0

Kyo

„Musíš něco sníst,“ řekla moje sestra Ryoko, když se posadila na kraj mé postele.
Otevřené balkonové dveře umožňovaly pronikání slunečního světla do místnosti. Nemohlo se však
dotknout temného mraku visícího nade mnou.
„Nemám hlad.“
Od bitvy uplynuly tři dny, ale všechno se zdálo tak vzdálené. Tatsuya mě vzal do paláce a já jsem na první
den ztratil vědomí a teprve včera jsem byl schopný udržet se aspoň v sedě. Ale z pomyšlení na jídlo se mi
dělalo nevolno.
„Musíš znovu vybudovat svou sílu.“ Její jemný hlas odpovídal výrazu jejích modrozelených očí.
V ruce držela misku.
„Připravila jsem soba nudle. Tvé oblíbené.“
I přes mé předchozí prohlášení mi zakručelo v žaludku. Když jsem byl dítě, Ryoko mi vždy připravovala
jídlo, když jsem byl naštvaný nebo nemocný. Odmítnout jídlo, které připravila, by zranilo její city. Bez
ohledu na to, jak jsem byl naštvaný, Ryoko si tohle chladné zacházení nezasloužila.
„Děkuji.“
Popadl jsem hůlky a vzal od ní misku.
Soba nudle mohou být podávány studené nebo horké. Kvůli teplému počasí na ostrově, jsem je měl rád
studené. Z omáčky se linula vůně sóji, sezamového oleje a čerstvě mletého černého pepře. Zasténal jsem
blahem, když mi chuť omáčky a nudlí explodovala v puse. Zemitá s lehkou oříškovou příchutí. Nakrájená
zelená cibulka přidala extra šmrnc.
Měl jsem mnohem větší hlad, než jsem si myslel. Jakmile jsem začal, nemohl jsem přestat, dokud miska
nebyla prázdná. Ryoko mě sledovala s úsměvem. Měla ráda, když si lidé užívali její jídlo.
Ozvalo se zaklepání na dveře, než se otevřely a vstoupil muž. Měl černé vlasy a hnědé oči.
„Soro,“ řekla Ryoko, než se postavila a pozdravila ho.
Něha v jejím hlase mi řekla, že to musel být jeden z jejích manželů. Ten, se kterým jsem se ještě nesetkal.
Usmála se na mě.
„Kyo, tohle je Sora. Vzali jsme se před pěti lety.“
Sklonil ke mně hlavu.
„Doufám, že se cítíš lépe.“
„Trochu,“ odpověděl jsem.
Aspoň fyzicky. Můj emocionální stav byl jiný příběh. Studoval jsem jeho obličej.
„Připadáš mi nějak povědomý.“
„Jsem léčitel, který se o tebe staral.“
Draci měli různé dary. U některých se jejich talent objevil na bitevním poli. Byli silní nebo rychlí. Dalšími
dary byly umění, vyprávění příběhů a magie. Majitelé magie někdy přešli do léčitelských umění, zatímco
někteří pomáhali vytvářet silnější zbraně. Kouzla kolem našeho ostrova byla také jejich zásluhou. Každý
měl svůj účel.
„Díky za to,“ řekl jsem a snažil jsem se usmát.
Bylo to super nucené. Srdce mě bolelo příliš na to, abych se usmíval.
„Neber mi ho. Prosím.“
Pronásledoval mě smutek v Castorově hlase. Tolik věcí bylo nejasných z doby, kdy jsem byl bodnut,
kousky chyběly, ale tohle jsem si pamatoval jasně.
V tu chvíli upoutalo mou pozornost plačící dítě. Do místnosti vstoupil další muž a držel dvě nemluvňata,
na každé ruce jedno. Poznal jsem ho jako dalšího z jejích manželů. Jmenoval se Akio. Sora popadl jedno z
miminek a pomalu ho houpal v náruči.
„Tatsuya mi řekl, že máš dvojčata,“ řekl jsem Ryoko. „Chlapci, že?“
„Ano.“ Jemně vzala druhé dítě do náruče a přinesla ho ke mně.
Měl baculaté tváře a dlouhé tmavé řasy. Zíral na mě světle hnědýma očima. Na rozdíl od svého bratra,
který se nyní chichotal v Sorově náruči, zůstal zticha.
