mračí se na telefon.
„Co se děje?“
„Blíží se silná bouře…“ zamumlá.
„Cože?“
Zírám na ni, neschopen pohybu a něco uvnitř mě se silně sevře.
Myslím jen na vysokou a štíhlou postavu, jak stojí na pláži.
„Píšou, že bouře může přejít až v hurikán a-“
„Hej! Kam to jdeš!“ zavolá Li, když se uprostřed jejího slova seberu a vyběhnu z krámku.
„Na pláž!“ zakřičím.
„Cože?! Ale to je to nejnebezpečnější místo!“
„Přesně tak!“
Víc už si jí nevšímám a s vidinou vysoké postavy spěchám na pláž uprostřed prudkého lijáku.
Přes divokou vichřici a clonu vody skoro nevidím na krok.
Rozeběhnu se k vyvýšené části pláže, abych líp viděl, a sleduji, jak pode mnou zuří vlny.
Kde může být?
Zoufale prohlížím břeh, dokud si nevšimnu postavy na dalším výběžku, který je rovnoběžně s tím, na
kterém stojím.
Zdá se, že postavy jsou dvě.
Je to Chen?
Bez ohledu na to, se řítím směrem k postavám, snažím se probrodit zuřivou vodou a vyškrábat se na
druhý útes.
Vidím Chena, jak stojí na okraji a skoro vydechnu úlevou, když si všimnu, že kousek od okraje na větvi
visí malý kluk.
Musí to být jedno z dětí z vesnice a Chen se ho pokoušel zachránit.
Spěchám vpřed, abych pomohl a vidím, jak se Chenovi podařilo dítě vytáhnout nahoru, ale…
Přestanu vnímat vše kolem sebe.
Moje mysl je prázdná, dokud si na hruď nepřitisknu to známé štíhlé tělo.
„Ty…“
Slyším Chena kašlat, natáhnu ruku, abych ho poplácal po zádech, ale pak ztuhnu.
Mé ruce se změnily v drápy. A nejen to.
Uvědomuji si pocit beztíže, cítím vítr, který kolem mě divoce víří, slyším dusot křídel.
A v tu chvíli si uvědomím…
Podívám se dolů na muže v mé náruči.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ můj hlas zaduní, vím, že mi rozumí.
„Ty…“ Chenovy oči, oči mojí perly, se zalijí slzami, když překoná počáteční šok.
„Jdeš pozdě! Jdeš tak strašně pozdě!“ křičí na mě a jeho pěsti, které do mě buší ani necítím.
Držím ho v náruči, chráním před zuřící bouří a opakuju pořád stejná slova.
„Já vím, já vím, je mi to líto. Tak strašně moc líto.“
Zůstaneme takhle, dokud neutichnou jeho vzlyky a s nimi i bouře.
Během toho jsem vyletěl tak vysoko, že přes mraky skoro není vidět pláž.
Pomalu zamířím dolů, tak, aby nás nikdo neviděl, a sletím na opuštěnou část pláže, kam nikdo nechodí,
protože není moc přístupná.
„Proč jsi byl tak dlouho pryč?“ zašeptá, když dosednu na zem a pomalu se změním zpátky v člověka.
Stojím před ním nahý, ale nestydím se.
Vím, že mě takhle viděl už mnohokrát.
„Je mi to líto. Ztratil jsem paměť a hodně se toho stalo. Ale už jsem tady. Jsem tady a už tě nikdy
neopustím.“
Dívá se mi do očí a já si konečně užívám ten pocit, že mi věnuje plnou pozornost.
„Opravdu?“
„Opravdu.“
Přistoupím blíž a dlaň položím na jeho tvář.
Jeho rty jsou tak plné a já je znovu toužím okusit.
„Jsi ještě nezletilý!“ zarazí mě jeho slova těsně před jeho rty.
„Je to jen fyzické tělo,“ zamumlám a skoro se těch horkých rtů dotýkám.
„Takže jsi nezletilý,“ zopakuje znovu.
„Jen moje tělo! A jen tě políbím!“
„Ale pořád jsi nezletilý. A jen u polibku zůstat nemusí.“
Dívám se v šoku na jeho záda, když se najednou otáčí a odchází.
Na moment se leknu, že se nic nezměnilo od chvíle, kdy jsem ho uviděl poprvé, ale když se o kousek dál
otočí a podívá se na mě, vidím jeho smějící se oči a plné rty roztažené v úsměvu.
„Tak jdeš?“
Věnuju mu úsměv, dohoním ho a nechám se zabalit do mokrého pláště, abych nešel nahý přes pláž až do
jeho knihovny.