0

Kyo

Když jsem přišel brzy ráno do práce, zpoza pultu vykukoval chuchvalec blond vlasů. Gray seděl na
podlaze s překříženýma nohama a díval se přes dalekohled.
„Co se děje?“
Usmál se, naklonil hlavu a namířil nástroj na mě.
„Simon to našel v jedné z nových beden. Je zajímavý, že? Řekl mi, abych to přinesl sem.“
„Nemyslím si, že chtěl, aby sis s tím hrál.“
Jeho úsměv se rozšířil a dal dalekohled z tváře.
„Jednou jsem se plavil na pirátské lodi. Kdysi jsem měl taky jeden takový.“
Povytáhl jsem obočí.
„Tys…byl pirát.“
„Plul jsem s piráty.“ Gray vstal a přešel k polici, na kterou dalekohled položil.
„Strávil jsem hodně času v kapitánově kajutě.“
„Jasně.“
Zahihňal se.
„Kdybys viděl kapitána, udělal bys totéž.“
Odrazil se od zdi a dotkl se vystaveného ozdobného meče, než přešel k postavě středověkého rytíře.
„Hodně často jsem spal v jeho kajutě, a když vešel dovnitř, vzbudil mě vždycky jemným polibkem. Občas
mi chybí.“
To byla cena za nesmrtelnost… sledovat, jak se lidé kolem vás mění, zatímco vy jste zůstávali stejní.
„Překvapuje mě, že tě tvoji bratři nechali takhle se toulat a připojit se k bukanýrům na širém moři.“
„Měl jsem vzpurné období,“ odpověděl Gray, nakrčil nos a usmál se.
Byl jako malá koule světla. Vždy tak šťastný.
„Alastair mě sledoval, ale nechal mě dělat si, co chci. Byla to zábava. Proto jsem naštvaný, že s nimi zítra
nemůžu jít.“
„Kam?“
„Do Řecka.“ Gray si povzdechl a vyskočil na viktoriánské křeslo s vysokým opěradlem hned vedle okna.
Zvedl si kolena k bradě a objal je rukama.
„Má to být tajemství, ale vím, že ti můžu věřit. Cas, Alastair, Raiden a Bell jedou zítra do Řecka a já
musím zůstat tady. To není fér.“
Castor jede do Řecka? Zapomněl se o tom zmínit, když jsem ho včera viděl. I když jsme toho zrovna moc
nenamluvili.
„Proč nemůžeš jít s nimi?“
„Al si myslí, že nemůžu pomoct.“
Galen vstoupil do místnosti a držel krabici s novými věcmi.
„To není pravda, maličký. Pořád se léčíš ze zranění, které jsi utrpěl při útoku.“
„Nicméně jsem uzdravený,“ zakňučel Gray.
Připomínal mi teenagera, který se snažil přesvědčit rodiče, aby ho pustili na velkou párty.
„Cítím se dobře.“
„A ty jdeš?“ zeptal jsem se Galena.
„Ne. Simon a já zůstaneme tady.“
„Proč Řecko?“
Galen přidal na poličku několik starých knih a pak vedle nich postavil hrací skříňku.
„Mají se sejít s ostatními našeho druhu v naději, že v nadcházející válce dosáhnou spojenectví. Jakmile
Asa zaútočí, budeme potřebovat všechny spojence, které najdeme.“
„Možná pomůžu taky,“ řekl jsem mu. „Mluvil jsem se svým bratrem o tom, co se děje. Řekl, že náš otec
se nezapletl do poslední války s Luciferem, takže necítí potřebu to dělat teď. Ale promluvím s ním znovu.
Třeba ho dokážu přimět, aby si to rozmyslel.“
„Mít na naší straně sílu draků by bylo skvělé.“
„Uvidím, co zmůžu.“
Tatsuya byl sice proti, ale doufal jsem, že pochopí, jak je situace vážná. Zůstat neutrální nepřicházelo v
úvahu. Tentokrát ne.
„Pomůže mi někdo?“ zavolal Simon ze skladu.

Galen odhodil nyní prázdnou krabici stranou a rozběhl se ke skladu. Následoval jsem ho a o chvíli později
jsem vešel do místnosti a viděl Simona, jak se snaží udržet hromadu krabic, aby se nepřevrhly. Brýle měl
nakřivo. Galen popadl dvě krabice z horní části hromady a položil je na podlahu.
„Dík.“ Simon si přejel rukou přes přední část košile, aby setřel trochu prachu.
