Warrin
Vdechl jsem ostrý, studený vzduch, a pak ho vydechl. Atmosférický tlak rozehnal mraky nad hlavou a obdařil nás prvním slunečným dnem, který jsme měli od listopadu.
Válečníci trénovali na zasněženém poli přede mnou, někteří s meči a jiní zdokonalovali své lukostřelecké dovednosti. Procházel jsem mezi nimi a souhlasně pokyvoval hlavou. Naše království si vážilo síly, fyzické i psychické. Silné tělo znamenalo velmi málo, pokud byla mysl slabá a naopak.
Disciplína. Věrnost. Intelekt. Na těchto věcech záleželo. Každou z hodnot jsem vštěpoval i svým válečníkům.
„Princi Warrine!“ zvolal Armen.
Když se ke mně řítil, těžce kulhal na pravou nohu. Byl mladý – bylo mu sotva sedmnáct let. Když byl ještě chlapec, tak se mu při autonehodě roztříštily kosti v noze, ale nenechal si tím zničit život. Pořád byl pozitivní. To jsem na něm obdivoval.
„Co mi neseš?“
„Král, pane.“ Armen sklonil hlavu.
Blond vlasy mu trčely ze spodní části kožešinové čepice a tváře měl růžové od zimy.
„Žádá o tvou přítomnost.“
„Dobře.“ Podíval jsem se na Lva, mého zástupce a nejlepšího přítele.
„Převezmi to. Musím to vyřídit.“
„Ano, veliteli.“ Lev se uklonil, než se postavil čelem k válečníkům a vydal rozkaz.
„Pojď se mnou, Armene,“ řekl jsem, a rozešel se k hradu.
Chlapec srovnal krok se mnou a já trochu zpomalil, aby nezaostával. Jeho matka byla člověk, takže měl problém snášet mrazivé teploty tak jako my ostatní plnokrevní draci.
Chlad na mě měl jen malý vliv. Sníh nám dodával sílu. Mohli jsme navštívit teplejší krajiny, dokonce tam i na chvíli zůstat, ale zima nás vždy zavolala domů.
„Můžu promluvit, pane?“ Armen zpomalil, když se cesta mírně stočila do kopce.
„Mluv.“ Zpomalil jsem svůj krok, aby mi stíhal.
„Těším se na tvou svatbu.“ Zářil úsměvem. „Bude to velkolepá záležitost. Největší, co jsme kdy viděli. Tanec. Hudba. Jídlo. Hromada jídla.”
„Určitě to nebude tak velkolepé jako sňatek krále Nikolaje s královnou Kirou. Protože mít velkou oslavu mi nepřísluší. Jsem jen princ.“
„Pořád to bude hezké. Víc než hezké. Zimní slunovrat požehná vašemu spojení.“ Armen strčil ruce do kapes kabátu. „Nikdy předtím jsem Nephilimy neviděl.“
Při pomyšlení na Damana se mi stáhl žaludek. Když se naše pohledy poprvé setkaly, v hloubi jeho zelených očí plál oheň. Byly to oči válečníka. To mě k němu přitahovalo nejvíc.
Za hradem se tyčily hory a zasněžené stromy okolního lesa odrážely slunce a leskly se. Nalevo od cesty se nacházel malý rybník, ale voda v něm zamrzla.
„Běž se ohřát k ohni,“ řekl jsem, když jsme vešli do vstupní haly.
„Ano, pane.“ Armen se uklonil, než zamířil ke schodišti.
„Král na vás čeká ve své pracovně,“ řekl jeden z královských stráží.
Vystoupil jsem po schodech do druhého patra a zabočil vlevo, chodbou jsem míjel obrazy na stěně. Zaujal mě portrét bývalého krále.
Král Alban. Můj otec.
Můj bratr nebyl zdaleka tak přísný jako on. Ve skutečnosti by mnozí řekli, že král Alban byl krutý. Nemilosrdný. Vedl válku s vodními draky a téměř vyhladil celý jejich klan. Poněkud oprávněně, protože král vodních draků Ryūjin, se pokusil dobýt naše země. Přesto i poté, co král Ryūjin zemřel, můj otec pokračoval v zabíjení členů vodního klanu a smál se tomu, jak jsou slabí a bezmocní.
Když jsem se dostal k zavřeným dveřím na konci chodby, dvakrát jsem zaklepal.
„Vstupte.“
Vešel jsem do pracovny a zavřel za sebou dveře. Dřevo v krbu praskalo, osvětlovalo místnost a zahřívalo ji. Vysoká okna ukazovala jasně modrou oblohu a zasněžené stromy. Můj bratr stál vedle jednoho z nich, když se ke mně otočil.
„Dej si sklenku vína,“ řekl a zvedl svou vlastní sklenici.
