0

Castor

Na ostrově uběhly dva týdny. Každý den byl plný slunce, sexu, jídla a tréninku na poli nedaleko vily.
Tisíc válečníků, kteří se s námi spojili, tvrdě trénovali každý den. I když to byli zkušení bojovníci, věděl
jsem, že jich potřebujeme na naší straně mnohem víc, pokud se máme postavit proti Asově armádě. V
podsvětí jsme měli štěstí. Takové štěstí se už nemusí opakovat.
Alastair sdílel stejné přesvědčení.
„Rád bych oslovil ostatní Nephilimy,“ řekl jednoho rána u snídaně.
Titan a bojovnice jménem Naida seděli naproti mně a Kyoovi, zatímco Baxter seděl v čele stolu a Alastair
po jeho pravici.
„Jsem samozřejmě vděčný tobě a tvým válečníkům. Ale pořád je nás málo.“
Baxter přikývl a otřel si ústa ubrouskem.
„Myslel jsem na totéž. Naši žijí po celém světě, ale vím o několika skupinách, které můžeme
kontaktovat.“
„Vynikající.“ Alastair usrkl horkého čaje.
Pokud musel, pil kávu, ale preferoval čaj. Bez něj by se zbláznil.
„Skupina Sireny by mohla mít zájem připojit se k vaší věci,“ řekla Naida.
Její jantarové oči zářily proti její tmavé pleti. Byla možná nejzkušenější z Nephilim, které jsem na bojišti
kdy viděl. Úplná amazonská válečnice.
„Sirena?“ zeptal se Bellamy. „Už jen to jméno zní nádherně.“
Baxter se ušklíbl.
„Nech penis v kalhotách, Luste. Sirena dává přednost ženám. Máš smůlu. Ne každý tě chce.“
„Slyšel jsem žárlivost ve tvém hlase?“ Bellamy se usmál. „Pořád jsi naštvaný kvůli tomu, že jsi mě
přistihl, jak klátím tvého lučištníka? Nemohl jsem si pomoct. Elon je prostě příliš rozkošný, než abych mu
odolal.“
„Bellamy,“ řekl Alastair svým až příliš známým přísným tónem. „Dost.“
„Jsi idiot?“ řekl pak Alastair prostřednictvím naší mysli. Měl nejspíš v úmyslu mluvit pouze s Bellamym,
ale intenzita jeho podráždění otevřela jeho mysl nám všem.
„Baxter je ten poslední, koho potřebujeme naštvat. Bez jeho válečníků jsme v prdeli.“
„Ano, ano. Už mlčím.“
„Kde se nachází Sirenina skupina?“ zeptal jsem se, aby se diskuse vrátila do správných kolejí.
„Ostrov v Karibiku,“ odpověděl Baxter a zamračil se na Bellamyho.
Seděli na opačných koncích stolu, ale napětí mezi nimi se dalo krájet.
„Naposledy jsem slyšel, že má ve skupině kolem osmi set Nephilimů. Možná trochu víc. Všechno jsou to
ženy. Jsou lepší v boji, trénované s meči, luky, kopími a bojují i holýma rukama.“
„Jako Amazonky?“ zeptal se Raiden s ústy plnými fíků.
Ovoce bylo zrovna v sezóně a můj nenasytný bratr se jich nemohl nabažit.
„Někteří věří, že to jsou ony, kdo inspiroval řecké mýty o amazonských válečnicích,“ vysvětlil mu Titan.
„Myslel jsem, že Amazonky žijí někde v Černém moři.“
„Každých několik set let se stěhují,“ vysvětlil Titan. „Copak o svém druhu nic nevíš?“
„Jestli ti to už nedošlo, náš druh nás nemá zrovna v lásce,“ odpověděl Raiden, než si vrazil do úst půlku
pečiva, ze kterého prosakovala marmeláda.
„Nakopat démonovi prdel? Sakra jo, o tom víme hodně. Ale o ostatních Nephilim nevíme skoro nic.“
„No, nevadí mi doplnit ti mezery.“
Titan se na Raidena usmál a pak se zamračil, když mě přistihl, jak se na něj dívám.
Zajímavé.
„Šukáš s Titanem?“ zeptal jsem se Raidena telepaticky.
Přidusil se fíkem.
„To máš za to, že si jich do pusy strkáš tolik,“ řekl jsem mu nahlas. „Jez pomalu, bratře.“
„Víš, co mi můžeš, Casi.“
Raidenovy světle modré oči se přivřely, když se na mě zadíval.
