Kyo
Než jsem se proměnil a stáhl katanu ze zad, démoni pronikli na pláž. Ale nezaútočili. Stáli znepokojivě
tiše, když se jim kolem nohou valila voda.
Napočítal jsem jich skoro tři stovky. Všichni ozbrojení. Někteří připomínali lidské muže, jen měli rohy,
červené oči a ruce s drápy. Jiní byli různě zbarvení a několik z nich mělo tvrdý zevnějšek podobný
hmyzu.
„No, nejste vy hnusná parta,“ řekl Castor se zlatou dýkou v ruce.
Jeden z démonů ve stylu brouka vycenil zuby a ukázal řady ostrých zubů.
„Možná to není nejlepší nápad znepřátelit si je právě teď,“ zašeptal jsem mu.
Něco mě napadlo.
„Myslel jsem, že démoni během dne nevycházejí.“
„Stíny světlo nesnesou, ale silnější démoni ano. Dávají ale přednost tmě.“
Sirena vykročila kupředu a válečnice, které se vrátily z honu na Elona, vstoupily za ní se zbraněmi
připravenými.
„Opusťte tento ostrov, nebo zemřete. Nebudu to říkat dvakrát.“
Démoni v odpověď zavrčeli a někteří změnili svůj postoj. Jejich touha bojovat byla evidentní, ale pokud
bych měl hádat, někdo jim dal rozkaz neútočit. Zatím ne.
Před námi se objevil muž. Objevil se doslova ze vzduchu. Vypadal povědomě. Tmavé kaštanové vlasy a
tmavě hnědé oči. Byl pěkně oblečený a usmíval se, i když na tom nebylo nic milého.
„Phoenixi,“ zavrčel Castor a udělal krok směrem k němu.
Chytil jsem ho za paži, abych ho zastavil. Jeho zelené oči zíraly na démona. Nenávist se z něj valila.
„Greede,“ řekl Phoenix. „Když jsem tě viděl naposled, nebyl jsi zdaleka tak hezký. Jsem rád, že jsi
nahradil všechny piercingy, které ti moji muži vytrhli.“
Byla řada na mně, abych se naštval. Tohle byl ten bastard, který zranil Castora v podsvětí? Utrhl bych mu
hlavu.
„Podívejme se, koho tu máme.“ Phoenix si mě se zájmem prohlížel. „Vodní drak, který cestoval do mé
říše, aby zachránil svého rusovlasého milence z jámy. Měl bys mi děkovat. Kdybych Greeda nezajal,
nikdy bys ho nezachránil a pak bys mu nemohl propadnout. Předpokládám, že bych si měl přidat práci
dohazovače na svůj působivý seznam talentů.“
Castor mě zadržel, když jsem se pokoušel vrhnout se na démona. Zabořil obličej do mých vlasů a
zašeptal: „Uklidni se, draku.“
„Proč jsi přišel?“ zeptala se Sirena.
„Promluvit si.“ Phoenix pokynul třem stovkám démonů připravených k boji, kteří stáli za jeho zády. „To
jsi nepoznala?“
„Přestaň s hrami,“ řekl Alastair a přistoupil blíž.
Jasné slunce se odráželo od jeho světlých vlasů a od kovu meče, který si držel u boku.
„Během minulého týdne sis s mými bratry taky pohrával.“
„Není o tom život? Jedna velká šachová partie? Ty uděláš tah, já udělám tah. Strategie, načasování,
předpovídání tahů druhého hráče, to vše hraje roli v šanci na vítězství.“
Phoenix vsál spodní ret mezi zuby a jeho hluboké hnědé oči nakrátko zčervenaly.
„Vidíš, musíš být o krok napřed před svým soupeřem.“
„Snažil ses je nalákat do pasti, protože jsi věděl, že jsou oslabeni,“ řekl Alastair.
„Bylo tak pro tebe snazší je napadnout.“
Démonův úsměv se rozšířil.