„Tohle je Fumihito.“
„Rád tě poznávám, Fumihito.“ Podíval jsem se na sestru. „Je krásný.“
„Děkuji.“ Ryoko políbila svého syna na baculatou tvář a on nakrčil nos. „Sora a já jsme velmi požehnáni.“
Sora se zašklebil na dítě, které držel, a usmál se, když se dítě zasmálo. Oči se mi trochu rozšířily, když se
Akio naklonil a zlehka políbil Soru na ústa.

„Překvapuje tě to?“ zeptala se Ryoko, když viděla můj pohled. „Myslela jsem, že ze všech lidí to vezmeš
nejlépe.“
„Ach, to ano. Asi jsem jen v šoku. Nevěděl jsem, že tví manželé jsou taky spolu.“
„Ne všichni,“ řekla. „Sora a Akio se do sebe zamilovali krátce poté, co jsem si Soru vzala. Když nejsou se
mnou, sdílejí postel spolu.“
„Kolik manželů teď máš?“
„Pět.“
„Ale já jsem tvůj nejoblíbenější.“
Do místnosti vstoupil další muž. S jeho tmavě hnědými vlasy, žlutýma očima a silou válečníka jsem si
vždycky myslel, že je Daichi hezký. Byl to první manžel mé sestry.
Ryoko obrátila oči v sloup.
„Mám vás ráda všechny stejně. Nenuť mě ti naplácat.“
Daichi se zazubil, než se sklonil, aby ji políbil na čelo. Pak mi kývl na pozdrav.
„Jsem rád, že jsi vzhůru. Král mě poslal, abych tě zkontroloval.“
„Nemohl přijít sám?“ Opřel jsem se zády o polštáře. „Typický Tatsuya.“
„Nemůže zůstat pořád u tvé postele,“ řekl Daichi. „Pravděpodobně si to nepamatuješ, když jsi byl na
prahu smrti, ale král tě odmítal opustit, dokud nevěděl, že budeš v pořádku. Seděl přímo tam“ – kývl na
židli, na které teď seděla Ryoko – „a hlídal tě, když jsi spal.“
„Opravdu?“
Daichi přikývl.
„Tak na něj nebuď tak škaredý.“
„Co se stalo? Neřekl jsem Tatsuyovi, kde jsem, ale objevili jste se ve chvíli, kdy jsme vás nejvíc
potřebovali. A byli tam opravdu draci z ledového klanu?“
„Ano. Tatsuya měl právě schůzku s ledovým králem Nikolajem, když ti zavolal.“
„Proč?“
„Nikolaj chtěl projednat mír mezi našimi klany,“ odpověděl Daichi. „Přivedl prince Warrina a také
slušnou sílu válečníků. Důvěra je stále křehká. Ale i tak. Tatsuya ti zavolal, aby se zeptal, kdy se vrátíš
domů. Pak se dozvěděl o bitvě. Nikdy jsem neviděl tvého bratra tak ustaraného, Kyo. Když hovor
přerušil, křičel rozkazy, abychom se vyzbrojili a připravili se k boji. Vysledoval vaši polohu z tvého
telefonu. Nedívej se na mě takhle. Je dobře, že je tak ochranářský, jinak bychom nevěděli, kde jsi. Warrin
se rozhodl jít s námi a vedl sílu ledových draků.“
„Je Warrin ještě tady?“ zeptal jsem se a v útrobách se mi vytvořil uzel.
„Ano. Král Nikolaj se vrátil do jejich království, ale princ zůstal tady.“
Daichiho úsměv byl soucitný. Znal mě už od doby, kdy jsem byl malý kluk, a věděl, jak funguje moje
mysl.
„Domluvené manželství nemusí být zpočátku ideální, ale může z něj vzejít láska.“
Pohladil mou sestru po dlouhých černých vlasech.
„A bude to silnější.“
Ryoko vyvedla své tři manžely z pokoje a řekla jim, že si potřebuji odpočinout. Než odešla, přišla ke mně
a zastlala mě do deky, stejně jako to dělávala, když jsem byl malý.
„Spi,“ řekla, než mě políbila na spánek.
Nespal jsem.
Sám v místnosti jsem zíral na stromy kymácející se za balkónovými dveřmi. Slunce viselo nízko na
obloze a slábnoucí denní světlo barvilo ostrov do odstínů červené, oranžové a žluté. Pokusil jsem se vstát
z postele, ale projela mnou ostrá bolest, která mi vystřelovala ze zad až do středu hrudi. Poraženecky jsem
si zase lehl a šátral po telefonu. Pak jsem si vzpomněl, že ho nemám.
