0

Castor

Příchod vodních draků změnil vývoj bitvy.
Využil jsem rozptýlení, vypáčil jsem dýku z Phoenixovy ruky a vyskočil na nohy. Byl jsem vyčerpaný, ale
vzpruha morálky mi dodala novou sílu. Byla to naděje.
Největší z draků přistál na okraji pláže a se svištěním ocasu zabil démony v jeho dosahu. Když otevřel
ústa a spálil další skupinu nepřátel, mezi zuby se mu objevila oranžová záře. Vůně ohořelých těl se spojila
s pachy slané vody a krví nasáklého písku.
Válečníci v hybridních formách zaútočili na břeh, jejich pohyby byly plynulé, když poráželi každého
nepřítele, který jim stál v cestě. Každý z nich vypadal jinak, někteří s delšími zakřivenými rohy na hlavě a
jiní s menšími. Někteří měli modré plazí oči, jiní žluté. Všichni měli odstíny modrozelených šupin, které
jim pomáhali maskovat se v moři. Armáda se pohybovala jako dobře namazaný stroj. Efektivní a rychlí ve
svých útocích.
Zbývající démoni proti nim neměli šanci.
Phoenix na to zíral s vykulenýma očima, než se začal zběsile rozhlížet kolem sebe a viditelně zápasil s
tím, co má dělat.
„Teď už nejsi tak namyšlený, že?“ Zeptal jsem se.
„Tohle se nemělo stát,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Všechno jsem spočítal! Draci vždy zůstávali v našich
konfliktech neutrální. A taky jsem si nemyslel, že je tolik vodních draků.“
Teď, když se o tom zmínil, jsem se znovu podíval na draky. Někteří z nich vypadali jako Kyo. Mnozí však
měli bledší šupiny s různými odstíny modré. Jako led.
Ramiel přistál vedle Phoenixe, hruď měl potřísněnou krví od četných hlubokých šrámů, které mu způsobil
Alastair. Místy byla jeho černá křídla krvavá a peří opadalo.
„Musíme zmizet. Je jich příliš mnoho.“
Nečekal na odpověď. Vystřelil k nebi a vzal s sebou druhého padlého anděla.
Raiden, Bellamy a Alastair klesli vedle mě, každý krvácející a vyčerpaný. Ale všichni jsme žili.
Lehký tlak na záda, následovaný nejslabším náznakem leknínů, oznámil Kyoovu přítomnost.
Phoenixovy tmavě hnědé oči zářily červeně, když na nás zavrčel.
„Není tohle chvíle, kdy bys měl říct nějaký ošuntělý darebácký dialog?“ Zeptal jsem se ho. „Něco jako:
‚Tohle není konec. Vrátím se.‘ Potřebuju, abys to řekl se Schwarzeneggerovým přízvukem.“
„Nesnáším ty tvoje prupovídky,“ odpověděl Phoenix. „Nikdy jsem neměl váhat tě zabít. Až se příště
setkáme, už takové štěstí mít nebudeš.“
„Přesně takhle. Ale zapomněl jsi na přízvuk.“
Drak v plné velikosti pokračoval v zabíjení démonů za Phoenixem. Než zaklel, ohlédl se přes rameno.
Vypadalo to, jako by se chystal udělat svůj nechvalně známý mizející únik.
„Zastavte ho,“ řekl Alastair. „Pokud odejde, vrátí se na Asovu stranu a naplánuje další útok. Když ho teď
zabijeme, získáme výhodu.“
Bellamy se vrhl vpřed a popadl Phoenixe za jeho tmavé kaštanové vlasy, přičemž mu ostrou hranu dýky
položil na hrdlo. Phoenix zíral na Bellamyho a v jeho pevném sevření se trochu zachvěl.
„Zabij ho, Belle!“ zavrčel Raiden.
„Já…“ Bellamy ztichl.
Proč váhal?
„Do prdele!“ zakřičel jeden z démonů, než se rozběhl k vodě.
Ostatní následovali jeho vedení a začali ustupovat. Drak je všechny spálil jediným ohnivým dechem.