Galen mu narovnal brýle a Simon ho odměnil jemným úsměvem.
„Co bych bez Tebe dělal?“
„Pravděpodobně hodně padal.“
Simon ho praštil do hrudi a Galen ho chytil za ruku, než si ji zvedl ke rtům.
Láska z nich úplně čišela. Někdy to bylo trochu zvláštní být poblíž.
„Uvařím si kávu,“ řekl jsem a zamířil do odpočinkové místnosti přes chodbu.
Na Galenovo naléhání byly zastaralá mikrovlnná trouba, kávovar a lednice nahrazeny zcela novými.
Dokonce si koupil sedačku, nový stolní set a TV s plochou obrazovkou, čímž proměnil kdysi fádní
odpočívárnu v místnost, která křičela pohodlím a nenápadným luxusem.
Simon by tohle nikdy neudělal a zpočátku se tomu i bránil, ale Galen si to obhájil tím, že ho nechce
„nechat žít ve špíně“.
Ten kyselý výraz na Simonově tváři, když to Galen řekl, byl k nezaplacení.
Po přidání vody a kafe do přístroje jsem se otočil od pultu a uviděl Graye, jak se kolébá do místnosti.
Došoural se k jedné ze židlí, posadil se na ni a zavřel oči. Viktoriánské křeslo se mu nejspíš nelíbilo. Ne,
že bych mu to vyčítal. Ta věc nebyla postavena pro pohodlí.
Jakmile se kafe dovařilo, nalil jsem šálek Simonovi a pak jeden sobě. Vešel do pokoje s čelem oroseným
potem. Celé dopoledne dřel na třídění zásob. Nabídl jsem mu, že to udělám za něj, ale on to dělal rád.
„Takže,“ řekl Simon a popadl svůj šálek. „Co se děje mezi tebou a Castorem?“
„Nic.“ Do kávy jsem přidal smetanu s karamelovou příchutí a zamíchal.
„To se mi nezdá jako nic.“
Setkal jsem se s pohledem jeho oříškových očí. Zářil v nich vědoucí lesk.
„Trochu jsme se spolu pobavili, ale to je vše.“
„Líbí se ti?“
„Mám rád jeho určité části.“ Napil jsem se.
Simon si povzdechl.
„Myslím to vážně.“
„Já taky. Mezi mnou a Redem je to jen sex. Nic víc.“
„Ach.“ Jeho tvář se zachmuřila.
„Vím, že jsi v jádru romantik, Si, ale ne každý z nás bude žít šťastně až do smrti. Někteří z nás to vlastně
ani nechtějí.“
Nebo jsem si to alespoň namlouval. Udržet všechny v citové vzdálenosti bylo snazší, než je pustit k sobě.
Bezpečnější. Protože pravdou bylo, že jsem se bál s někým sblížit. Měl jsem strach ze zranitelnosti. To, že
jsem prvních pár set let svého života věřil, že mě svět chce zničit, s tím pravděpodobně hodně souviselo.
Nikdy jsem si nedovolil milovat nebo být milován.
„Castor je dobrý chlap,“ řekl Simon a přitáhl mou pozornost zpět k sobě. „Právě teď prochází těžkým
obdobím, ale v poslední době se zdá být šťastnější. Zvlášť dnes ráno.“
Vzpomněl jsem si na noc, kdy jsem se po našem milování zmínil o bojové jámě. V jeho očích se objevil
vzdálený pohled. Stejně tak stíny. O tom Simon mluvil? Castor bojoval s traumatem z té noci?
Konec jeho prohlášení mě ale zaujal.
„Castor byl dnes ráno šťastný, jo?“
Uvědomil jsem si, že se trochu usmívám.
„Zdá se, že není jediný. Ale to není moje věc.“ Simon si usrkl kávy a odešel z místnosti.
Když zazvonil zvonek nade dveřmi, vrátil jsem se do přední části obchodu.
Čtyři mladí – tři dívky a chlapec – vešli dovnitř a přešli přes místnost do viktoriánské gotické části, kde
většina věcí pocházela z aukčního prodeje z Ravenwood Mansion na začátku tohoto roku. Jedna z dívek
popadla dva starožitné svícny a chlapec zvedl křišťálovou kouli, která už měsíce bez povšimnutí ležela na
polici, a sedal na ni prach.
