+1

Shledání
„Kam chceš jít?“
„Do nemocnice.“
„To nemůžeš! Zombie vyšly právě z nemocnice!“
Džíp náhle zastavil, až pneumatiky zaskřípaly.
„Moje matka je v nemocnici!“ zakřičel Yan na Fenga.
„Je to příliš nebezpečné! Zemřeš!“ vrátil Yanovi stejně hlasitě Feng.
Yan se otočil na Fenga a tvrdě ho praštil do ramene.
„Auto ti klidně nechám,“ řekl Yan po chvíli chladně, „přeju hodně štěstí.“
Pak se otočil a chystal se vystoupit, ale Feng pevně uchopil jeho ruku.
„Půjdu s tebou, ale přestaň být tak tvrdohlavý, ano?“ řekl Feng tiše.
Yan si povzdechl, otočil se zpátky k volantu a vjel na hlavní ulici.
„Nemocnice je vysoce riziková oblast, v poledne zprávy uváděly, že tam byli posláni všichni pacienti,
kteří měli vzteklinu…“
„Drž hubu!“ zakřičel Yan a prudce udeřil pěstí do volantu.
Nechtěl to slyšet. Nechtěl slyšet nic, co by mu ubíralo naději na to, že je jeho máma ještě živá.
„Co tvůj otec?“ zeptal se po chvíli Yan, když se trochu uklidnil a ticho bylo až příliš ubíjející.
„Stále v jednotce,“ odpověděl Feng, „ale nemohl jsem ho najít.“
Fengův otec byl vojenským důstojníkem, jeho matka odešla z domova, když byl velmi mladý, takže
jakoby ani rodiče neměl.
Vychovala ho tak babička, a protože mu chyběla přísná disciplína, zanedbával Feng školu, až do třetího
ročníku, kdy potkal Yana a zamiloval se do něj. Tehdy ji konečně začal brát vážně, ale bylo už příliš
pozdě. Neuspěl na přijímacích zkouškách a musel se tak připojit k armádě.
Yan nechápal, jak si ten muž mohl říkat otec a vždy ho tajně ve svém srdci kritizoval. Jediné, co udělal,
bylo, že utratil peníze, aby Feng získal pověřovací listinu na univerzitu, ale když byl Feng vyhozen z
armády, neprojevil o něj dál sebemenší zájem.
„Co je to?“ všiml si Feng knihy, která ležela na palubní desce.
„Můj učitel mi to půjčil. Řekl mi, že před rokem, americké ministerstvo obrany vydalo online zombie
průvodce, mnoho lidí to považovalo za vtip a později se vytisklo spoustu brožur, které se vydaly,“
odpověděl Yan.
„Myslíš, že na to už byli připraveni? Už ses se zombíky setkal, co si myslíš, že jsou?“
„Jak to mám vědět? Nejsem žádný hrdina, který zachrání svět. Už jen to, že jsme oba naživu je štěstí,“
odsekl Fengovi Yan.
„Už jsou sice mrtví, ale pořád se dokážou hýbat… je to virus, nejsou posedlí duchy. Ostatně, jsi ateista,
ne?“
„Tentokrát doufám, že jsou za tím duchové… Co je to?!“ vyjekl náhle Yan.
Džíp se pomalu zastavil, na konci silnice vodorovně stály policejní vozy a jediným způsobem, jak se
dostat do nemocnice, bylo projet kolem policejních aut.
„Tato silnice je blokována!“ křičelo několik policistů do megafonu a jeden z nich přiběhl až k nim.
Policista zabouchal na okno a ve stejnou chvíli zepředu zazněl zvuk palných zbraní, který způsobil, že se
Yan otřásl.
„Vraťte se! Vraťte se!“ zakřičel na ně policista, když Feng stáhl okýnko.
„Musím tam jet!“ odpověděl mu stejně hlasitě Yan.
Zvuk střelby z pistole byl ohlušující.
„Všichni jsou tam mrtví! Lidé, kteří byli naživu, už byli evakuováni! Tato oblast je v karanténě!“ zakřičel
na ně znovu policista.
Yan se třásl, zíral na policistu a všiml si mělké rány na zátylku. Rána se změnila v strup.
Na tváři policejního důstojníka se objevil slabý purpurově hnědý pruh.
„Otočte to! Opusťte toto místo! Vláda brzy začne s evakuací!“ řekl úzkostlivě.
V dálce zazněl hlasitý výbuch, policista už nevěnoval Yanovi žádnou pozornost, jen mu pokynul, aby se
otočil a pak běžel k obranné linii.