„V tom se mýlíš, Pride. Útoky na vaše město nebyly určeny k tomu, abychom jim ublížili. Ne… můj
skutečný záměr jste byli vy tady. Asa měl v úmyslu se spojit s ostatními Nephilimy, ale protože jste
jednali dříve, než mohl on, došlo k mírné změně v jeho plánu. Útoky byly míněny pouze jako rozptýlení,
abyste nás neviděli přicházet. Kouřová clona, chcete-li.“
„Dost řečí,“ řekla Sirena. „Moje trpělivost ubývá.“
„Jeho hlas leze na nervy, že?“ zeptal se Castor. „Nikdy, kurva, nezavře hubu. Přísahám, že to, že mě bodal
a řezal ve své malé mučírně v podsvětí, nebylo zdaleka tak hrozné, jako poslouchat ho, jak mluví.“
„A přesto jsi křičel tak hlasitě, když jsem ti vrazil čepel do žeber.“
Při pohledu na Castorovu tvář se mi otočil žaludek. Byl plný hněvu, ale v očích mu zářila bolest. Ať už
mu Phoenix udělal cokoli, stále ho to nepustí ze spárů.
Phoenix, spokojený sám se sebou, se trochu usmál, než se podíval na Baxtera.
„Elon byl opravdu třída. Přišel k nám několik dní poté, co jsi souhlasil se spojenectvím s Alastairem.
Obával se, že jsi udělal obrovskou chybu a přísahal věrnost mému králi výměnou za to, že ušetříme jeho
život. Jeho jedinou podmínkou bylo, že nezaútočíme na váš ostrov. Ve chvíli, kdy se dozvěděl, že půjdete
sem, nám řekl o vašem plánu a my jsme mu řekli, co potřebujeme k prolomení bariéry. A teď jsme tady.“
„Kde je Elon?“ zeptal se Baxter.
„Tady není,“ odpověděl Phoenix. „Ale kdybych měl hádat, řekl bych, že právě teď sedí pohodlně s
kalichem nejjemnější krve a nádhernými muži, kteří uctívají každý jeho centimetr. Jen díky němu je tato
malá návštěva možná.“
Sirena hodila oštěp a ten dopadl přímo před Phoenixe.
„To byl varovný výstřel, démone. Další ti půjde mezi oči. Vezmi svou armádu a opusť můj ostrov.“
„Ale, ale.“ Phoenix udělal malý krok zpět a zadíval se na kopí v písku u svých nohou.
„Takhle se zachází s hostem? Mohl jsem zaútočit hned, když jsme prošli bariérou, ale nejdřív jsem ti chtěl
dát na výběr. Byl jsem hodný.“
„Jaký druh volby?“ zavrčela.
„Připoj se k nám,“ řekl Phoenix. „Ty a tvůj klan jste proslulí svými schopnostmi na bitevním poli. Jste
silné, disciplinované a nejlepší z Nephilimů.“ Pohlédl na Alastaira. „Samozřejmě s výjimkou tebe a tvých
bratrů.“
„Nikdy se k vám nepřidáme,“ odpověděla Sirena. „Bojujeme za spravedlnost. Pro lidstvo. Ne pro takové
jako ty.“
„Opravdu bych si přál, abys to přehodnotila.“ Phoenix vytáhl dýku a Alastair zavrčel.
Castor se vedle mě napjal. Nebeská čepel. Jediná věc, která mohla zabít sedm bratrů.
„Zabít tě by bylo plýtváním tvým potenciálem. Nemluvě o tom, že můj král bude velmi zklamán. Opravdu
tě chce ve své armádě.“
„Můžeš říct svému králi, aby se šel bodnout,“ řekla, než na něj plivla. „Nebo mu to možná řeknu sama, až
mu přinesu tvou hlavu.“
Phoenixův rozčarovaný pohled se přesunul z ní na Alastaira.
„A ty? Tvůj otec a Lucifer si byli tak blízcí. Dokonce jsi vyrůstal s Luciferem. Asa tě chce po svém boku
víc než kohokoliv jiného. Ještě není pozdě změnit názor.“
„Moje rozhodnutí platí,“ řekl Alastair. „Jsi můj nepřítel a on také.“
„Pak nemám jinou možnost.“ Phoenix luskl prsty a démoni za ním se přesunuli do bojového postoje a
pozvedli své zbraně – řadu bitevních seker, mečů a válečných kladiv, které vypadaly, že by dokázaly
rozdrtit člověku lebku jako meloun jediným švihem.