„Ne, nešukám ho. Sotva jsme spolu promluvili,“ dodal telepaticky.
„Tak proč ses teď málem udusil, když jsem se tě na to zeptal?“
Poškrábal se na čelisti a nenápadně se na mě přitom zašklebil.
Potichu jsem se zasmál a nalil si do šálku další kávu.

Kyo mi pod stolem stiskl stehno a já položil svou ruku na jeho a propletl naše prsty.
Po večeru, kdy mě osouložil, spojení, které mě k němu táhlo, ještě zesílilo. Následná konverzace o
spřízněných partnerech mi to nijak neulehčila. Jak bych kdy mohl nechat Kya odejít? Vím, že musím.
Nemůžu mu bránit v plnění povinností vůči jeho klanu. Ale nevěděl jsem, jak se s tím vypořádám.
Tohle vyřešíme později. Teď by mě to jen rozptylovalo od skutečných problémů.
Kromě toho se objevil další problém.
Právě jsme dosnídali. Byli jsme ještě v kuchyni a pomáhali Titanovi uklízet, když zazvonil Alastairův
telefon.
„Daman,“ řekl a pak se odmlčel, když zvedl hovor a poslouchal.
Jeho výraz se nezměnil, i když jsem cítil, jak jeho neklid roste. Raiden a Bellamy to cítili taky. Raiden se
dokonce přestal cpát sýrem a podíval se na Alastaira.
„Chápu. Zvládl jsi to?“ Další pauza. „Dobře. My se vydáme na další ostrov, abychom se setkali s další
skupinou. Ale brzy se vrátíme domů. Do té doby to vydržte.“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, když hovor ukončil.
„Daman říkal, že Stíny zaútočily na město čtyři noci v řadě,“ odpověděl Alastair. „Nejdřív jich bylo pár,
ale pak víc a víc. Galen našel skupinu u doků a Daman s Grayem zachytili další skupinu, která šla směrem
do centra města. Žádní lidé nebyli zraněni.“
„Takže ti malí bastardi jsou čím dál tím víc odvážnější, co?“ zeptal se Raiden.
„To není vše.“ Alastair se podíval na Titana a pak na Baxtera, jako by si nebyl jistý, jestli jim může věřit.
„Démoni střední úrovně zaútočili i v okolních městech. Jeden posedl člověka, který pak pobodal několik
lidí v baru. Další posedl řidiče kamionu a vjel do provozu, zabil několik lidí a další zranil.“
„Proč?“ zeptal se Bellamy. „Jaký to má smysl?“
„Nedělají to tak démoni?“ Baxter seděl na kuchyňské lince. „Ovládají lidi, šíří chaos a tak dále.“
„Obvykle ano, ale načasování je podezřelé,“ řekl Alastair. „Hrají si s námi. Taky si myslím, že by to mohl
být test.“
„Jaký druh testu?“ zeptal jsem se.
„Aby zjistili, kolik nás zůstalo ve městě.“ Alastair vyhlédl ze dveří terasy.
Denní světlo prosvítilo v jeho krátkých vlasech světlejší odstíny blond.
„Přesně to by Phoenix udělal. Poslal Stíny a démony střední úrovně, aby zaútočili, zatímco on sedí a dívá
se, kdo z nás zareaguje. Jsem si jistý, že to všechno vede k něčemu mnohem většímu.“
„Jako co?“ Kyo se ke mně posunul trochu blíž. „Myslíš, že má v plánu znovu prolomit bariéru kolem
vašeho sídla?“
Alastair zavrtěl hlavou.
„Ne. V sídle není nic, co by on nebo Asa chtěli. Kromě nás, které chce vidět mrtvé. Někdo nás musel
během posledních měsíců špehovat a věděl, že někteří z nás odcestovali.“ Jeho modré oči se zúžily. „Což
znamená, že vědí, že jsme právě teď oslabeni.“
Popadl telefon, stiskl tlačítko a přiložil si ho k uchu.
„Galene. Jsou všichni v sídle? Dobře. Zítra večer nechoďte na hlídku. Ano, jsem si vědom toho, že
démoni zaútočí, ale myslím, že je to past. Úmyslně útočí, aby upoutali vaši pozornost. Chtějí, abyste je
pronásledovali. Nedávejte jim, co chtějí.“
Galenův hlas byl mnohem hlasitější než Damanův, a tak jsem ho mohl zaslechnout.