„Kurva.“
Pokud mě nezabije můj zármutek kvůli Castorovi, zabije mě nuda.
Něco stříbrného na nočním stolku mě upoutalo. Když jsem to uchopil, sevřelo se mi hrdlo. Castor mi dal
náhrdelník to ráno a já si ho strčil do kapsy. Přidržel jsem si ho na hrudi a roztřeseně vydechl.
„Našel jsem to u tebe, když jsme tě sem přivezli,“ řekl Tatsuya ode dveří.
Vstoupil do místnosti, zosobnění síly a milosti. Černé vlasy měl stažené dozadu modrou stuhou, která
odpovídala menší, kterou měl přivázanou k jílci meče. Pravděpodobně od jedné z jeho manželek.
„Beru to tak, že ti to dal ten Nephilim?“
„Jmenuje se Castor.“

Vyslovit nahlas jeho jméno bolelo skoro stejně jako rána v zádech. Připnul jsem si řetízek kolem krku a
chladný kov na kůži mě trochu uklidnil.
Tatsuya přešel na balkón a vykoukl ven, čímž mi poskytl výhled na svůj profil. Jeho nečitelný výraz byl
během let zdokonalen. Málokdy jsem věděl, co vlastně cítí.
„Byl z tebe rozrušený,“ řekl Tatsuya.
Nastala krátká pauza.
„Nevěděl jsem, že k někomu cítíš tak silný vztah. Když jsem ti řekl o svatbě s Warrinem, řekl jsi, že
nikoho nemáš.“
„V té době jsem neměl.“ Vzal jsem dračí přívěsek mezi prsty. „Castor a já jsme tenkrát spolu jen šukali.
Ale sblížili jsme se.“ Připomněl jsem si Castorovu tvář a vybavil jsem si pocit jeho měkkých rtů. Jeho
hlas, když jsme byli v posteli. „Hodně sblížili.“
„Chápu.“ Další pauza. „Víš, že je příliš pozdě odvolat svatbu.“
„Vím.“ Připadalo mi, že mám v krku snad balón, takže se mi hůř dýchá.
„Miluju ho, Tatsu.“
Používal jsem zkrácenou verzi jeho jména, jen když jsem byl opravdu naštvaný. Přešel ke mně a posadil
se vedle mě na postel s hlubokou rýhou na čele.
„Možná si Warrina taky zamiluješ.“
Přejel jsem prstem pod okem, když mi unikla slza.
„Pochybuji.“
„Ještě ses s ním nesetkal,“ řekl Tatsuya jemně.
„Nepotřebuji se s ním setkat, abych věděl, že nikdy nebudu nikoho milovat tak, jako miluji Castora.“
Zakalenýma očima jsem se zaměřil na svého bratra. „Je to můj životní partner.“
Na tváři se mu mihlo překvapení. Bylo to opravdu po dlouhé době, co jsem u něj viděl viditelnou reakci,
ale byl jsem příliš smutný, než abych na to byl hrdý.
„Jsi si jistý?“
„Jo.“ Stiskl jsem přívěšek pevněji a cítil, jak se mi kov zahřívá na dlani.
„Je, ale stejně je to jedno. Musím ho nechat jít, že?“
Jednou přikývl.
„Závisí na tom mír s ledovým klanem. Možná, že jednoho dne v budoucnu se s ním sblížíš.“
„Jako ty a tvých sedm manželek?“
„Možná. Když žiješ tak dlouho jako my, není vždy reálné očekávat, že budeme navždy milovat stejného
člověka. Protože pro nás navždy není přehánění, ale velmi reálná vyhlídka. Někteří však volí monogamii.
Komunikace s partnerem je klíčová.“
Bezpochyby jsem věděl, že můžu žít klidně tisíce let a pořád budu chtít jen Castora. Jen jeho.
„Jsem unavený,“ řekl jsem a otočil se na bok.
Ten pohyb mě přiměl trochu sebou trhnout.
„Tak já tě nechám odpočívat.“ Tatsuya vstal a šel ke dveřím.
Než jimi prošel, zastavil se.
„Už mě takhle neděs, Kyo.“ Jeho hlas zhrubl. „Myslel jsem, že se k tobě nedostanu včas. A když jsem tě
pak na té pláži viděl zraněného, nemohl jsem dýchat.“
„Nemůžu uvěřit, že ses skutečně ukázal. Řekl jsi, že draci nemají co dělat ve válce někoho jiného.“
„To bylo předtím, než démoni napadli mého malého bratra. Vím, že ne vždy vidíme věci stejně… ale
miluji tě. Nikdy na to nezapomeň.“
Odešel a zavřel za sebou dveře.