Podíval jsem se zpět na Phoenixe a viděl jsem jeho další krok ještě předtím, než ho udělal.
„Bellamy!“
Phoenix se vykroutil z Bellamyho sevření a vypáčil mu dýku z ruky, jako jsem to udělal já jemu. Usmál se
na mě, než dýku poslal vzduchem, přímo na mé srdce.
Unavený hodinami bitvy jsem měl zpomalené reflexy. Nemohl bych tomu uhnout. Sotva jsem měl čas
tuto skutečnost zaregistrovat, než se ke mně dostala. Oči se mi zavřely, když mě něco udeřilo do hrudi.
Ale necítil jsem žádnou bolest.
Zmateně jsem otevřel oči a uviděl před sebou Kya. Dýku měl zaraženou v zádech. Jemně se usmál, než se
na mě sesunul.
„Kyo?“ Objal jsem ho kolem ramen a klesli jsme do písku.

Nemohl jsem se ani nadechnout. Byl jsem úplně paralyzovaný. Nevěřil jsem tomu, co vidím. Nedokázal
jsem to pochopit. Kolem mě se ozval rozruch, ale nestaral jsem se o to. Soustředil jsem se na draka v mé
náruči.
„To je pohled, který jsem na tvé tváři ještě neviděl, Rede.“ Kyo se třesoucí se rukou dotkl mé čelisti.
Jeho modrozelené šupiny začaly mizet a jeho rohy se stáhly. Jeho drápy se zkrátily na zaoblené konečky
prstů, které mě lehce pohladily po tváři.
Byl příliš slabý, aby udržel svou hybridní formu.
Oči se mi naplnily slzami.
„Uzdravím tě.“
Jemně jsem ho otočil, abych mu viděl na záda, vytáhl jsem dýku a položil ruku na ránu, abych alespoň
zastavil krvácení. Mezi prsty se mi hromadila krev. Soustředil jsem všechnu svou léčivou energii do své
dlaně a poslal ji do něj.
„Casi.“ Raiden klesl vedle nás s vážným výrazem. „Phoenix použil nebeskou čepel. Nemůžeš ho vyléčit.“
„Ano, můžu!“ Soustředil jsem se víc, dlaň se mi zahřívala, když ze mě proudila léčivá energie. Zatnul
jsem zuby, když mi z očí vyhrkly slzy.
Podíval jsem se na Raidena.
„Prosím. Pomoz mi.“
Alastair poklekl před Kya a přidal svou léčivou energii k mé a Raidenově. Jeho zamračení se prohloubilo.
„Castore…“
„Neříkej to! Neumře. Nenechám ho, sakra!“ Přitáhl jsem Kya blíž a přitiskl naše čela k sobě, mé slzy mu
padaly na tvář.
„Hej, Rede?“ Kyův hlas byl tak tichý. „Měl jsi pravdu.“
Odtáhl jsem se, abych se na něj podíval.
„O čem?“
„Myslím… mým osudem bylo… tě zachránit. Jako Izumi ochránil ty děti.“
„Myslím, že meč tě ochránil, abys mohl vyrůst a ochránit ostatní. Stejně jako to udělal Izumi.“
Když jsem si vzpomněl na slova, která jsem mu řekl, rozbrečel jsem se ještě víc.
„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Tvým osudem je zůstat se mnou. Protože tě stále potřebuji. Neopouštěj mě,
draku.“
„Kyo?“ Přiblížil se k nám muž, který mohl být pouze jeho starším bratrem.
Kromě odstínu jejich očí a délky vlasů byli téměř identičtí. Drak v plné velikosti už na pláži nebyl. Byl to
on?
Klesl do písku a prozkoumal ránu. Poté zakřičel rozkazy na draky za sebou. Spěchali vpřed a pokusili se
mi Kya odnést.
„Dejte od něj ruce pryč!“ zavrčel jsem a přidržel si ho blíž.
Mé srdce se tříštilo na kusy.
„To je… v pořádku, Rede.“ Kyo se pokusil o úsměv, i když mu to nevyšlo.
Přejel palcem po mém spodním rtu.