Útrpné nářky stále rostly, hučely jako vítr a Yan si vzpomněl na telefonní hovor se svou matkou, jejich
posledním dialogem byl zvuk větru.
„Matka-!!“ Yan se rozplakal, když prudce dupl na plyn a jel k barikádě.
„Yane! No tak! Nejednej impulzivně!“ křikl na něj Feng a pevně ho objal, „nech mě řídit. Budu řídit.“

Yan byl téměř na pokraji šílenství, jak moc chtěl pokračovat. Snažil se Fengovi vytrhnout a jet dál, ale
rána do zátylku ho téměř vzápětí připravila o vědomí.
Když se vzbudil, zkroucený na sedadle spolujezdce, zaprášené, krátké vlasy mu spadly do očí a jeho
obličej osvětlovaly pouliční lampy po straně silnice.
„Odpočívej,“ promluvil Feng do ticha.
„Kam jedeme?“ zeptal se Yan a pokoušel se srovnat se závratí.
„Pryč z města Z,“ odpověděl Feng a soustředil se na řízení.
„Nejedeš domů, aby sis zabalil nějaké věci?“
Feng zavrtěl hlavou.
Yan se zadíval z okna ven.
Mimo město Z bylo všechno stejné jako obvykle, obchody byly stále otevřené, život na ulicích rušný.
„Neměli bychom je informovat, aby se evakuovali?“ zeptal se Yan unaveně.
„Vláda už vydala oznámení. Nějak se museli zařídit. Těžko by ti někdo uvěřil, kdybys teď šel, zabouchal
na dveře a řekl, že jsou tu zombíci,“ pokrčil rameny Feng.
Yan neochotně přikývl hlavou, vyhýbali se vážnému tématu, ani jeden z nich se nezmínil o nemocnici ani
Yanově matce.
Na silnici přibývalo aut, rychlost provozu se zpomalovala.
Yan využil světla a otevřel knihu, Zombie Survival Guide.
„Nemáš nikoho dalšího, kdo by potřeboval pomoct?“ zeptal se.
„Mám pár přátel, ale ve městě nejsou,“ odpověděl lhostejně Feng.
Yan otevřel knihu a začal číst.
[B, únikové vybavení: Je čas vyzvednout si vybavení pro přežití. Na kratší dobu stačí standartní sada v
období katastrofy. Ale na delší dobu jsou následující položky nutností.] „Bez ohledu na to, kam jedeme, potřebujeme 3 litry vody denně.“
„Cože?“ zeptal se trochu nechápavě Feng.
„Zastav.“
Yan nečekal, až se Feng vzpamatuje, otevřel dveře, vystoupil, vzal si peněženku a běžel k jednomu z
obchodů, které byly u silnice, a měli nepřetržitě otevřeno. Feng netrpělivě zatroubil.
Yan na něj pokynul, aby počkal a vešel do obchodu se smíšeným zbožím, aby nakoupil konzervované
potraviny. Feng nakonec vystoupil, aby Yanovi pomohl naložit věci do auta, a ten se pak ještě vrátil do
obchodu pro baterku, destilovanou vodu, malé kamínka, čokoládu a alkohol.
Auto za nimi se zastavilo, všechna vozidla za ním násilně troubila, lidé vystoupili a dychtivě přehlíželi.
Majitel druhého auta za nimi vystoupil spolu se ženou, ukazovali na ně, a pak si něco šeptali. O chvilku
později zamířili k obchodu, stejně jako další lidi za nimi.
„Pojďme,“ řekl Feng a pokynul Yanovi, aby nastoupil.
Yan utratil všechny své peníze, i když na jeho kartě byl nad limit 5000 juanů. Nakoupil lékárničku,
kamínka, dva kanystry vody, krabici hovězího masa, krabici konzerv, velkou krabici čokolády, čtyři
baterky, čtyři sady baterií, obyčejný dalekohled, balíček mýdla, balíček pracího prostředku, dvě krabičky
sušenek a deset balení plastového nádobí.
„Jedeme k tobě do školy?“ zeptal se Feng po chvilce.
„Jo, a taky jsme toho ve skutečnosti nemuseli tolik kupovat,“ povzdechl si Yan.
„Ne, měli jsme toho koupit ještě víc,“ odpověděl Feng.
„Některé věci by mohly být ve škole. Jen doufám, že je tam všechno v pořádku.“
Yan sklonil hlavu k otevřené knize.
„Co píšou dál?“ zeptal se Feng.