Vrátil jsem se pohledem ke stromům před mým pokojem, procházelo mnou tolik různých pocitů, že jsem
zjistil, že je těžké zpracovat kterýkoli z nich. V hlavě mi křičely otázky. Byl Castor v pořádku? Pokoušel
se mě najít?
Chtěl jsem, aby to udělal?
Samozřejmě, že ano. Osud nás však zavedl různými směry. Zda se tyto cesty v budoucnu znovu spojí,
ukáže jen čas. Stále jsem svíral náhrdelník, když jsem zavřel oči a snažil se usnout.
Snil jsem o mořské zátoce, modré vodě a horkém slunci. Castor mě přitlačil ke skále a políbil mě. Když
jsem se uprostřed noci probudil, vzpomínka na ten polibek mi zůstala na rtech.
„Slibuji, že tě nepustím,“ řekl jednou Castor, když mě nesl noční oblohou s hvězdami nad námi a vodou
pod námi.
„Dodržím ten slib.“

Měl jsem pocit, že ani jeden z nás nebude mít jinou možnost, než tento slib porušit.
***
Ostrov se za ty roky, co jsem byl pryč, hodně změnil. Více domů, plochy pro volnočasové aktivity a sport
a pár obchodů.
Tatsuyovy děti si postavily vlastní domy, i když několik z nich s ním stále žilo v paláci. Ryoko a její
manželé si postavili dům poblíž nábřeží a jejich děti – stejně staré – se usadily v jiných oblastech ostrova.
Dva její manželé patřili k různým klanům, jeden k zemi a druhý k ohni. Občas cestovala mezi
královstvími, v jednom chvíli pobyla, než se vydala dál.
Procházel jsem se nádvořím před palácem, vlhký vzduch se lepil na každý centimetr mé odhalené kůže.
Tropické klima mělo dlouhá léta a mírné zimy, takže i když byl konec září, bylo horko a slunečno. Lidé
mi kývali na pozdrav a já to gesto opětoval. Mnoho z nich se usmálo, i když někteří se ode mě odvrátili.
Nemohl jsem je vinit. Když jsem se vzbouřil proti Tatsuyovi a odešel z domova, zbytek klanu si to vzal k
srdci. Potřeboval jsem si znovu získat jejich důvěru. Doufejme, že můj závazek manželství to dokáže.
Když jsem došel na pláž, podíval jsem se na smaragdovou vodu a přál jsem si, aby klid moře uklidnil mé
rozbouřené srdce jako obvykle. Ale nenašel jsem žádnou útěchu. Nadechl jsem se slaného vzduchu a pak
ho v dlouhém výdechu vypustil.
Vycítil jsem cizí přítomnost, ohlédl jsem se přes rameno a ztuhl.
Ve stříbrných vlasech byly stopy modré, skoro jako by byly ojíněné, a jeho alabastrová kůže se pod
slunečními paprsky třpytila. Vypadal trochu nepatřičně na teplé, slunné pláži.
„Princ Warrin, správně?“ zeptal jsem se, překvapený mým klidným tónem.
Byl jsem v paláci pět dní a tohle bylo poprvé, co mě oslovil.
„Můžeš mi říkat Warrine. Můj titul není nutný.“ Měl silný ruský přízvuk.
Ledový klan žil na jednom z nejchladnějších míst v Rusku, i když jsem neznal přesnou polohu.
Nepřišel blíž. Možná čekal na povolení.
„Slyšel jsem, že jsi vedl vojsko svých mužů na pomoc během bitvy. Jsem tvým dlužníkem.“
Warrinův stoický výraz nezakolísal.
„Jsi můj budoucí manžel. Útok proti tobě je útokem proti mně.“
Tatsuya mi řekl, že Warrin je tichý. Rezervovaný. Navíc vypadal, že postrádá emoce. Když promluvil,
jeho tón postrádal vřelost. Opravdu mu něco chybělo. Připomněl mi vojáka, který během našeho
rozhovoru podával hlášení o misi.
„Mohu se tě na něco zeptat?“ Přistoupil jsem k němu blíž, nohy se mi s každým krokem nořily do písku.
Krátce přikývl.
„Chceš si mě vůbec vzít?“
Jeho stříbrno-modré oči vydržely můj pohled.