„A…taky tě miluju.“
Byla to odpověď na to, co jsem mu řekl, když jsem si myslel, že umřu. Měl bych být šťastný, že cítil
totéž, ale jen mě to bolelo ještě víc. Protože umíral.
„Můžeme ho zachránit,“ řekl Tatsuya.
Jeho oceánově modré oči mě probodly a jeho tón byl ostrý.
„Nadělal jsi dost škody, Nephilime. V tomhle stavu je jen kvůli tobě.“
Do hrudi se mi zaryla vina. Měl pravdu. Nebýt mě, Kyo by se do téhle bitvy nepřipletl. Měl jsem mu říct
ne, když žádal, aby letěl s námi.
„Tat… suyo.“ Kyoovy oranžové oči se zavřely a jeho hlava se naklonila na stranu.
Tatsuya vzal Kya do náruče a vstal.
Vstal jsem taky a vykročil vpřed, když ho dračí král začal odnášet.
„Počkej,“ řekl jsem a vzedmula se ve mně panika. „Neber mi ho. Prosím.“
Tatsuya se na mě ani nepodíval.
„Nech ho jít, Castore,“ řekl Alastair.
Byl to rozkaz a moje tělo ztuhlo na místě a poslechlo ho.
„Kyo je králův bratr. Bojovat s ním v tomhle stavu by nám způsobilo jen potíže.“

„Je to můj životní partner, Ale!“ Z hrdla se mi vydral zvuk připomínající bolestné zakňučení. Do očí mi
vhrkly další slzy.
„Miluji ho.“
„Vím, že ano.“
Muž, který šel vedle Tatsuyi, mě upoutal. Vypadal na něco přes dvacet, i když draci žili tisíce let, nedalo
se uhádnout, jaký je jeho skutečný věk. Fyzický věk nesmrtelného se zastavil na pětadvaceti. Byl vysoký
zhruba jako Raiden a měl krátké stříbrné vlasy s bledě modrými podtóny, které mi připomínaly ledovec v
Severním ledovém oceánu. Když se na mě podíval, jeho oči se mírně přimhouřily.
Otočil se a pokračoval v chůzi.
„Je to on?“ zeptal se Raiden. „Ledový princ, kterého si má Kyo vzít?“
Moji bratři věděli o Kyoově domluvené svatbě, i když jsem jim to neřekl. Naše telepatické spojení znovu
otevřelo mou mysl, takže bylo nemožné tohle udržet v tajnosti. Nicméně v tuhle chvíli jsem za to byl
vděčný. Protože jsem neměl sílu na to jim vysvětlovat kraviny.
Neodpověděl jsem mu.
Nemohl jsem.
Sirena se k nám přiblížila, její zrzavé vlasy ztmavly potem. Kromě pár řezných ran a modřin byla
nezraněná.
„Musíme shromáždit mrtvé a postavit hranici.“
Pláž byla poseta démony a Nephilimy, táhnoucími se od jednoho konce k druhému. Jejich těla se
zahřívala pod sluncem a žluklý zápach se s přibývajícím dnem jen zhoršoval. Na rozdíl od Stínů, kteří se
po zabití proměnili v popel, měli démoni i po smrti své pevné formy a nerozpadli se. Vše bylo potřeba
zlikvidovat.
Unavený a se zlomeným srdcem, jediné, co jsem chtěl udělat, bylo se někam schovat. Bál jsem se o Kya.
Dokážou ho zachránit? Zdálo se, že ta dýka minula jeho srdce, ale i tak ta rána byla stále nebezpečná.
Životu nebezpečná.
Zabublal ve mně vztek.
A mířil na Bellamyho.
„Ty zatracený bastarde!“
Praštil jsem ho do hrudi a vyvedl ho z rovnováhy. Těsně předtím, než jsem ho udeřil znovu, mu po tváři
přelétl šok.
„Proč jsi zaváhal? Kyo může zemřít, protože jsi nedokázal udělat jednu zasranou věc správně!“
„Casi, já-“
Znovu jsem ho praštil. A znovu. Jeho oči se změnily na oranžové, jak se jeho víčka třepotavě otevřela, a to
mě ještě víc naštvalo. Moje klouby se odíraly o jeho čelist.