„Věz, že mě to bolí mnohem víc než tebe.“
Zbytek Sireniných válečnic se vyřítil zpoza stromů a postavil se nám za záda.
„Podívej se kolem sebe, démone,“ řekla Sirena. „Převyšujeme vás o několik stovek. Měl sis přivést větší
armádu.“
„Dobrý nápad. Proč mě to nenapadlo hned?“ řekl Phoenix v předstíraném úžasu.
Pak se chladně usmál.
Z moře povstali démoni, větší než ti před námi, zatímco jiní se objevili v dálce, když prošli bariérou.
Někteří plavali a jiní měli tenká černá křídla, která mi připomínala netopýří.
S klanem Sireny jsme měli na své straně něco málo přes osm stovek bojovníků.
Teď to bylo tři ku jedné ve prospěch démonů.
„Do prdele,“ řekl Castor potichu. „Tohle není dobré.“
A bylo to ještě horší.
„Padlí andělé?“ zvolal Bellamy, když se z nebe snesly tři okřídlené postavy, jejichž velká černá křídla
vrhala stíny na vodu pod nimi.
„Ramiel a dva další, kteří přeběhli před měsícem na Asovu stranu,“ řekl Alastair. „Nevypadá to, že by s
nimi byl Belphegor.“
„To je jedno,“ řekl Raiden. „Mají v úmyslu, udělat z toho jatka. Boj s démony je jedna věc. Padlí andělé
jsou něco úplně jiného.“
Bellamy se podíval na přicházející hordu.
„Pokud zemřeme, tak zemřeme, ale budeme bojovat do posledního dechu.“
Podíval jsem se na Castora. Byl tohle opravdu konec? Všiml jsem si, jak slunce dopadlo na jeho zelené
oči, a přistoupil blíž. Potřeboval jsem ho cítit. Jednou rukou mě objal a políbil na čelo.
„Zůstaň blízko mě, draku.“
Srdce se mi rozbušilo a nervy se ve mně zkroutily jako liána z trní. Trhl jsem sebou, když mi v kapse
zabzučel telefon. Vytáhl jsem ho ve chvíli, kdy se démoni na pláži střetli se Sireninými válečnicemi.
Rozhodně nebyl čas telefonovat, ale na obrazovce se mihlo jméno mého bratra.
Co když to byla poslední šance, kdy s ním budu mluvit?
„Tatsuyo,“ ozval jsem se a uskočil z cesty, když mi k nohám padl démon a zezadu mu trčel oštěp.
Lysandra vytáhla oštěp s mokrým lupnutím, než ho mrštila na jiného démona.
„Kyo? Co se děje?“
„Víš, jak jsi řekl, abych se nezaplétal do války mezi anděly a démony?“ Zablokoval jsem ránu svou
katanou a odhodil démona dozadu.
Castor mu uřízl hlavu.
„Smůla. Právě teď jsem tak trochu uprostřed bitvy.“
„Co?“ zasyčel.
„A nevypadá to dobře. Jsou v přesile.“ Přikrčil jsem se, když mi démon máchl válečnou sekerou po hlavě.
Castor kopl démona do zad a vrazil mu dýku do krku.
Můj bratr a já jsme neměli nejlepší vztah, zvláště poté, co jsem před desítkami let odešel z domova a
vzbouřil se proti němu a našemu klanu. Ale tak trochu mě vychoval. Ani otec mi nebyl blíž. Buď byl v
bitvě, nebo měl na starost jiné záležitosti. Byl prostě moc zaneprázdněný. Ale Tatsuya tam byl. Hlídal mě.
Učil mě.
Bylo šílené, jak některé věci nebyly jasné, dokud nebylo příliš pozdě.
„Je mi to tak líto, Tatsuyo,“ řekl jsem a zamžoural, když se slunce odrazilo od Sirenina štítu. Vyskočila
vysoko do vzduchu a zarazila ho do démonovy páteře.
„Byl jsem nevychovaný bratr. Rozmazlený a tvrdohlavý, přesně jak jsi řekl.“
„Na ničem z toho teď nezáleží,“ řekl napjatým hlasem. „Řekni mi, kde jsi.“
Nedostal jsem příležitost.