„Chtít s tím má velmi málo společného.“
„Tvůj bratr to vybral za tebe?“
„Ano.“
„Jsi kvůli tomu naštvaný?“
„Proč bych byl naštvaný?“ zeptal se. „Sňatek sjednotí naše klany. Je to moje povinnost.“
„Zníš jako dokonalý voják.“ Zavrtěl jsem hlavou, neschopný potlačit povzdech. „Loajální ke klanu.
Hodný. Poslušný.“
I když to bylo nenápadné, zamračil se.
„To se ti nelíbí. Nejsou to dobré vlastnosti, které by měl manžel mít?“
Manžel.
Pohrával jsem si s dračím náhrdelníkem. Nesundal jsem ho od té doby, co jsem ho našel na nočním stolku.
Cítil jsem se blíž ke Castorovi. Byla to jediná věc, kterou jsem po něm měl, kromě mých vzpomínek.
„Myslím, že manželství by mělo být o lásce, ne o povinnosti.“
Warrinův stoický výraz trochu zakolísal.
„Ujednání o svatbě mě nerozčiluje, ale vidím, že ty to stejně necítíš.“
„Nechci tě urazit,“ ustoupil jsem a v duchu si nadával, že jsem to celé možná posral. „Vypadáš jako slušný
chlap.“
„Ale ty miluješ jiného.“
V jeho očích se objevil vědoucí záblesk.
„Muže s červenými vlasy.“
Odvrátil jsem pohled a přikývl. Kdybych se pokusil promluvit, zlomil by se mi hlas.

„To vysvětluje to, jak se na mě podíval, když jsme odcházeli,“ řekl Warrin.
Podíval jsem se zpátky na něj.
„Jak se díval?“
„Jako by se mu zhroutil život.“
V tu chvíli jsem pocítil, jakoby se ve mně něco zlomilo. Přiložil jsem si náhrdelník blíže k srdci a dělal
vše, co bylo v mých silách, abych se před ním nerozplakal. Za posledních pár dní, jsem toho naplakal
dost. Slzy nic nevyřešily.
„Nikdy jsem k nikomu nic necítil,“ řekl Warrin a udělal malý krok k okraji vody.
Příliv se dotkl jeho bot, než ustoupil.
„Vypadá to nepříjemně.“
„Co tím myslíš?“
„Milovat někoho.“
Naklonil hlavu a v očích se mu zvídavě zalesklo.
„Možná proto mi to uspořádání mezi námi nevadí. Manželství jsem vždy považoval za diplomatický
nástroj. Vyrůstal jsem s vírou, že vše, co jsem dělal, jsem dělal pro své lidi. Věděl jsem, že nikdy nebudu
králem. Můj bratr byl nejstarší a brzy měl vlastní syny. Takže jsem zasvětil svůj život tomu, že jsem
voják. Trénoval jsem své tělo a posílil svou mysl, odhodil jsem veškerou touhu a sobectví.“
„Určitě ne všechnu touhu. Tatsuya řekl, že král Nikolaj si mě pro tebe vybral, protože preferuješ
společnost mužů. Vsadím se, že už jsi měl jednoho nebo dva hezké kluky, co ti zahřáli postel.“
„Nikdo nikdy nesdílel mou postel.“ Warrin položil ruku na jílec svého meče a zíral na pás modré vody.
„Ty jsi panic?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Jak je to vůbec možné? Nikdo už není panic.“
„Já ano.“ Po tváři mu přeběhl téměř plachý výraz. „Doufám, že moje nezkušenost nebude příliš velkým
problémem, až se vezmeme.“
Pomyšlení na sex s ním způsobilo, že se díra v mé hrudi ještě zvětšila.
Nechtěl jsem, aby se mě dotýkal někdo jiný než Castor.
„Rád jsem tě poznal, princi Warrine, ale potřebuji si odpočinout. Stále nejsem v plné síle.“
„Samozřejmě.“ Naklonil ke mně hlavu. „Mám tě doprovodit zpět do paláce?“
„Ne. To nebude nutné.” Našel jsem cestu mezi stromy a opustil pláž se srdcem v krku.
Chtěl jsem jít domů. Chyběl mi můj dům a motorka. Stýskalo se mi po práci ve starožitnictví se Simonem
a po smíchu, když se Gray připojil k nám a hrál si s věcmi, se kterými by si hrát neměl. Nejvíc ze všeho
mi chyběl jistý zrzavý Nephilim s očima, které se třpytily jako smaragdy a jehož dotek mě rozpaloval.