„Čekáš, že tu budu sedět a schovávat se za bariérou, když vím, že by lidé mohli být v nebezpečí?“ zavrčel
Galen. „Jdi do prdele.“
„Očekávám, že uděláš cokoli, co ti, kurva, řeknu, Wrathe,“ oponoval Alastair.
„Toto není žádost. Je to zatracený rozkaz.“
Alastair musel být opravdu nasraný. Málokdy tak nadával. Něco, co jsem se o něm za ta léta dozvěděl,
bylo, že když došlo na nás, udělal jakékoli opatření, aby nás udržel v bezpečí.
I když se to snažil skrýt.
„Ano, pane,“ řekl Galen s mírným zavrčením, než zavěsil.
„Neměli bychom se vrátit?“ zeptal se Bellamy. „Znělo to dost ošklivě.“
„Ne.“ Alastair se pomalu nadechl a pak vydechl.
Uklidňoval sám sebe.
„Zatím se o sebe dokážou postarat. Potřebujeme víc spojenců. Naše mise má prioritu.“
Naida, která vstoupila do místnosti už před chvílí, postoupila vpřed.
„Chceš, abych kontaktovala Sirenu a dala jí vědět, že přijedete?“

Alastair chvíli přemýšlel.
„Co víš o Sireně, Naido? Dá se jí věřit?“
„Ano. Byla jsem v jejím klanu mnoho let. Je to divoká bojovnice, chrání svůj lid a je loajální.“
„Proč jsi odešla, když je tak úžasná?“ zeptal jsem se.
Naidiny jantarové oči se přesunuly ke mně.
„Hrstka z nás v minulých letech odcestovala do Řecka, abychom se setkali s novými rekruty. Když jsem
byla v Aténách, potkala jsem Zalea.
„Zale?“ zeptal se Raiden. „Není to ten obchod s prsteny?“
Kyo se dusil smíchy a já se na něj usmál, protože to byla ta nejroztomilejší věc, jakou jsem kdy slyšel.
„Zale je můj manžel,“ objasnila Naida a její stoický výraz trochu zakolísal.
Bylo téměř nemožné v přítomnosti mého idiotského bratra udržet vážnou tvář.
„Byl v Aténách a doplňoval lékařské zásoby pro ostrov. Strávili jsme spolu víkend a já věděla, že je to
můj spřízněný partner. Sirena mi dovolila opustit její klan a připojit se k němu tady na ostrově. Tehdy
jsem potkala Baxtera a rozhodla se za něj bojovat.“
Už po víkendu věděla, že Zale je její druh.
Čas tedy opravdu nehrál roli. Když to srdce vědělo, tak to prostě vědělo.
„Je Zale také válečník?“ zeptal se Kyo.
„Ne. Je to lékař.“
„A to je dobře,“ řekl Baxter. „My Nephilim se samozřejmě rychle uzdravíme, ale naši lidští partneři ne.“
„Nemůžete je vyléčit sami?“ zeptal se Bellamy.
Baxter na něj chvíli zíral, než se podíval na Alastaira, jako by to byl on, kdo položil otázku.
„Nesdílíme vaše léčitelské schopnosti. Můžeme vyléčit sebe, ale ne ostatní. Můžeme být taky zabiti
snadněji než vy. Dekapitace, bodnutí do životně důležitého orgánu, zastřelení, tyto věci nás můžou zabít
dřív, než se naše těla stihnou zahojit.“
Nebeská čepel byla jedna z mála věcí, která mě a mé bratry mohla zabít. Nevěděl jsem, že pro ostatní
Nephilim je to jinak. Lazarus se o tom nezmínil, stejně jako nezmínil miliardu dalších věcí, které by bylo
užitečné vědět.
Alastair se podíval na Naidu.
„Myslíš, že by Sirena někdy stála na straně Asy?“
Věděl jsem, proč se ptal. Pokud vůbec existovala možnost, že už stála na jeho straně, upozornění na náš
příjezd předem by se mohlo změnit v přepadení – to byl přesně důvod, proč jsme nedali vědět ani
Baxterovi.
„Ne,“ odpověděla Naida bez váhání.
„Je příliš hrdá na to, aby někdy následovala muže, a navíc syna Lucifera. Její otec byl jedním z původních
dvou set padlých a opustil její matku, aby bojoval v Luciferově válce. Sirena svým otcem pohrdala, co si
pamatuju. Lucifera ani nikoho z jeho příbuzných tedy nemiluje.“
„Velmi dobře.“ Alastair se zaměřil na Baxtera. „Takže bychom jí měli dát vědět, že přijedeme.“
„Moudrá volba,“ odpověděla Naida. „Jinak bys byl mrtvý dřív, než by se tvé nohy vůbec dotkly půdy.“
Alastair se podíval na nás.