V téhle části obchodu bylo více méně všechno zaměřeno na mladší návštěvníky, podpořeno náznaky
čarodějnictví nebo nadpřirozena. Ze Simonovy strany to bylo chytré obchodní rozhodnutí.
„Nezajímáte se o tenhle jedinečný dalekohled?“ zeptal se Gray a objevil se vedle nich. „Legenda říká, že
ho kdysi vlastnil velký pirátský kapitán.“

„Neposlouchejte ho,“ řekl jsem a bojoval s úsměvem. „Není to pravda. Pochází z námořní sbírky
profesora historie.“
„Ale mohlo to patřit pirátovi,“ opáčil Gray a zamával jím před jejich očima.
Když žádný z náctiletých neskočil na návnadu, povzdechl si a přiložil si dalekohled na hruď.
„Fajn. Nechám si ho.“
Dívky se zachichotaly a chlapec se na Graye usmál jako zamilované štěně, než si všichni čtyři pobrali své
zaplacené věci z pultu a odešli z obchodu.
„Grayi,“ řekl Simon varovným tónem. „Zákazníkům nemůžeš lhát.“
Když se Gray snažil ospravedlnit své činy – což se týkalo hlavně toho, že našpulil rty a ještě víc vykulil
své velké hnědé oči – poslal jsem Castorovi SMS.
Já: Slyšel jsem, že zítra odjíždíš do Řecka. Díky, že jsi mi dal vědět.
Red: Hej, ty jsi ten, kdo mě neustále líbal, aby mě umlčel pokaždé, když jsem se včera večer pokusil
promluvit.
Usmál jsem se.
Já: Jak dlouho budeš pryč?
Red: Ještě nevím. Asi záleží na tom, jak ta schůzka dopadne. Proč? Budu ti chybět?
Já: Bude mi chybět tvoje péro. Počítá se to?
Red: Haha hulváte. Měl bys na mě být milý.
Já: Proč bych to měl, sakra, dělat?
Red: Pokud jednání půjdou do kopru, možná budu muset bojovat.
Když jsem četl jeho odpověď, sevřel se mi žaludek. Opravdu to bude tak nebezpečné? Šokovalo mě, jak
moc mi na tom vlastně záleželo.
Já: To je tvůj způsob, jak mi říct, abychom si dnes v noci zašukali, jakoby to mělo být naposledy?
Red: Nevadilo by mi to.
Jakmile se hodiny přehouply k páté, pomohl jsem ještě Simonovi zavřít obchod, než jsem nasedl na
motorku a odjel domů. Castor se zmínil, že miluje rychlá auta. Mohl bych se s ním o tom hádat. Když
jsem seděl na své raketě, řítil se po ulici vysokou rychlostí a cítil, jak mi vítr škube za oblečení, cítil jsem
se tak svobodně. Naživu.
Na příjezdové cestě u domu stálo známé černé auto. S vnitřním zasténáním jsem si stáhl helmu a přešel ke
dveřím.
Co můj bratr, sakra, chtěl?
„Kyo,“ pozdravil mě Tatsuya a posadil se na židli na verandě.
Dlouhé černé vlasy měl spletené na stranu a spadaly mu přes rameno. Měl na sobě tradiční oděv – hakamu
s kimonem a černým hedvábným haori.
„Proč tak formálně?“ odložil jsem helmu, opřel se o sloup a zkřížil ruce.
„Hijiri se dneska ženil,“ odpověděl s otcovskou hrdostí. „Oženil se s dcerou pozemského klanu.“
Hijiri byl jeden z mých nejméně oblíbených synovců. Byl sprostý, arogantní a shlížel na mě, protože jsem
nezapadal mezi ostatní.
„Cením si pozvání,“ řekl jsem hlasem plným sarkasmu. „Tolik k tomu, že mě rodina chce začlenit zpět do
svých životů.“
„Odešel jsi od nás.“ Tatsuya vstal, ale zůstal stát na místě. „To bylo tvé rozhodnutí, Kyo, ne moje. Kromě
toho, ty a Hijiri spolu nevycházíte. Tvá přítomnost by jen vyvolala napětí.“
Nechtěl jsem se s ním hádat, změnil jsem teda téma.
„Jak to jde s ostatními klany? Pořád nás nenávidí?“
„Kdybys před padesáti lety neutekl, věděl bys, že mírová jednání mezi královstvími byla úspěšná.
