„Byl jednou jeden chlapec jménem Xiao Sheng, který žil se svou matkou v chudé vesnici. Každý
den, Xiao Sheng a jeho matka dřeli, ale jejich zem byla suchá a neúrodná, jejich úroda byla malá
a scvrklá. Každý den musel Xiao Sheng chodit dál a dál, aby našel čerstvou trávu, kterou by mohl
přinést domů, aby jí nakrmil svůj dobytek. Pak jednoho dne, když šel opravdu hodně daleko,
právě ve chvíli, kdy už to chtěl vzdát, konečně našel nádhernou a svěží trávu. Potěšen ji usekl a
přinesl domů. Další den se vrátil na stejné místo a ke svému úžasu zjistil, že posečená tráva
znovu vyrostla. Znovu ji tedy posekal a odnesl domů. Tohle se stalo několikrát, dokud se Xiao
Sheng nerozhodl kus trávy vykopat a zasadit ji poblíž svého domu. Při kopání našel nádhernou a
velkou zářící perlu. Při návratu domů dal perlu své matce a trávu zasadil poblíž svého domu.
Další den, když se šel Xiao Sheng na trávu podívat, ke svému zklamání zjistil, že nedorostla.
Zoufalstvím klesl na kolena a začal naříkat. Vzápětí však uslyšel z domu křik své matky, tak
vyskočil na nohy a rozeběhl se za ní. Když vběhl dovnitřLegend of The Vox Machina, zůstal ohromeně stát, když zjistil, že
prázdný hrnec na rýži, kam jeho matka perlu schovala, byl najednou plný. Tehdy Xiao Sheng a
jeho matka pochopili, že perla je kouzelná. Umístili perlu do skříňky, kam si schovávali pár
mincí, které se jim podařilo našetřit, a zbohatli. Xiao Sheng a jeho matka nebyli chamtiví lidé a
věděli, co znamená vděčnost, takže lidem, kteří jim v minulosti pomohli, splatili zlatem svůj
dluh. Ostatní lidé si toho ale začali všímat a začali být podezřívaví. Nakonec se vesničané
dozvěděli o existenci perly a žádali, aby se o ni Xiao Sheng a jeho matka podělili. Když to Xiao
Sheng uslyšel, perlu rychle spolkl. Jakmile to udělal, začal mít žízeň, a tak běžel ke studni a začal
pít vodu. Ale nestačilo to, tak došel k řece. Doušek po doušku pil vodu a jeho tělo se začalo
měnit. Prsty se proměnily v drápy, na těle mu vyrostly řady lesklých šupin, a pak se proměnil v
draka. Tehdy si všichni uvědomili, že Xiao Sheng je říční drak a perla je jeho nejvytouženějším
pokladem. Toho dne byli ti dva konečně spojeni a stali se jedním. A když pak drak se svou
milovanou perlou stoupal k nebi, na rozloučenou věnoval vesničanům vydatný déšť, který
zachránil jejich úrodu.“
Vypravěč tleskl, když se dostal na konec svého příběhu, a děti, které ho obklopovaly a
poslouchaly, teď na něj s vykulenýma očima hleděly.
„Pamatujte. Každý drak má svou perlu a každá perla má svého draka!“ zvolal vypravěč svým
dunivým hlasem.
„Ale… Ale, co když jsou perla a drak rozděleni?“ zeptá se holčička, která ani nevnímá, že jí z
kornoutu stéká zmrzlina.
„Může se stát, že budou rozděleni. Ale nebojte! Drak si svou perlu vždycky najde a perla vždy
počká na svého draka!“
„Hej, brácho!“ někdo mi zamává rukama před obličejem a já zamrkám.
„Na co tak zíráš?“
„Na nic,“ pokrčím lhostejně rameny, ale přesto dál zírám na prošedivělého vypravěče, který teď
rozdává dětem cukroví.
„Je tady dost pro všechny!“ zvolá vypravěč zvučným hlasem, aby si sjednal pořádek.
„To je ten starý vypravěč.“
Znovu se podívám na kluka přede mnou.
„Znáš příběh o drakovi a jeho perle?“
Ai Dong zamrká. Pak se jeho rty roztáhnou do úsměvu a tmavé vlasy si stáhne z očí.