„Omlouvám se!“
Když jsem do něj bušil, viděl jsem rudě.
Pak mě ale objaly něčí paže a odtáhly mě od Bellamyho.
„Přestaň!“ zavrčel mi Raiden do ucha. „Vím, že se zlobíš, ale není to Bellova chyba.“
„Jak to, že není!“ Mlátil jsem kolem sebe a snažil se vykroutit se z jeho sevření.
„S Elonem šukal několikrát. Měl si všimnout, že ten chlap má špatné úmysly.“
„Víš, že to není fér. Elon nás oklamal všechny, Bella nevyjímaje.“
„A co Phoenix? Kdyby toho démona zabil, Kyo by nikdy… Pusť mě, Rayi, nebo přísahám bohu, že ti taky
nakopu prdel.“
„Dost!“ Alastair se postavil přede mě.
Moje tělo reagovalo na jeho příkaz a já přestal bojovat s Raidenovým sevřením.
Bellamy vstal z místa, kde jsem ho srazil do písku. S rozbitým rtem a oteklým okem už tak pěkně
nevypadal. Rychle se ale uzdraví.
„Teď není čas na boj,“ řekla Naida a položila mi ruku na rameno.
Její klidný tón mi jen drásal nervy ještě víc.
„Mrtvé je třeba uložit k odpočinku.“
Baxter poklekl vedle Kianova těla a sklonil hlavu. Modlil se? Potom vzal padlého válečníka a přenesl ho
do trávy. Když jsem se poprvé setkal s Baxterem, připadal mi arogantní, ale rozhodně měl i něžnější
stránku.
Raiden se ujistil, že na Bellamyho znovu nezaútočím, než mě pustil, aby pomohl s mrtvými těly. Jeho
pohled přelétl mezi nimi a v mých útrobách se zkroutila bolest strachu, ozvěna jeho vlastních pocitů.

Podíval se na mě.
„Během bitvy jsem ztratil přehled o Titanovi.“
Dával na něj pozor? Věděl jsem, že mezi nimi přelétla jiskra. Šance, že najdeme Titana živého, byla ale
mizivá. Už jsme hodinu shromažďovali těla a stále jsme ho nenašli.
Sirena neztratila ani zdaleka tolik bojovnic, jak jsem si původně myslel. Z osmi set padlo zhruba dvě stě.
Hodně jich však bylo zraněno. Více než polovina zbývajících bojovnic potřebovala čas na vyléčení svých
zranění, než budou moci znovu bojovat.
„Nemůžu uvěřit, že se objevil Tatsuya,“ řekla Sirena, když jsme si o chvíli později udělali krátkou
přestávku.
Zírala na moře.
„Nebýt jeho, nepochybuji, že bychom na této pláži zahynuli. Nezůstal tu tak dlouho, abych mu
poděkovala.“
„Nepřišel sem kvůli nám.“
Sjel jsem pohledem k nebi. Bariéra kolem ostrova se pomalu obnovila, ale k úplné nápravě způsobených
škod bude potřeba více kouzel. Jen kdyby se mé srdce mohlo tak snadno spravit.
„Je mi líto tvého draka.“ Podívala se na mě.
V hrudi mi zabublal smutek.
„Není můj. Už ne.“
***
Bylo těžké spát ve stejné posteli, ve které jsem spal s Kyem.
Po dlouhém a náročném dni jsme se vrátili do chaty a já se osprchoval vodou tak horkou, že byl zázrak, že
se mi nerozpustila kůže. Přesto jsem stále cítil tu lepkavost krve bez ohledu na to, jak tvrdě jsem se
drhnul. Když jsem pozdě v noci padl do postele, na prostěradle zůstala Kyoova vůně.
Popadl jsem jeho polštář a zabořil do něj obličej s knedlíkem v krku.
Byl naživu? Musel být. I když jsme své životní síly nespojili, stále jsme byli spojeni. Cítil bych to, kdyby
se to spojení přerušilo. Že jo?