To všechno bylo pryč. Možná navždy.
Vrátil jsem se do svého pokoje v paláci a padl do postele, vzpomínky na Castora mi hrály v hlavě v
nekonečné smyčce. Jeho smích. Jeho polibek. Jeho sténání, když jsem se dotkl toho zvláštního místa na
jeho lopatkách. Moje myšlenky jimi prolétaly jako jeden z těch starých filmových kotoučů, každá scéna
tak blízko, ale nedotknutelná.
Jedna vzpomínka mi skoro vyrazila dech z plic.
„Pokaždé, když se k někomu přiblížím, nakonec ho ztratím.“
Castor tato slova řekl krátce poté, co jsme se začali vídat. A teď jsem byl jako všichni ostatní lidé, kteří ho
opustili.
Vzadu na krku mě bodlo podráždění. Vstal jsem z postele, vyšel z pokoje a zamířil dlouhou chodbou k
hlavnímu schodišti.
„Kde je král?“ zeptal jsem se jednoho z palácových stráží.
„Princi Kyo.“ S úctou sklonil hlavu. „Král Tatsuya je s královnou v královské zahradě.“
Sešel jsem po schodech dolů do vstupní haly a zabočil chodbou, která vedla ven. Prošel jsem pod stromy
a vyšel jsem poblíž vysoké fontány obklopené řadou květin a tropických rostlin.
Tatsuya vedl královnu Yumu, svou první manželku, zahradou v klidném tempu. Na sobě měla modré
kimono s květinovým vzorem.
„Bratříčku,“ řekl, když mě spatřil. „Jak se cítíš?“
„Chci mluvit s Castorem.“
Tatsuyův výraz ztvrdl, než se na Yumu usmál.
„Promiň, má lásko. Potřebuji si promluvit s bratrem v soukromí.“
Dvě z jeho dalších manželek vykročily vpřed, spojily ruce s Yumou a tiše spolu promlouvaly, když
odcházeli ze zahrady. Tatsuya je sledoval a v očích mu zářila láska, než přesunul svůj pohled na mě.
„Proč s ním chceš mluvit?“

„Protože neví, že jsem naživu. A za druhé… nechci, aby si myslel, že jsem ho opustil.“
„Proč ne? Nebylo by to tak lepší?“
„Warrina si mám vzít až v prosinci. Do té doby se mohu svobodně rozhodovat, ne? Chci jít domů.“
„Jsi doma.“ Přešel k japonskému modrému dubu a zíral na barevné ryby v jezírku vedle něj.
„Pokud se vrátíš do Echo Bay a uvidíš ho, už se sem nevrátíš.“
Měl pravdu. Kdybych znovu uviděl Castora, pochyboval jsem, že by mě někdo nebo něco mohlo od něj
odtrhnout.
„Tak mě nech s ním alespoň promluvit.“
„Opravdu ti to zlepší náladu?“ zeptal se Tatsuya.
„Ne. Myslím, že mi náladu nezlepší nic, dokud budu tady. Ale…“ Zavřel jsem oči, když mě jemný vánek
pohladil po kůži. „Potřebuji znovu slyšet jeho hlas, Tatsuyo. Alespoň ještě jednou. Prosím.“
„Dobrá. Uvidím, co můžu udělat.“
O hodinu později jsem stál na balkóně před ložnicí a zíral na ostrov. Tolik let svého života jsem strávil na
stejném balkóně. Zíral na stejné stromy a stejné moře v dálce. A stejně jako tehdy jsem si i teď přál být
někde jinde.
Za mnou se ozvaly kroky, ale neobtěžoval jsem se otočit.
„Tady,“ řekl Tatsuya a podal mi telefon.
Vypadal jako nový.
„Vždycky jsi byl hrozný v tom, když ses učil věci nazpaměť, tak jsem si dovolil získat pro tebe číslo
tvého Nephilima. Je v tvých kontaktech.“
„Díky.“ Vzal jsem telefon. „Jak jsi získal jeho číslo?“
„Volal jsem Sireně.“
Moje bolest v srdci byla na chvíli zapomenuta, když jsem si vzpomněl na bratrovu minulost s
nephilimskou ženou.
„Řekla mi, že jsi ji v minulosti navštívil, abys domluvil sňatek.“
„To ano.“
Tatsuya položil ruce na zábradlí.