„Sbalte si věci. Musíme co nejdříve odejít.“
„Chápu, chceš, abych vás doprovodil?“ zeptal se Baxter.
„Ano,“ řekl mu Alastair.
„Dobře. Zařídím to.“
„Karibiku, už jedeme,“ řekl Raiden a udělal malý tanec, který zahrnoval pohyb ramen nahoru a dolů.
Titan se zasmál a odvrátil od něj pohled. Pokud jsem se nemýlil, tak jeho tváře trochu zrudly.
„Vzhůru za dalším dobrodružstvím,“ řekl Kyo, když jsme vyšli z kuchyně a šli po schodech nahoru.
„Zajímalo by mě, co najdeme příště.“
„Poklad by byl pěkný.“
Odfrkl si.
Když jsme došli ke dveřím našeho pokoje, chytil jsem ho za paži a otočil ho čelem ke mně. Jeho oranžové
oči se na mě tázavě zadívaly. Jemně jsem ho políbil. Chutnal jako káva a nektarinky, když se naše jazyky
střetly. Pomalu a jemně.
Dokonale.
***

Let z Řecka na Panenské ostrovy trval kolem třinácti hodin. Ale na rozdíl od letu do Řecka, kde jsme s
Kyem šukali jako králíci a podřimovali jeden druhému v náručí, tento let nebyl zdaleka tak úžasný.
Bylo to trochu stísněné.
Letadlo pojalo jen dvanáct cestujících. Alastair a Baxter seděli v kokpitu, zatímco my ostatní byli v
prostoru pro cestující. Letěli s námi Naida, Titan, lukostřelec Elon a jeden další válečník jménem Kian.
Bellamy seděl u Elona a flirtoval s ním, když se tryskáč zvedl do vzduchu a vyrovnal se. Nedlouho potom
zmizeli v zadní místnosti.
Sráči ukradli můj nápad. Chtěl jsem tam jít s Kyem.
No, dobře.
V polovině cesty jsem usnul a probudil se s hlavou na Kyoově rameni. Jeho tvář spočívala na mých
vlasech, když hrál nějakou hru na telefonu. Sledoval jsem, jak zakládá malé království a buduje armádu.
Vypadalo to jako nějaká středověká válečná strategická hra s králi, rytíři a pěšáky.
„Vyhráváš?“ zeptal jsem se se zívnutím.
Kyo se na mě podíval a usmál se.
„Ahoj, ospalče.“
Proč mě ta přezdívka tak chytla za srdce?
„Sleduj hru.“ Kývl jsem na jeho telefon. „Vypadá to, že tvé království je napadeno.“
„Sakra.“ Kliknul na obrazovku a vystřelil na přicházející vojáky.
Znovu jsem usnul na jeho rameni.
Letiště Cyrila E. Kinga se nacházelo na jihozápadní straně Svatého Tomáše. Přistáli jsme večer,
zaparkovali tryskáč v soukromém hangáru a pak se nechali dvěma SUV odvézt na nejbližší odlehlou pláž.
Sirena nás očekávala ještě tu noc a my se rozhodli, že zůstaneme u ní na ostrově.
„Můžeme jít na večeři, než půjdeme?“ zeptal se Raiden. „Posledních třináct hodin jsem žil z chipsů,
hovězího jerky a arašídů pražených na medu. Možná umřu.“
„Na to není čas.“ Alastair popadl tašku z kufru SUV. „Musíme se na ostrov dostat co nejdříve.“
„Sirena tě nakrmí,“ řekla mu Naida. „Možná nevěří většině mužů, ale nikdy k nim není krutá. Nenechá tě
hladovět.“
„Vždycky má hlad,“ řekl jí Bellamy.
„Sklapni, Belle.“ Raiden ho šťouchl do ramene, když přešli ke kufru, aby si z něj vzali tašky.
„Na jaký ostrov poletíme?“ zeptal se Kyo.
Černými vlasy se mu prohnal vánek, a když s ním přišla i vůně Karibiku, v očích se mu objevil toužebný
pohled.
Tohle se mu líbilo. Jeho palác poblíž ostrova Ishigaki byl jako tropický ráj. Pobyt v Karibiku
pravděpodobně rozvířil některou z těch vzpomínek. Moře mu připomínalo domov.