Konečně napravuji křivdy, kterých se náš otec před všemi těmi lety dopustil. Trvalo to. Důvěru nelze
vybudovat přes noc, zvlášť když je už tak křehká.“
„A co ledový klan? Naposledy, co jsem slyšel, nás chtěl král zničit, i když bylo vyhlášeno příměří.“
„Král Armen je mrtvý,“ odpověděl Tatsuya.
„Fajn.“
„Na trůn usedl jeho nejstarší syn Nikolaj,“ pokračoval Tatsuya. „A tam, kde měl jeho otec malý zájem na
nápravě, Nikolaj je otevřený myšlence, že tento konflikt konečně necháme za sebou. Chce skutečnou
alianci, ne jen dočasné příměří.“
„Skvěle. Takže, řekneš mi, proč jsi tady?“

Pokud byl dnešek Castorova poslední noc ve městě, měl jsem v úmyslu zarajtovat si na jeho penisu, jako
by žádný zítřek neměl být. Můj bratr by měl rychle vyklopit, proč přišel a jít si zase po svém, abych se
mohl připravit a vyrazit do klubu.
„Proto jsem vlastně tady.“
Tatsuya si mě opatrně prohlédl.
„Nebude se ti to líbit.“
Zatepalo mi v hlavě.
„Proč?“
„Jak víš, manželství byla po staletí používána k vytváření spojenectví,“ řekl Tatsuya a nabral
autoritativnější tón.
Nenáviděl jsem, když ho používal. Nikdy to nevěstilo nic dobrého.
„Je to nejlepší způsob, jak sjednotit království. Nikolaj souhlasil, že náš konflikt uzavře… pokud si
vezmeš Warrina, jeho mladšího bratra.“
„Co?“ zavrčel jsem. „Ne. Odmítám.“
„Nemůžeš odmítnout.“
Když ke mně přistoupil a narovnal se do plné výšky, v jeho oceánově modrých očích se mihly plameny.
„Dovolil jsem ti vzdát se svých povinností na dostatečně dlouhou dobu. Je načase, abys dospěl a udělal to,
co je potřeba udělat pro náš lid.“
„Proč chce, abych si vzal jeho bratra? Proč to nemůže být jeden z tvých synů? Nebo Ryoko?“
„Protože jsi syn Ryūjina. Náš otec způsobil tento konflikt a ty ho jako jeho syn ukončíš. Nebylo by to tak
významné, kdyby to udělal jeden z mých synů. Sjednotíš nás s ledovým královstvím tím, že si vezmeš
jejich prince.“
Zvláštní, jak moje první myšlenka byla na Castora. Jeho zrzavé vlasy, zelené oči a nafoukaný úsměv mě
přiváděly k šílenství. Jeho ruce, které znaly všechna správná místa na mém těle.
„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou a couvl od něj, oči mě pálily. „Neudělám to.“
„Takže bys nechal naše klany uvrhnout zpět do války?“ Tatsuya zvýšil hlas a s tím se plameny v jeho
očích rozhořely jasněji. „Přestaň se chovat jako malé dítě, Kyo. Neříkám, že musíš Warrina milovat. Ale
vezmeš si ho. Už je to domluvené.“
„Říkal jsi, že mě nikdy nebudeš nutit.“ Hlas se mi třásl hněvem, který jsem jen stěží dokázal potlačit.
Tatsuya se zatvářil soucitně, než se vrátil ke svému přísnému výrazu.
„Řekl jsem, že tě nikdy nebudu nutit vzít si ženu a mít děti. Warrin sdílí tvé preference, takže když to
Nikolaj navrhl, souhlasil jsem. Neexistuje pro tebe lepší partie.“
„Neměl bych to rozhodnout já?“ zeptal jsem se a hlas se mi zlomil. „Ani ho neznám, Tatsuyo.“
„Před mým svatebním dnem jsem neznal hned několik svých manželek. Ale udělal jsem, co bylo potřeba
udělat. Urození jsou na vyšší úrovni než všichni ostatní. Přinášíme oběti, aby naši lidé přežili. Takhle to
bylo od nepaměti.“
„No, je to blbost.“ Můj hněv se rozžhavil do běla.
Chtěl jsem něco rozmlátit. Něco zapálit. Zařvat, i když by mi to mělo roztrhnout hrdlo.
„Svatba je v prosinci, v době zimního slunovratu. Ledový klan považuje za velkou čest, že se v ten den
bude jejich princ ženit. Přejí si, aby toto manželství fungovalo stejně jako já, a vynakládají úsilí, aby tomu
tak bylo.“
„Jak milé,“ řekl jsem a zatnul zuby.