„Když byl náš otec mrtvý a naši lidé byli vyvražděni ostatními dračími klany, byl jsem zoufalý. Věděl
jsem, jak mocní jsou Nephilimové, a tak jsem podal nabídku k sňatku, kterou odmítla.“
„Nikdy jsi mi to neřekl.“
„Neviděl jsem k tomu důvod.“
„Proto nenávidíš Nephilimy?“
Jeho modré oči se přesunuly na mě.
„Není to tak, že bych je nenáviděl, Kyo. Sirena odmítla nabídku k sňatku, ale pomohla mi. Pomohla
zprostředkovat komunikaci mezi mnou a pozemským klanem. Jedna z Nephilimů v její skupině byla z
Irska. Díky ní bylo zavedeno příměří. Nedlouho poté jsem se oženil se svou čtvrtou manželkou Maebh.
Pozemský klan pocházel z Irska a z pěti dračích klanů bylo známo, že jsou nejrozumnější s nejmenší
pravděpodobností, že se budou bouřit hněvem. Ale to, že dávali přednost míru před násilím, neznamenalo,
že jsou slabí. Jejich bojovníci byli silní.
„Tak proč jsi nechtěl pomoci Nephilim, když jsem se tě zeptal?“
„Protože můj dluh byl vůči Sireně, ne válečníkům, které máš tak rád. Věci jsou teď jiné. Když zaútočí
Luciferův syn, vodní klan ho pomůže porazit.“ Poplácal mě po temeni hlavy, stejně jako to dělával, když
jsem byl malý.
Kdysi jsem na něj vrčel, když to dělal, protože jsem se kvůli tomu cítil jako dítě, ale pak jsem ho nechal.
Utěšilo mě to.
„Zavolej svému Nephilimovi.“
Tatsuya mě nechal samotného na balkóně.
Uklidnil jsem roztřesený dech a klikl jsem na ikonu kontaktů v telefonu. Protože byl nový, byla tam
uvedena pouze dvě jména: Tatsuya a Castor. Můj palec se vznášel nad tím druhým… a pak jsem zmáčkl
hovor.
Zazvonilo to čtyřikrát.
Srdce se mi zastavilo, když jsem ho uslyšel.
„Jo?“
„Opravdu tak odpovídáš na hovory?“
Nastala pauza.

Když znovu promluvil, hlas se mu třásl.
„Jsi to ty, draku?“
Při té pitomé přezdívce se mi vedraly slzy do očí. Bože, chybělo mi to.
„Jo, jsem to já.“
„Ježíši, kurva, Kriste,“ řekl Castor s ostrým výdechem.
„Tolik jsem se o tebe bál. Do prdele. Řekni mi, jak se máš. Řekni mi cokoliv. Jen nepřestávej mluvit.“
„Mám se dobře, myslím.“
Aspoň fyzicky. Řekl jsem mu o Sorovi, jak do léčby vložil svou magii. Bratři nedokázali vyléčit rány
způsobené nebeskou čepelí, ale jiné magické bytosti tento problém neměly. Pokud je dost silný, léčitel
dokáže vyléčit jakoukoli ránu.
„Jako když Clara vyléčila Graye, když mu podřízli hrdlo,“ řekl. „Jsi ještě v paláci?“
„Jo. Je zvláštní být zpátky ve svém starém pokoji.“
„Měl jsi jednu z těch postelí ve tvaru auta? A plakáty akčních hrdinů nalepené na zdech? Vsadím se, že jsi
měl taky nějaké porno časopisy, co?“
„Pořád jsi cvok.“
„Hej, to byla upřímná otázka. Mám docela rozsáhlou sbírku porno časopisů, ačkoli Bellamy většinu z nich
ukradl, parchant. Kdysi jsem měl něco s chlapy s obrovskými porno skrýšemi.“
Odfrkl jsem si. Bylo to poprvé, co jsem se za týden zasmál.
„Chybíš mi.“
Nechtěl jsem ta slova vyslovit. Bylo to automatické.
„Taky mi chybíš.“ Jeho hlas byl jemnější. Trochu bolestivý. „Ty se domů nevrátíš, že?“
Nemohl jsem odpovědět.