Druhý den ráno jsme se probudili jako to předchozí. I když mnohé bylo samozřejmě jinak. Nebylo to
vůbec stejné. Popadli jsme tašky a sešli se dole. Nebyla žádná snídaně jako včera ráno. Žádný smích ani
Titanovo červenání, když se Raiden cpal jídlem. Odlehčená atmosféra té společné snídaně mi připadala
najednou tak vzdálená.
Sirena a její klan truchlili nad smrtí svých sester. Včera v noci se nevrátila do své chaty, místo toho zůstala
se svými válečnicemi.
Baxter a Naida truchlili kvůli Kianovi a snažili se zvládnout Elonovu zradu. Když jsme se shromáždili
vedle obývacího pokoje, kde seděli, kývli na nás, a pak pokračovali v rozhovoru mezi sebou. Diskutovali
o návratu zpět na svůj ostrov.
„Kde je Raiden?“ zeptal se Bellamy.
Vyléčil se z ran, které jsem mu včera dal, ale dával si pozor, aby se mi nepodíval do očí. Pravděpodobně
se bál, že se na něj znova vrhnu.
Jedna moje část věděla, že bych se měl cítit špatně, že jsem se na něj vrhl, ale pořád jsem byl příliš
naštvaný.
Alastair pohlédl ke schodišti.
„Je s Titanem.“
Nephilim byl nalezen na dně hromady mrtvých těl, stěží se držel života. Byl bodnut do břicha a jeho levá
ruka byla utržena. Raiden byl ten, kdo ho našel. Myslím, že od té doby od něj neodešel.
Odložil jsem tašku, vrátil se nahoru a otevřel dveře do Titanova pokoje.
Raiden seděl na židli vedle postele a zíral na něj. Alastair uložil Titana do hlubokého spánku, aby se jeho
tělo uzdravilo, další z našich schopností, které normální Nephilim neměli. To, co zbylo z Titanovy paže,
bylo ovázáno, stejně jako jeho trup, a byl tak nehybný a bledý, že nebýt jemného zvedání a klesání jeho
hrudi, myslel bych si, že je mrtvý.
„Promiň,“ zaskřehotal Raiden. „Za minutu budu dole. Já jen…“ Zamrkal a odvrátil ode mě tvář.
Položil jsem mu ruku na rameno.
„Vím.“
„Opravdu?“ Rychle si otřel oči. „Sakra, ani nevím, proč jsem kvůli tomu tak zničený. Ani ho neznám. On
jen… byl na mě tak laskavý, víš?“

Raiden měl z nás všech největší srdce. Jen málo lidí by si to pomyslelo, když se s ním poprvé setkali, ale
pod svaly tvrdými jako skála a pronikavým modrookým pohledem vězel dva metry vysoký plyšový
medvídek s praštěnou povahou. Měl o všechny starost.
„Jsem si jistý, že nás o něm Baxter bude informovat,“ řekl jsem a stiskl mu rameno, než jsem ho pustil.
„Je čas jít domů.“
Přikývl, vstal ze židle, znovu si otřel oči a pak, hodně jemně, odhrnul z čela pramen Titanových tmavých
vlasů. Sevřelo se mi srdce. Nebyl jsem si jistý, jestli ten pocit přišel ode mě nebo od něj.
Cesta zpět do Echo Bay proběhla v tichosti. Bellamy se připojil k Alastairovi v kokpitu, pravděpodobně to
byl jeho pokus o udržení vzdálenosti mezi námi, a Raiden a já jsme byli příliš ztraceni ve svých úvahách,
abychom spolu mohli mluvit.
Podíval jsem se na prázdné místo vedle mě a vzpomněl jsem si, jak jsem položil hlavu na Kyoovo
rameno, když hrál tu hru na svém telefonu. Vzpomněl jsem si, jak mi vtiskl polibek do vlasů a přitiskl se
ke mně, když si myslel, že spím.
Sakra, chyběl mi. Ale „chybí mi“ nebylo dostatečně velké slovo, které by popsalo bolest na hrudi. Cítil
jsem se uvnitř dutý.