Dva démoni se na mě vrhli a já upustil telefon, abych je mohl zahnat oběma rukama. Alespoň jsem mohl
říct Tatsuyovi, že mě to mrzí.
Castor bojoval se třemi démony najednou. Jeden máchl mečem po jeho hlavě a ostří čepele se mu zarylo
do kůže, když sebou trhl, aby se mu vyhnul. Z rány ve tváři mu stékala krev. Skoro mu to rozřízlo hlavu
napůl.
Se srdcem v krku jsem se k němu vrhl.
Sedm stop vysoký démon na mě vrhl jednu ze Sireniných válečnic. Udeřila mě do hrudi a strhla dozadu.
Když jsme zapadli do písku, stoupla mi žluč do krku. Neměla hlavu.
Moje bitevní zkušenosti byly omezeny na můj boj v podsvětí. Trénoval jsem roky a roky v paláci, ale čelit
skutečnému nepříteli – vidět mrtvá těla – bylo něco jiného než to jen předstírat. I v podsvětí byli v přesile,
ale boj na pláži byl jiný.
„Kyo!“ zavolal Castor a třímal dvě zbraně — meč a dýku.
Postavil se čtyřem démonům.
„Musíš vstát!“
Třesoucí se rukou jsem ze sebe odstrčil bezhlavé tělo, postavil se na nohy a přinutil se nedívat se na něj.
Začal jsem panikařit, když se kolem mě rozpoutala bitva. Padly další válečnice. Ale i démoni měli ztráty.
Jednoho jsem zabil a sotva jsem se přikrčil, abych se vyhnul setnutí hlavy sekerou, jinak by mě potkal
téměř stejný osud jako mrtvou válečnici na zemi vedle mě.
Katana se v mém sevření zahřála a podél čepele šlehaly plameny. Zbraň měla duši. A ze všech lidí si
vybrala mě.
Dokážu to.
Nechal jsem se vést mečem a prosekal jsem se démony nalevo a napravo, jejich krev stékala z mého ostří
s každým švihem. Snažil jsem se Castora sledovat, ale na pláži bylo namačkaných příliš mnoho těl. Občas
jsem ale zahlédl zářivě zrzavé vlasy.
„Přicházejí další!“ zakřičela Sirena poblíž.
Vyskočila do vzduchu, kopla démona do čelisti a poslala ho k zemi.
„Připravte se!“
Sledoval jsem její pohled.
Démoni se pohybovali vodou směrem k pláži. Kdyby se dostali k nám, byli bychom ještě více v
nevýhodě.
Když jsem se blížil k moři, tělem mi projel pocit klidu. Voda mě volala, a když jsem k ní došel, proudilo
mi krevním řečištěm elektrické teplo. Nestál jsem jen v moři. Byl jsem jeho součástí. A moře bylo mojí
součástí.
Tatsuya mi ukázal můj potenciál. Naučil mě, jak využít náš živel vody ve svůj prospěch. Když jsem
zavolal, moře odpovědělo. Zaměřil jsem se na skupinu démonů útočících na břeh a přikázal jsem vodě,
aby je stáhla pod hladinu a odtáhla do hlubin.
„Sakra,“ řekl Raiden poté, co vykuchal nepřítele a skopl tělo z čepele. „Nevěděl jsem, že to dokážeš.“
Usmál jsem se na něj, než jsem to udělal znovu jiné skupině démonů. Několik jich stejně dorazilo na pláž,
ale dál se nedostali, když se o ně postaraly Sireniny lučištnice. Manipuloval jsem s vodou, abych je dostal
dál od břehu, ale protože jsem nebyl tak silný jako plnokrevný vodní drak, začala mi docházet síla. Po
chvíli jsem začal být unavený. Ale bojoval jsem dál. Musel jsem.
Uplynula snad věčnost. Aspoň mi to tak připadalo.
Znovu jsem hledal Castora a ujistil se, že je v pořádku. Pokusil se dostat ke mně, ale zastavil ho další dav
nepřátel. Nenáviděl jsem, že byl tak daleko. Řekl mi, abych zůstal blízko, a teď mi připadalo, jako by nás
dělily míle.