Ignoroval můj sarkasmus.
„Pokud si to přeješ, budeš se moci s Warrinem setkat předem v kterýkoli den, který si zvolíš. Slyšel jsem,
že je tichý, ale velmi hezký. Silný. Je to nejlepší šermíř v jejich klanu.“
„To je mi kurva jedno!“ Vyštěkl jsem, když mi konečně povolily nervy. „Nechci s ním mít nic společného.
A jestli si opravdu myslíš, že mě můžeš přimět si ho vzít, jsi zatracený idiot.“
Tatsuya mě udeřil tak silně, až jsem trhl hlavou na stranu.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš. Chápu, že se zlobíš, ale nezapomeň, že jsem tvůj král.“
Oči mě pálily a hrdlo se mi sevřelo.
„Nenuť mě to udělat, Tatsuyo. Prosím.“
Tvrdý výraz na okamžik polevil.
„Přál bych si, aby věci mohly být jinak, Kyo. Opravdu ano. Ale jako jediný zbývající syn Ryūjina, který
ještě není ženatý, to musíš být ty. Už jsi mi řekl, že ve svém životě nemáš nikoho zvláštního, takže to není
tak, že bych ti upíral toho, koho miluješ, tím, že bych tě nutil vzít si jiného.“

„Co kdybych měl někoho jiného?“
V očích se mu mihlo překvapení.
„Opravdu?“
Castor mi znovu vstoupil na mysl. Jeho úsměv. Jak jeho sytě zelené oči jiskřily jako vzácné drahokamy.
„Ne,“ řekl jsem a odvrátil oči ke schodům na verandu.
Úžasný sex neznamenal, že bych s Nephilimem chtěl mít něco víc.
„Nemusí to být tak špatné, jak si to představuješ,“ řekl Tatsuya. „Znám tvůj názor na manželství, ale
žádám tě, abys zachoval otevřenou mysl. Warrin tě možná překvapí.“
Jediná věc, která mě v tu chvíli překvapila, bylo, jak jsem se dokázal ubránit, abych bratra nepraštil.
„Taky bych ti měl připomenout,“ pokračoval, „že tvé vystoupení v podsvětí nás málem uvrhlo do války s
démony. Vyrovnat se s tímto manželstvím a nebojovat proti mně je to nejmenší, co můžeš udělat, abys mi
to vynahradil.“
O tomhle jsem se s ním opravdu nemohl hádat.
Tatsuya nasedl do auta a vycouval z příjezdové cesty. Díval jsem se za ním, dokud jeho auto nezmizelo z
dohledu, než jsem svěsil hlavu a přetřel si zátylek. Svaly jsem měl najednou napnuté a nervy na pochodu.
Zhruba za čtyři měsíce si budu muset vzít úplně cizího muže. Cizince, který patřil ke klanu, který stovky
let nenáviděl vodní draky.
Nebyl to konec světa… ale tak nějak mi připadalo, když jsem seděl na verandě a sledoval západ slunce, že
všechno, co jsem kdy poznal, se brzy změní.
Zavibroval mi mobil.
Red: Přijdeš dnes večer do klubu??
Více než kdy jindy jsem potřeboval rozptýlení.
Já: Už jedu.
O dvě hodiny později jsem vešel do nočního klubu a nechal energii ve vzduchu oživit mou náladu. Z
reproduktorů se linula hudba, kolem se rozdávaly nápoje a těla se pohupovala do rytmu. Okamžitě jsem
uviděl Castora. Jeho zrzavé vlasy vynikly, když se opřel o bar a něco řekl barmanovi.
Přiblížil se k němu statný vlkodlak, jehož koketní chování bylo patrné i z dálky z druhé strany místnosti.
Castor mu věnoval velmi malou pozornost. Přikývl na něco, co vlk řekl, otočil se čelem do místnosti a
rozhlédl se kolem. A pak jeho pohled padl na mě. Úsměv mu zkřivil rty, když se odrazil od baru a přišel
ke mně.
Neztrácel jsem čas, přitáhl si ho k sobě a vtiskl mu polibek na rty. Sakra, chutnal tak dobře. Jako teplý
med.
„Toto bude poslední noc, kdy mě na nějakou dobu uvidíš, draku,“ řekl Castor a chytil mě za pas.
„Raději s tím počítej.“
Přesně to jsem plánoval udělat.