Taky jsem ho neměl jak kontaktovat. Jeho telefon tam zůstal, když ho Tatsuya odnesl pryč, a já jsem
neměl číslo na jeho bratra. Ne že by král vodních draků odpověděl na mé volání, i kdybych to udělal.
Oheň v jeho očích, když mi řekl, že je to moje chyba, že se Kyo zranil, se mi propálil do mozku.
„Chceš se podívat na film?“ zeptal se Raiden a promluvil poprvé od startu letadla.
„Spíš ne.“
„Já taky ne.“
Zbytek cesty byl klidný. Nová vlna bolesti mě zasáhla, když jsme přistáli na letišti a uviděl jsem Kyoovu
motorku zaparkovanou vedle Alastairova SUV. Opřel jsem se rukou o sedadlo a v očích mě pálily horké
slzy. Nechtěl jsem ji tu nechat.
„Tady.“ Alastair mi hodil Kyoovu tašku. „Jeho klíče jsou tam. Odvez ji k nám do sídla. Můžeš mu ji vrátit,
až se vrátí domů.“
„Až“ v této větě vyhnalo na povrch další slzy. Pochyboval jsem, že se to stane, ale bylo od Alastaira milé,
že to řekl. Popadl jsem klíče a naskočil na motorku. Než jsem nastartoval, pohladil jsem řídítka.
Cesta do sídla mi trochu pročistila hlavu. Ve vlasech se mi proháněl vítr, trochu chladný a páchnoucí
vlhkým listím a kouřem ze dřeva. Podzim se oficiálně přihlásil o slovo. Nová sezóna. Připomínka toho, že
čas plynul kolem mě, i když jsem měl pocit, že jsem v něm zamrzl.
Gray otevřel přední dveře a seběhl po schodech, když jsem vjel na příjezdovou cestu. Jakmile se motorka
zastavila, skočil na mě.
„Casi!“ Jeho paže se sevřely kolem mé hrudi. „Jsem tak rád, že jsi v pořádku! Nemůžu uvěřit, že došlo k
bitvě. Měl jsem tam být, abych pomohl.“
Než jsem slezl z motorky, políbil jsem ho na spánek. To, že Gray nebyl na pláži, byla jediná dobrá věc.
Byl to velký bojovník, ale Lenost ho snadno přemohla. Bitva trvala hodiny. Během té doby by nebyl
schopen zůstat vzhůru. Nedokázal jsem si představit, že bych ho ztratil. Zvlášť když jsem toho už tolik
ztratil.
Když dorazilo i SUV, Gray mě pustil a vrhl se na Alastaira, pak Bellamyho a Raidena. Byl jako vzrušené
štěně, poskakující od jedné osoby k druhé, šťastný, že jsme doma. Když se uklidnil, dal jsem mu kožený
náramek, který jsem mu koupil na tržišti, které jsme s Kyem navštívili na Baxterově ostrově. Na stejném
místě, kde jsem koupil stříbrný dračí náhrdelník.
Simon sešel po schodech a přitáhl si mě k sobě, aby mě pevně objal. On a já jsme spolu prošli peklem.
Doslova. Zkušenost blízké smrti a vzájemné uvěznění v cele v podsvětí nás spojilo.
Galen se objevil vedle něj a popadl mě za rameno, než nechal svou paži klesnout zase k boku. Nebyl to
citlivý typ, i když úleva v jeho šedých očích mluvila za vše.
„Nějaké novinky o Kyoovi?“ zeptal se Simon.
Galen mu to musel říct poté, co je Alastair informoval o bitvě.
Zavrtěl jsem hlavou. Nedokázal jsem nic říct.
Devět hodin v letadle mě neuklidnilo. Potom, co jsem všechny pozdravil, hodil jsem Kyoova a svá
zavazadla do své ložnice a pak jsem vyšel na balkon. Slunce zapadalo a vrhalo na horu stíny. Svlékl jsem
si košili, roztáhl křídla a otočil tvář k nebi, než jsem se zvedl do vzduchu.
Letěl jsem nad mořem, dotkl jsem se vody, když jsem nad ní přeletěl, pak jsem vystřelil výš, křídla se mi
stočila kolem těla, než jsem je rozprostřel a zachytil vítr. Moje ruce byly najednou tak prázdné, když jsem

nemohl k sobě tisknout Kya.