Nad námi přelétl velký stín. Alastair a ten, kterému říkal Ramiel, se střetli ve vzduchu a oba drželi meče,
které ve slunečním světle vypadaly, jakoby planuly. Bellamy a další padlý anděl bojovali nedaleko od nich
a padlému se podařilo seknout Bellamyho mečem přes hruď. Zlatovlasý válečník dál bojoval, ale teď se
pohyboval trochu pomaleji.
Bratři byli silnější než kterýkoli jiný Nephilim, ale andělé – padlí nebo ne – se jim silou vyrovnali.
„Belle!“ křikl Raiden a zvedl se do vzduchu.
Když letěl na pomoc svému bratrovi, zachytil jsem oranžový třpyt v jeho černých křídlech.
Když jsem se rozhlédl kolem sebe, vypadalo to, že se zatím držíme. Sirenin klan se rychle pohyboval po
pláži a zabíjel démony. Baxter bojoval zády k sobě s Naidou. Druhý člen jeho skupiny, Kian, nikde nebyl.
Titana jsem taky neviděl. Přes tu hromadu démonů bylo těžké někoho vidět.
Byl to absolutní chaos.
Poslal jsem další vlnu vody, abych srazil šest démonů řítících se k Baxterovi. Tři byli staženi do moře a
Naida dokázala zabít ty ostatní, než se znovu postavili na nohy. Než mi zmizela z dohledu, kývla mi na
poděkování.
„Sakra,“ řekl jsem, když se mi podlomila kolena.
Spotřeboval jsem příliš mnoho energie.
„Kyo!“
Byl to Castorův hlas? Přes hluk řinčících čepelí a bojových pokřiků bylo těžké něco slyšet. Ve vodě za
mnou se rozvířil pohyb, a když jsem se otočil, démon se šedou kůží a příšernými zuby zvedl válečné
kladivo a jeho velké tělo zablokovalo slunce.
A pak mu uletěla hlava. Z krku mu vystříkla tmavá krev, když jeho tělo padalo dozadu do moře.
Objaly mě paže.
„Mám tě.“
Přestože se jeho známá vůně medu a koření smísila s krví a potem, moje duše ho poznala a okamžitě se
uklidnila. Roztřeseně jsem vydechl, ulevilo se mi, že je se mnou. Castor držel mou tvář mezi dlaněmi a
vtiskl mi lehký polibek na rty. Netrvalo to dlouho.
Castor mi pomohl vstát z vody.
„Alastair kontaktoval Lazara. Snad se ukáže.“
„Myslíš, že ano?“ Zeptal jsem se.
„Nevím. Lazar dělá vše podle svých podmínek. Sakra, mohl by nás tu nechat i zemřít.“
„Doufejme, že se to nestane.“
Když zaútočili další démoni, byli jsme nuceni se rozdělit. Zdálo se, že nemají konce. Krev potřísnila písek
a zakalila modrou vodu, jak se na pláži hromadila těla, démonů i Nephilimů. Vzbouřený pach smrti
prosycoval vzduch, když do počtu přibývala další těla.
„Chudák,“ řekl Castor s pohledem upřeným na zem.
Kian ležel v písku a měl obě oči vypíchnuté.
Bitva pokračovala. S každým máchnutím mečem mi víc a víc ubývaly síly.
Najednou vzduch protnulo zapraskání hromu připomínající bič, i když na nebi nebyl ani mráček. Anděl
bojující s Bellamym a Raidenem dopadl na pláž, konce jeho černých křídel začaly opadávat a peří se
snášelo do písku. V srdci měl zabodnutou stříbrnou dýku.
„To se stane, když anděl zemře,“ řekl Castor a otřel si pot z čela.
Vyčerpáním se trochu zakymácel a nechal jsem ho, aby se o mě opřel.
„Hromový zvuk byl jeho duší vycházející z jeho těla.“
Smrt padlého anděla způsobila, že zbývající dva andělé upadli do zuřivosti. Alastair byl sražen do písku,
krev mu smáčela hruď. Hned, jak vstal, byl znovu zasažen. Alastair zablokoval zásah svým mečem, ale
síla mu ubývala.
Castor přispěchal na pomoc a já ho následoval těsně za ním a odrážel údery, které přicházely ze stran.