„Uvádí se tady, že vypuknutí zombie je rozděleno do čtyř úrovní, první úrovní jsou malé nepokoje,
obvykle se skládají z pouhých deseti až dvaceti infikovaných, což má za následek nepokoje v malém
měřítku. Zatraceně! Tato kniha je pravděpodobně napsána šílencem… to nedává vůbec smysl!“
„Pokračuj.“
„Druhou úrovní je krize, obvykle je 20–100 infikovaných… propuká chaos.“
„Třetí úroveň je katastrofa, počet zombie je na tisíce, což rozšíří chaos do okruhu několika stovek mil.
Trvání útoku může být několik měsíců, tentokrát musí armáda uzavřít celou oblast a vyčistit ji.“
„Co dál?“
„Čtvrtá úroveň je apokalypsa. Zombie obsadili celý svět, přežívající člověk bude muset strávit 10 až 15 let
čekáním na svou přirozenou smrt nebo se budou navzájem zabíjet… To je příliš směšné.“
Yanovo srdce bylo naplněné silným pocitem absurdity, příručka byla prostě neuvěřitelná, ale skutečný
problém nastal dnes večer, nemohl tomu uvěřit, ale musel.

„Virus se podobá viru vztekliny, nic víc, ale člověk zatím nenašel zdroj, jak ho léčit. Šílená nemoc krav,
vzteklina, tyto vakcíny jsou již vyvinuty, tentokrát to bude stejné.“
Yan přikývl, díval se z okna a přemýšlel o vzteklině a viru, že i když tam byl velký rozdíl, přesto si byli
nesmírně podobné.
Všichni nemocní lidé ztratí zdravý rozum, potulují se kolem, útočí na lidi a přenášejí infekci. Rozdíl byl v
tom, že k prvnímu dochází v živém těle, ale vir začal u mrtvých.
Ale kdo může dokázat, že ti chodící zombie byli mrtví?
Yan si vzpomněl na toho strážného, kterému trčela střeva z břicha, a otřásl se.
Kolona aut, ve které stáli, se pohnula dopředu, ale u mýtné stanice byla auta znova zastavena.
„Cesta je ve výstavbě, Úřad pro řízení dopravy obdržel nové oznámení vyzývající řidiče jedoucí směrem
na Národní dálnici 973, aby se zdrželi průjezdu po téhle silnici kvůli dočasným zátarasům. Je nám velmi
líto za způsobené nepříjemnosti.“
„Co budeme dělat? Už začali blokovat a izolovat,“ zamračil se Feng.
„Počkej chvíli.“
V koloně před nimi se otevřely dveře jednoho auta, ze kterého vyskočil majitel vozidla, muž ukázal na
mýtnou stanici a zaklel, zvuk byl z dálky neslyšitelný. Yan zvedl dalekohled, aby zjistil, co se děje a
zamračil se, když viděl jizvu na zápěstí muže, který mával rukou.
Při pohledu na zadní sedadlo auta viděl matku, jak úzkostlivě drží své dítě a třese se.
„Vidíš to?“ Yan podal dalekohled Mengovi, „podívej se za jeho ucho.“
„Šedé skvrny,“ řekl Feng, „pravděpodobně narazil na zombie a nakazil se.“
„Pamatuješ si na toho policistu?“
Feng zalapal po dechu a přikývl.
Jednání s majitelem vozidla bylo neúspěšné, jeho tvář zbledla, nasedl do auta, dupl na plyn, narazil do
plotu zátarasu, prorazil ho, a pak odjel vysokou rychlostí.
„Žádný spěch!“ Zařval reproduktor na mýtné stanici.
„Jeď!“ křikl Yan, když se všude začali objevovat policisté.
Feng zaťal zuby a dupl na plyn, projel mýtnou stanicí s pěti nebo šesti vozidly, které ho těsně za ním
následovaly. Když vjeli na dálnici, Yan se konečně uvolnil a ohlédl se, viděl, jak policejní auta obklopila
kontrolní stanoviště, aby vytvořila těsnou blokádu. Bylo příliš pozdě na to, aby ostatní vozidla projela a
zůstala tak zastavena u mýtné stanice.
Yan to sledoval a cítil se nervózně, dokud se scéna během chvilky nestala malou černou skvrnou.
Yan sáhl za opěradlo svého sedadla. Měl za celý den hlad, takže otevřel balíček sušenek a napil se
destilované vody, aby naplnil žaludek.
„Co je to?“ zeptal se, když narazil na složku papírů.
Feng otočil hlavu a podíval se na něj.