Přestože počasí na ostrově bylo úžasné, bylo dobré být zpátky doma.
Jen jsem si přál, aby byl po mém boku jistý divoký malý drak.
„Vrať se do sídla,“ řekl Alastair. „Lazar je tady.“
Vidět anděla, který ignoroval naše volání o pomoc během bitvy, bylo úplně na konci mého seznamu
úkolů. Udeřit ho však bylo někde na vrcholu.
„Neopovažuj se,“ zavrčel mi Alastair v hlavě.
Zavrčel jsem vztekem, přistál jsem před sídlem a prošel trávou směrem k zadní terase. Z domu zářila
světla a za okny se míhaly stíny. Všichni se shromáždili v obývacím pokoji.
Raiden stál v rohu místnosti se zkříženýma rukama na hrudi a sevřenými čelistmi. Daman seděl vedle
Bellamyho na křesle. Gray seděl Simonovi na klíně, hlavu si opíral o jeho hruď a nohy natažené přes
Galena, který seděl vedle nich na pohovce s paží opřenou za hlavou svého druha. Alastair na mě vzhlédl
ze svého místa u zdi, ruce zaťaté v pěst. Byl taky naštvaný.
Moje oči se zaměřily na Lazara. Stál u okna a jeho pohled přelétal mezi námi. Zprvu nikdo nepromluvil.
„Proč jsi jim nepomohl?“ zeptal se Simon.
„Pořád si pouštíš pusu na špacír, jako vždy.“ Lazar se zamračil.
Galen sevřel čelisti.
„Má pravdu. Proč jsi jim nepomohl? Jsme pro tebe tak na jedno použití? Nedůležití?“
„Na jedno použití? Ne.“ Lazarus zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem pomoci.“
„Tak proč jsi to neudělal?“ Alastairův tón zůstal klidný, i když hněv planoucí v jeho očích se nedal
přehlédnout.
„Vždy jsme plnili tvé úkoly. Bojovali, když jsi to po nás požadoval. Zabíjeli. Obětovali jsme své životy
věci, která je ti tak drahá. A když jsme tě potřebovali, opustil jsi nás.“
„Neměl jsem na výběr,“ řekl Lazarus. „Zatímco Phoenix a Ramiel zaútočili na vás, Belphegor a další
andělé, kteří přeběhli, se zaměřili na nebeskou říši. Pro jednoho z Padlých by mělo být nemožné dostat se
přes naši obranu, přesto se ale dostali blízko. Příliš blízko. Slyšel jsem vaši prosbu o pomoc uprostřed
konfliktu. Nemohl jsem odejít.“
„Rozptýlení,“ řekl Alastair. „Chtěli zaměstnat andělskou armádu, zatímco jsme bojovali, aby to zlepšilo
jejich šance na úspěch.“
„Možná.“
„Možná?“ Zeptal jsem se. „Co to, sakra, znamená?“
Lazar se na mě podíval.
„Věřím, že Belphegor po něčem šel. Útok na vás a ten na nás byly oba velmi zásadní pro jejich plány.
Chtěli vás zabít a nám něco vzít.“
„Po čem by šel?“ Bojoval jsem, abych ovládl vzrůstající vztek v mé hrudi. „Neříkej mi, že máš další
prsteny, o kterých nevíme. Možná prokleté zbraně? Nebo něco, co způsobí konec světa?“
„Nelíbí se mi tvůj tón, Greede.“
„A mně se nelíbí to, že jsem tvoje zasraná loutka, Lazare. Neříkáš nám pravdu, ale očekáváš, že budeme
riskovat své životy a líbat ti ruce, kdykoliv se ukážeš. Nezískali jsme už tvou důvěru? Když ne důvěru,
tak alespoň respekt? Přestaň s námi zacházet jako s bezduchými stroji na zabíjení a kurva buď poprvé
upřímný –“
Lazar přešel ke mně a jediným dotykem na mou hruď mě srazil na kolena. Nemohl jsem se nadechnout.