„Jasně. Zapomněl jsem, že ses sem přistěhoval teprve před měsícem. Ve velkých městech nemají
vypravěče? Divím se, že jsi ho ještě nepotkal. Potuluje se po městečku a na každém festivalu
vypráví příběhy nebo rozdává cukroví.“
„Aha.“
„Hele, nechceš si jít zahrát basket?“
„Teď?“ Zvednu obočí, „neměl bys jít domů? Zvlášť dnes…“
„Pokud budu doma na večeři, bude to v pohodě!“
Chytne mě za paži a vytáhne z lavičky, na které jsem seděl.
„Ostatní kluci jsou už támhle, Da Huang mi akorát poslal SMS…“
Lehce mu vytrhnu paži z držení, ale on si toho nevšímá a brebentí dál.
Zavřu oči a užívám si jemného vánku, který ovívá mou tvář. Cítím slabě rybí a slanou vůni, vůni
moře. Nostalgickou vůni…
„Omlouvám se!“
Ucítím, jak do mě něco narazilo a když otevřu oči, vidím několik dívek, oblečených v zářivých
šatech. Tváře mají červené, stydlivě se usmívají a něco si šeptají.
„Nic se neděje,“ odpovím a zdvořile se usměju.
„Hej!
Zvednu hlavu a vidím, jak na mě Ai Dong mává.
„No tak! Kluci už tam jsou! Pohni!“
„Už jdu,“ kývnu holkám na pozdrav a vydám se za Ai Dongem, aby přestal křičet na celou ulici.
Procházíme kolem stánků, kde lidé pobíhají sem a tam, vánek jemně hladí mou tvář a já
následuju Ai Donga na sraz s ostatními kluky.
„Nazdar kluci,“ zaslechnu hulákání, a když zvednu hlavu, uvidím na zábradlí kolem provizorního
hřiště, sedět Da Huanga a několik dalších kluků.
„Da Huangu! Podívej, koho jsem si přivedl! Dneska prohraješ!“ začne se Ai Dong druhému
klukovi posmívat.
Da Huang seskočí ze zábradlí a přejde ke mně.
„Zapomeň na něj. Dneska se přidáš k mému týmu,“ prohlásí rozhodně a na Ai Donga se zašklebí.
„Na to zapomeň!“ Vykřikne rozhořčeně Ai Dong, „já jsem si ho přivedl!“
Da Huang ho ale ignoruje a upřeně na mě zírá.
„Tak co? Přidáš se ke mně?“
Jen se na něj usměji a vezmu míč do ruky.
O necelou hodinku později se Da Huang, Ai Dong a všichni ostatní, proti kterým jsem hrál, válí
zadýchaně po zemi.
„Kruci! Jak to, že jsi tak dobrý? Dokážeš vyhrát i sám!“ nadává rozhořčeně Da Huang.
„Dáme si odvetu!“ zvedne se ze země Ai Dong.
„Měli bychom se vrátit,“ ozve se jiný kluk, který se myslím jmenuje Wang Hong.
„Ale no tak! Nebuď srab!“ zašklebí se Ai Dong.
„Nejsem, ale mamka mě zabije, pokud přijdu pozdě,“ vstane ze země a opráší se.
Ostatní ho neochotně následují a sbírají si poházené mikiny a láhve s vodou.
Jemný vánek mi počechrá vlasy a já se natočím, abych mu nastavil svou tvář, a přitom zahlédnu
osobu, která míří k pláži.
Osoba je hodně vzdálená, ale podle štíhlé postavy a černého kabátu soudím, že jde o muže.
I když bych mohl říct, že je to člověk jako každý jiný, až sem vnímám tu zvláštní auru, která ho
obklopuje, a já od něj nedokážu odtrhnout oči.
V ruce si nese velký, černý deštník a já se nejistě podívám na nebe.
Je pozdní večer, takže je šero a pomalu nastupuje tma. Nevzpomínám si však, že by dnes v
předpovědi počasí byla jediná zmínka o dešti.
„Kdo je to?“ ukážu Ai Dongovi vzdálenou postavu.
„To je… Chen Mingzhu,“ zamžourá Ai Dong do dálky.
„Chen Minghzu?“
„Každý den v tuhle dobu chodí na pláž,“ pokrčí rameny.
„Každý den?“
„Jo,“ přikývne Ai Dong, a pak se otočí a jde za ostatníma, kteří už si všechno posbírali.
„Proč má deštník?“
Ai Dong pokrčí rameny.
„Nevím, vždycky ho má. Ale teď už pojď!“
Ještě naposledy pohlédnu na vysokou postavu, než se otočím a přidám se k ostatním.