„Práce.“
„Úrazové pojištění… osobní bezpečnostní pojištění… životní pojištění,“ vyjmenovával Yan. „Prodáváš
pojištění? Kolik jsi jich už prodal?“
„Ani jedno.“
„Nejsi pro tuto oblast práce vhodný,“ pokrčil rameny Yan.
Feng se zhluboka nadechl a vydechl.
„Výše mzdy závisela na provizi, jeden měsíc jsem vydělal jen 510 juanů,“ řekl Feng hlubokým a tichým
hlasem, „čekání, až vláda bude mít pro mě práci, trvá příliš dlouho, je to jen dočasná práce.“
„Měl bys být rád, že jsi nic neprodal, vzhledem k tomu, co se teď děje bys stejně nedostal ani penny. Ale
pokud to přežijeme, něco si koupím -“ řekl Yan vesele, ale větu nestihl dokončit.
„Pozor!“ přerušil ho Fengův výkřik.
Pískot brzd Yanovi téměř propíchl ušní bubínek, když se obě vozidla na dálnici srazila. Džíp s Fengem a
Yanem to odhodilo na pravý boční obrubník, osobák před nimi se několikrát otočil kolem své osy, než
narazil o kus dál do hrazení, až to zaskřípalo.
„Co se stalo?“ Yan si uvolnil bezpečnostní pás, opřel se o okno a prudce zalapal po dechu.
Holčičí výkřik z osobního auta pronikl nočním tichem.
„Pomoc-“ zakřičela žena, ale pak ztichla.
Výkřik malé holčičky byl nepříjemný a způsobil, že se Yan otřásl, když sahal pro dalekohled.
Na zadním skle auta uviděl cákance, které byly bezpochyby krev.
Feng popadl dalekohled, podíval se do něj, a pak ho okamžitě odložil.
Všechno ztichlo.
Pak něco bouchlo do skla v osobním autě a to způsobilo, že se Feng i Yan otřásli.

„Jeď…“ řekl Yan, „matka i dítě jsou mrtví.“
Feng neochotně přikývl, dupl na plyn a vjel zpátky na silnici.
Ani jeden z nich dlouho nepromluvil, dokud si Yan náhle třesoucí rukou nerozepnul košili.
„Neboj se!“ řekl důrazně Feng.
Yan si hruď i paže přetřel tampónkem namočeným v desinfekci, kterou vytáhl z lékárničky a přemýšlel,
jestli se při prvním setkání se zombie, než narazil na Fenga, s nimi dostal do kontaktu.
I když měl hodně světlou pokožku, jeho tělo bylo dobře stavěné a vždycky přitáhlo Fengovu pozornost,
stejně jako teď.
Pořádně uchopil volant levou rukou a pravou sevřel jednu Liovu ruku.
„Čeho se bojíš?“ zasmál se Feng. „I kdyby ses nakazil, ten, kdo by nejvíc trpěl, bych byl já.“
Yan na to nic neřekl, a když skončil s očistou, Feng pustil jeho ruku.
„Co kdybych se proměnil v zombie,“ zamumlal po chvíli Feng, když zastavil na nejbližším odpočívadle.
„Nevím,“ pokrčil rameny Yan, „nečekej ale, že tě zachráním.“
„Nepotřebuju, abys mě zachránil,“ odpověděl Feng, „chci jen, abys v takovém případě utekl.“
„Ne,“ odpověděl Yan okamžitě.
Zadíval se na Fenga, který se jedním loktem opřel o volant a naklonil se víc k Yanovi, aby se mohl
zblízka zadívat do jeho očí.
„No, můžeme se ujistit, že jsem v pořádku, když mě prohlédneš. Na svlékání jsem machr,“ ušklíbl se
Feng.
„Ne, díky. Ve skutečnosti mi nezáleží na tom, jestli máš někde nějakou jizvu,“ stáhl Yan mírně obočí.
„Tak na čem ti záleží? Na mě?“
„Trochu. A najednou jsem i dostal chuť tě prohlédnout,“ zašeptal Yan. „Nezáleží na tom, jestli bych něco
našel a ty mě pak snědl. Pokud přežije pouze jeden člověk, nemá to žádný význam.“
„Ano,“ souhlasil Feng, „pokud by přežil jen jeden člověk, byl by osamělý.“
Ještě chvíli na sebe hleděli, než se Feng pousmál, znovu se otočil k volantu a vyjel zpátky na silnici.
Yan pootevřel okno, pustil rádio, a pak skrz okno sledoval ubíhající cestu.