„Ne, děkuji.“
„Ach. Ano.“ Nikolaj přešel ke křeslu před krbem a posadil se. „Zapomněl jsem, že nepiješ.“
„Otupí to smysly.“
„Na své svatbě se ale určitě napiješ, ne?“
„Možná.“ Opřel jsem svůj meč o postranní stůl, než jsem si sedl na židli naproti jeho. Moje zbraň zůstala na dosah pro případ, že bych ji potřeboval.
„Když už mluvíme o tvé svatbě, právě jsem obdržel zprávu, že tvůj snoubenec je na cestě sem.“
Daman brzo dorazí? Ten pocit staženého žaludku z dřívějška se vrátil. Teď bych to ale spíš přirovnal k šimravému pocitu. Nemohl jsem to pochopit.
„Nevypadáš spokojeně.“
Sklopil jsem zrak.
„Odpusť mi. Jsem velmi spokojen, Vaše Veličenstvo.“
„Warrine.“ Nikolaj popadl malý ozdobný polštář, který ležel opřený o opěrku křesla a praštil mě s ním po paži.
„Přestaň s těmi formalitami. Jsem tvůj bratr. Běhali jsme spolu ve sněhu a snažili se jeden druhého ubít sněhovými koulemi. Taky jsem tě shodil ze stromu, a ty jsi mi pak za to rozbil nos.“
„Tehdy jsme byli kluci. Teď jsi král.“
„Ale pořád jsem ten samý člověk, kterým jsem byl, než náš otec zemřel. Pořád jsem to já, bratříčku.“
Nikolaj se napil vína a tmavá tekutina zavířila ve sklenici, než se znovu usadila.
„Nikdo nemůže popřít, že jsi z nás nejdisciplinovanější. Nejčestnější pro náš klan i svého krále. Ale když jsme jen ty a já, formality nejsou nutné.“ Krátce se zasmál. „Pokud to budu muset prohlásit jako oficiální příkaz, udělám to. Už mi neříkej Vaše Veličenstvo, nebo tě znovu praštím tím polštářem.“
„Dobře.“ Nastoupil na trůn zhruba před šesti měsíci a bylo to něco, na co jsme si oba stále snažili zvyknout.
„Fajn.“ Nikolaj se usmál, spokojený sám se sebou.
Ten úsměv ale vzápětí trochu opadl.
„Chci se omluvit.“
„Proč?“
„Za to, že jsem tě do toho uvrtal. Nejprve s vodním drakem a nyní s Nephilimem.“
„Nemusíš se omlouvat. Domluvená manželství vytvořila v průběhu let mnoho spojenectví. Je mi ctí, že mohu sloužit našemu klanu.“
Nikolaj se podíval do ohně.
„Ano. Máš pravdu. Chci zajistit loajalitu Nephilimů k nám tím, že jeden z nich si tě vezme a je známo, že jsou mocní. Bude to dobré spojenectví, které nám poslouží i poté, co ten konflikt se synem Lucifera pomine.“ Jeho modré oči se přesunuly ke mně. „Přesto mě to bolí u srdce víc, než jsem čekal.“
„Proč?“
„Nikdy jsi nemiloval, Warrine. Zahodil jsi všechny touhy a zasvětil jsi svůj život tomu být vojákem. Jako tvůj král mě těší, že jsi souhlasil se svatbou. Ale jako tvůj bratr jsem zarmoucen, že tohle není věc, kterou by sis sám vybral. Mám pocit, že jsem na tebe nasadil řetězy a donutil tě sejít z tvé zamýšlené cesty.“
Chvíli jsem přemýšlel o jeho slovech.
„Mou zamýšlenou cestou je sloužit svému králi. Abych sloužil mému lidu. A ta cesta mě dovedla až sem. Takže se o mě neboj, Koljo.“
Nikolajův výraz změkl při zdrobnělé podobě jeho jména.
„Kira si přála, abych ti řekl, že tvoje uniforma je skoro hotová. Líbí se jí.“
Královna Kira zbožňovala módu. Její vášeň přesahovala pouhé nakupování oblečení. Navrhovala ho. Jako velitel ozbrojených sil jsem si přál mít na svatbě důstojnickou uniformu. Vzala si na starost, aby mi ji ušila na míru a přidala k tomu speciální prvky, které se hodí k této příležitosti.
„Nemusela to dělat.“
Můj bratr se ušklíbl.
„Jsi princ a tak se taky oblečeš na svůj výjimečný den. Teď…“ Vstal ze židle. „Měl by ses umýt a upravit. Naši hosté tu brzy budou a řekl jsem kuchařům, aby jim na uvítanou připravili hostinu.“
Před odchodem z pracovny jsem vstal a zasunul meč do pochvy.