Nebo promluvit.
„To by stačilo,“ řekl Lazar, než mě pustil.
Nadechl jsem se.
„Někdy v tobě stále vidím to vzdorovité dítě z doby, kdy jsme se poprvé setkali. Oheň v očích a ostrý
jazyk. Jsi hodně podobný svému otci.“
„Neopovažuj se o něm mluvit.“
Zamračil se.
„Po tak dlouhé době ho stále obdivuješ? Byl to dezertér. Zradil nebeskou říši. Zradil Stvořitele. A přesto s
sebou nosíš tu zatracenou zlatou dýku, jako by to byl tvůj největší poklad.“
Impulzivně jsem položil ruku na jílec. Velmi zřídka jsem někam šel, aniž bych ji neměl u sebe.
„Vzpomínáš si na noc, kdy jsem zabil tvého otce?“
„Jak bych mohl zapomenout?“

V mých útrobách vřel vztek, když jsem se postavil na nohy, čelem k němu. Ta noc byla v mé hlavě tak
jasná. Vesnice hořely. Pach ohořelých těl a ozvěny výkřiků, jak byli lidé zabíjeni armádami, kterým můj
otec velel.
Byla to bitva, která ukončila válku…
Vzduch naplnily údery hromu, když andělé, většina z nich padlých, byli sraženi naší armádou. Zbývající
démoni uprchli s uvědoměním si své bezprostřední porážky.
„Castore.“
Od doby, kdy jsem naposledy slyšel jeho hlas, uplynulo více než deset let. Otočil jsem se a uviděl svého
otce, jeho brnění zašpiněné bitvou a meč potřísněný krví. Zrzavé vlasy, stejného odstínu jako jsem měl já,
mu padaly přes bledou pokožku.
„Tolik jsi vyrostl,“ řekl a hlas se mu trochu třásl.
Když přistoupil blíž, udělal jsem krok zpět. Když se zastavil, jeho zelené oči naplnil smutek.
„Co ti Lazar udělal?“
Obrnil jsem se proti záplavě emocí.
„Ukázal mi, kdo doopravdy jsi.“
Ten smutek v jeho očích se nedal přehlédnout stejně jako pochopení.
„Přišel jsi mě zabít?“
Chvěla se mi brada.
„Ano.“
I když vypadal, jako by z něj kus uschl, jemně se usmál.
„Věděl jsem, že se z tebe stane lepší muž než já.“
Zamrkáním jsem tu vzpomínku zahnal a zamračil se na Lazara. Nebyl jsem schopen zabít svého otce.
Protože i když jsem věděl, za koho bojoval, pořád jsem ho miloval.
„Nedokázal jsi ho zabít,“ řekl Lazarus. „Kdyby mě Uriel nepřesvědčil o opaku, zabil bych tě tu noc přímo
po jeho boku, protože jsem se obával, že nebudeš dost loajální. Ještě teď si říkám, jestli jsem se rozhodl
správně.“
Alastair vstoupil mezi mě a anděla.
„Castor strávil poslední dva tisíce let dokazováním loajality vůči tobě. Je a vždy zůstane jedním z nás.
Vraťme se k projednávané věci.“
Nezůstal jsem poslouchat.
Vyběhl jsem z obýváku a vyšel ven. Vzlétl jsem právě ve chvíli, kdy se večerní vzduch dotkl mé rozehřáté
pokožky. Bez ohledu na to, jak zlý byl můj otec, odmítal jsem uvěřit, že byl prohnilý skrz na skrz.
Možná, že svět nebyl tak černobílý jako koncept dobra a zla. Andělé, démoni, Nephilim, možná jsme
všichni v sobě měli kousky obojího. Dobré skutky byly někdy zastíněny sobeckými touhami. Můj otec
dělal zlé věci, protože věřil, že čistí svět a dělá ho lepším. Pro něj. Pro jeho rodinu.
Možná jsem se mu podobal víc, než jsem si myslel.
Ke zvuku mých křídel se připojila další sada. Podíval jsem se doleva a uviděl Galena.
Když letěl vedle mě, nic neříkal.
Nemusel.