V cestě se nám objevil Phoenix, žádná krev ani pot. Jako většina zlých bossů z videoher a filmů se držel
stranou a nechal svou armádu, aby bojovala za něj.
„Můžeš to ukončit, Castore,“ řekl. „Nikdo jiný nemusí zemřít.“
Aniž by svůj postup zastavil, Castor po něm sekl dýkou.
Phoenix uskočil z cesty, ale chytil Castora za košili.
„Poslouchej mě, sakra! Tento boj prohráváte. Podívej se na sebe. Sotva můžeš stát. Všichni jste na pokraji
zhroucení. Složte zbraně.“
„A pak co?“ Castor se na něj znovu vrhl. „Vezmeš nás ke svému králi a přinutíš nás pokleknout? Budeme
mu přísahat věrnost?“
Bodl dýkou dopředu a Phoenix mrkl, ztratil se mu z dohledu a znovu se objevil na druhé straně, několik
stop od něj.
„Moji bratři a já chráníme lidstvo! Proč bychom vůbec spojovali své síly s někým, kdo si přeje, aby to
bylo zničeno?
„Snažil jsem se ti pomoct,“ řekl Phoenix se smutným zavrtěním hlavy. „Opravdu ano. Ale máš pravdu. Ty
a tví bratři nikdy nepochopíte pravý důvod. Nemá smysl to dál protahovat.“
Když Castor znovu zaútočil, Phoenix ho chytil za zápěstí, zkroutil mu ruku, složil ho na kolena a vypáčil
mu dýku z ruky. Když vykřikl, vyrazil jsem Castorovi na pomoc, ale démon mě odhodil na stranu, aniž by
se mě vůbec dotkl. Jako jediný z nás byl stále v plné síle.
Dech mi opustil plíce, když jsem tvrdě dopadl na zem. Pokusil jsem se pohnout, ale moje tělo dosáhlo
svého limitu. Nemohl jsem ani zvednout ruku.
Castorovy zelené oči se na mě zadívaly, když klečel na kolenou, zrzavé vlasy, které jsem tak miloval, byly
zplihlé potem a krví. Phoenix mu držel čepel u krku. Bylo to, jako by se čas zpomalil. Naše pohledy se
střetly a svět kolem mě ztichl. Jediné, co jsem viděl – vše, co jsem vnímal – byl on.
Miloval jsem ho.
Proč jsem mu ta slova neřekl dnes ráno, když jsme si balili kufry? Proč jsem je neřekl včera večer ve
sprše, když jsem ho měl přitisknutého ke zdi a naše rty byly spojené, stejně jako naše těla? Teď už nejspíš
nikdy nedostanu příležitost říct mu, co doopravdy cítím.
Phoenix se ho chystal zabít. Moje srdce i moje duše křičely.
„Castore!“ Zatnul jsem zuby, když jsem přinutil své svaly k pohybu.
Slzy mě pálily v očích a zařval jsem, když jsem se postavil na nohy.
Odmítl jsem se dívat, jak umírá. Porazil jsem démony, kteří mě od něj oddělovali. A skrz moře nepřátel
Castorovy zelené oči znovu našly ty moje.
Miluji tě.
„Ne!“ Plakal jsem, vidění se mi rozmazávalo. Můj svět se zhroutil.
„Castore!“
„Co to sakra je?“ zvolal démon s hlubokým hlasem.
„To je drak?“
Phoenix se podíval směrem k bariéře a já sledoval jeho pohled. Mohutný drak prorazil hladinu vody a
vznesl se do vzduchu, voda mu splývala z křídel. Jeho tělo pokrývaly modrozelené šupiny a po páteři se
mu táhly ostré trny. Když zařval, každý démon kolem mě přestal bojovat a zděšeně na něj zíral.
Tatsuya!
Za ním ho následovali další.
„Co je to ve vodě?“ zakřičel další démon.
K pláži se rychle sunula temná hmota. O několik sekund později prorazily hladinu vody rohy, když
válečníci z mého klanu povstali z moře ve svých hybridních podobách. Začali útočit na démony stojící
blízko břehu.
Srdce mi málem puklo úlevou. A štěstím.
Můj bratr nám přišel pomoci.