Castor se nadechl do telefonu a řekl: „Viděl jsem ho ten den po bitvě. Warrina. Je hezký.“
„On není ty.“ Zamlžilo se mi vidění a mrkáním jsem zahnal slzy. „Přál bych si, aby věci byly jinak.“
„Řekni slovo a já pohnu nebem i zemí, abych tě našel. Bude to jako ten příběh, pamatuješ? Ten darebák,
který tě ukradne z paláce.“
„Milenci pod hvězdami.“
„Do prdele.“ Castorovi se trochu zlomil hlas. „Nesnáším smutné konce. Udělejme si vlastní konec.
Šťastnější. Takový, kde hvězdy nikdy neumírají, a já se vedle tebe probouzím každé ráno. Chci, abychom
si prošukali cestu do věčnosti. Chci tě milovat každý zatracený den, Kyo. Jen tebe.“
„Přestaň. Prosím.“
„Ne.“ Castorův hlas se znovu zlomil.
„Pamatuješ se na tu noc, když jsme seděli pod hvězdami v Baxterově vile? Řekl jsi, že naše víra v něco
tomu dává sílu. No, já v nás věřím. Tak mi neříkej, že tohle je konec.“
„Castore. Nemohu toto manželství odmítnout. Tím by skončila jakákoli šance na spojenectví, které máme
s ledovým královstvím. A když se můj bratr zapojil do války proti Asovi, nemůžeme si dovolit bojovat se
dvěma nepřáteli najednou. Je příliš pozdě.“
Vydal přiškrcený zvuk.
„Sakra, miluju tě.“
Opřel jsem se o zábradlí a svěsil hlavu, čímž jsem přinutil plíce pracovat. Každý nádech byl namáhavý.
„Taky tě miluju.“
„Ale to nestačí, že?“
„Ne. Ale přál bych si, aby to tak bylo.“
„Já také.“
Ani jeden z nás několik minut nemluvil, nebo možná uplynuly hodiny, když jsme seděli zavěšeni v tom
bolestném tichu. Jak se rozloučit s člověkem, který vás vlastnil tělem i duší? Někoho, do koho jste se
nikdy nechtěli zamilovat, ale stejně jste to udělali, protože stejně jako to, že každé ráno vyjde slunce, naše
láska byla nevyhnutelná.
Castor prolomil ticho jako první.
„Pamatuješ si, jak jsme se poprvé políbili? Řekl jsem, že se mi z tebe zatočila hlava. Myslím, že to nikdy
nepřestalo. Každý okamžik s tebou je jako zasraná magie, Kyo.“ Pauza. „Vždycky si to budu pamatovat.“
Bylo mi špatně. V žádném z jazyků této země nebylo dost slov, aby popsala hloubku mého smutku.
„Řekni mi něco,“ řekl jsem a přiložil si telefon blíž k uchu, zoufale jsem se snažil slyšet jeho hlas co
nejdéle. „Cokoliv.“
„Gray se stále ptá, kdy tě zase uvidíme. Řekl, že jestli se brzy nevrátíš, ukradne ti práci.“

Můj smích zněl trochu zoufale.
„Doufám, že se nakonec budu moci vrátit aspoň do obchodu.“
„Když si…“ vydechl Castor. „Až si ho vezmeš, budeš žít v jeho království?“
„Myslím, že na chvíli. Jakmile se vezmeme, budeme muset udělat hodně práce, abychom mezi našimi
klany vybudovali důvěru. Ale bude to dobrý začátek.“
„Nesnáším to.“
„Vím. Já taky.“ Sevřel jsem dračí přívěsek. „Pořád mám tvůj náhrdelník.“
„Nech si ho.“ Castorův hlas byl hrubý. „Je to připomínka toho, že i když si ho vezmeš, pořád budeš můj
malý drak.“
Hovor byl přerušen.
Zhroutil jsem se jako nikdy předtím. Klekl jsem na kolena a plakal tak zatraceně silně, až se mi hrdlo
třáslo. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho uplynulo, ale když mi slzy konečně oschly, seděl jsem tam dál.
Koutkem oka jsem zachytil pohyb.
„Omlouvám se,“ řekl Warrin, když stál pod obloukem balkónu s nejistým výrazem ve tváři.
„Přišel jsem za tebou a zjistil jsem, že máš otevřené dveře. Jsi v pořádku?“
Příliš vyčerpaný na to, abych předstíral opak, jsem pokrčil rameny.
„Vypadám v pořádku?“
„Ne. Nechtěl jsem zasahovat do tvé soukromé chvíle.“
„To je jedno. Stejně se brzy vezmeme. Soukromí už mezi námi neexistuje.“
„O tom…“ Přistoupil blíž. „Myslím, že si musíme promluvit.“