„Nesmím ti to říct,“ odpověděla Naida. „Stejně jako u nás v Řecku je chráněna před cizinci. Let tam bude
trvat dvacet minut.“
Zahrabala v zavazadle, vytáhla proteinovou tyčinku a podala ji Raidenovi.
„Abys vydržel, dokud se tam nedostaneme.“
Raiden jí věnoval úsměv.
„Jsi můj nový oblíbenec, Naido.“
Kyo se ke mně naklonil a zašeptal: „Cesta k jeho srdci opravdu vede přes jeho žaludek, co?“
„Budu to muset říct Titanovi. Vidíš, jak se na něj dívá?“
Titan se usmál, když Raiden roztrhl obal proteinové tyčinky a pak ji spolkl na dvě sousta.
„Připraveni?“ zeptal se Alastair a my jsme přikývli.
Pak se podíval na Naidu.
„Vzhledem k tomu, že tě Sirena zná, nevadilo by ti přidat se ke mně vpředu?“
„Bylo by mi ctí.“
Našli jsme odlehlé místo u pobřeží, než jsme si svlékli košile a uvolnili křídla. Naida měla na sobě
koženou podprsenku, která jí umožňovala rozvinout křídla, aniž by byla nahoře úplně bez. U boku měla
připevněnou dýku a se svým divokým pohledem vypadala každým kouskem jako válečnice.
„Je čas se proletět, draku,“ řekl jsem Kyoovi, než jsem ho objal kolem pasu.
„Pamatuj si, co jsem řekl o tom, jestli mě shodíš.“ Nesl naše zavazadla, protože já budu mít plné ruce.
Měli jsme jen pár věcí, toaletní potřeby a naše zbraně. Zbytek jsme nechali v letadle.
Zasmál jsem se a objal ho pevněji.
„Slibuji, že tě nepustím.“

Moje slova mě zasáhla do hrudi. Myslel jsem je pouze v souvislosti s létáním, ale pravda o nich se
zavrtala hluboko v mém nitru.
Kyo zabořil svou tvář do mého krku.
„Dodrž ten slib.“
Zabolelo mě na hrudi.
Alastair a Naida letěli vpředu, zatímco Baxter a Kian za nimi. Titan a Raiden letěli vedle mě a Kya a
Bellamy s Elonem náš průvod uzavírali.
Když slunce zapadlo, tma nás pomohla skrýt před lidskými zraky, když jsme opustili Svatého Tomáše a
vydali se nad moře. Pod námi byla jen tmavá voda a nad námi jasná noční obloha.
Zavládlo mezi námi ticho, rušené jen občasným mávnutím těžkých křídel. Vepředu vyčníval z vody velký
ostrý útes. Naida letěla přímo k němu.
„Ehm, Rede? Prosím, řekni mi, že je to iluze a ve skutečnosti se nechystáme narazit do obrovské skály.
Jsem příliš mladý na to, abych zemřel.“
„Přestaň být tak dramatický,“ řekl jsem se smíchem.
Naida a Alastair dosáhli útesu a zmizeli, následováni ostatními před námi. Kyo se mi napjal v náručí těsně
předtím, než jsme tím prošli taky. Na druhé straně byl ostrov, který musel být asi dvě až tři míle široký se
zvlněnými kopci, lesy s vysokými stromy a bílými písečnými plážemi, které bylo možné vidět i v
měsíčním světle.
A na pláži byla skupina válečnic.
Žádná z nich nám nevyletěla vstříc, jako když jsme dorazili na Baxterův ostrov, ale když jsme přistáli v
písku a přiblížili se, všechny měli připravené zbraně. Taky na sobě měly velmi málo oblečení což, jak
jsem věděl, Bellamy miloval. Všechno kožené, jako podprsenka, kterou nosila Naida, a suknice, které
ukazovaly jejich dlouhé, opálené nohy. Vyzařovala z nich síla.
„Naido,“ řekla žena vepředu a položila si jednu ruku na hruď.
Tmavé vlasy měla po stranách rozcuchané, delší vlasy navrchu spletené do copu a spadaly jí na záda.
„Vítej doma.“
„Řecko je můj domov, Lysandro,“ připomněla jí Naida a pozdravila ji stejně.
„Přesto mě těší, že jsem tady. Chyběly jste mi všechny.“
„Jako ty nám.“ Lysandra si nás ostatní prohlédla. „Přivedla jsi mnoho mužů. Očekávám, že se budou
chovat na našem ostrově slušně.“
„Budou.“ Naida se varovně podívala na Bellamyho.
„Sirena vás očekává.“ Lysandra se otočila ke stromům. „Následujte mě.“