Cestou do mého pokoje jsem byl přepaden.
„Mám tě!“ vykřikla Milena, když se mi vrhla na záda.
Když skočila zase zpátky na zem, propletla svou paži s mou. Její stříbřité blond vlasy byly ostříhané do pixie stylu, což jí vzhledem k její rozpustilé povaze dokonale sedělo.
„Zase poražen svou malou neteří.“
„Neporazila jsi mě. Cítil jsem, jak se schováváš za rohem, než jsem k němu vůbec došel. Příliš mnoho parfému. Stále se snažíš svést Lva, jak vidím.“
Mileniny bledé tváře ztmavly ruměncem a odstrčila se ode mě.
„Tak to není. Nelíbí se mi. Je to surovec.“
Zajímavé, posledních pět let se ho snažila uhnat, ale přesto jsem držel jazyk za zuby.
„Slyšela jsem, že tvůj snoubenec je na cestě.“ Milena poskakovala vedle mě. „Je tak krásný, jak lidé říkají?“
„Kdo to říká?“
„Otec a někteří vojáci, kteří tě doprovázeli do Japonska na svatbu vodního draka. Mluví o jeho bronzové kůži a světle zelených očích. Jsou všichni bratři tak krásní? Přijdou všichni na obřad? Možná si taky najdu manžela.“
„Jsi příliš mladá.“
„Je mi šestnáct.“
„Ano, a mě je šest set a teprve teď se žením. Dej tomu ještě pět století, než budeš přemýšlet o tom, že si najdeš manžela.“
„Jsi tak přehnaně ochranářský, stejně jako otec.“ Znovu se zavěsila za mou paži a vzdychla. „A co Lev? Nechal bys mě si ho vzít?“
„Myslel jsem, že ho nemáš ráda.“
Milena ohrnula nos.
„Nemám!“ Vyskočila na zábradlí a zamávala mi, než sklouzla dolů.
Zavrtěl jsem nad ní hlavou a pokračoval jsem chodbou. Nikolaj a Kira měli čtyři děti: tři syny a Milenu. Dva z nich byli na návštěvě u klanu větrných draků a třetí syn velel své vlastní armádě válečníků pode mnou.
Jakmile jsem byl ve svém pokoji za zavřenými dveřmi, zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl, snažil jsem se uklidnit nervy, které mi stahovaly žaludek. Zpráva, že Daman je na cestě, mnou otřásla. Málokdy jsem byl nervózní. Tak proč teď?
Než jsem se pustil do koupele, svlékl jsem si kabát a brnění pod ním. Než se voda napustila, podíval jsem se na svůj odraz v koupelnovém zrcadle.
Stříbrné vlasy, modré oči a alabastrová kůže. Na mém trupu a zádech se rýsovaly jizvy, jedna od šípu, který sotva minul mé srdce. Další byla od dýky zanořené do mých útrob. Další jizvy byly od hlubokých ran po mečích. Menší kulaté byly výsledkem kulek. Zbraně, které jsme často nepoužívali, ale někteří naši nepřátelé ano. Všechny byly důkazem bitev, ve kterých jsem bojoval.
Nosil jsem je všechny s hrdostí.
Ale když jsem si vzpomněl na Damanovu krásu, nemohl jsem si pomoct, abych nepocítil náznak nejistoty. Nikdo se mě nikdy nedotkl. Intimně. Shledal by mě atraktivním? Bylo by mi jedno, jestli by to udělal?
Účelem našeho manželství bylo zajistit spojenectví. Nebylo to kvůli lásce nebo vášni. Dokonce ani chtíči. Možná spolu nebudeme intimně vůbec. Ještě jsem si nebyl jistý, zda to chci nebo ne.
„Princi Warrine?“ ozval se Armen z druhé strany dveří. „Můžu ti něco přinést do koupele?“
„Ne.“ Odtrhl jsem pohled od zrcadla, vstoupil do vany a vypnul vodu.
„Dobře. Vrátím se později, abych ti pomohl připravit se na hostinu.“ Když odcházel, zvuk jeho kroků ustupoval.
Ponořil jsem se do horké vody a zavřel oči.
Zhluboka dýchal. Uklidňoval se.
To bylo vše, co jsem v tu chvíli mohl dělat.
***
Po úzké silnici k hradu jelo auto, světlomety svítily jako maják. Signál, že naši hosté konečně dorazili.
Náš domov hluboko v lese postrádal světelné signalizace z města, takže nad námi jasně zářily hvězdy, noc byla chladná a jasná. Stál jsem na schodech, ruce za zády a čekal. Nikolaj a královna Kira stáli za mnou spolu s královskými strážemi po obou stranách.
Auto zastavilo dole pod schody a řidič, kterého jsme najali, aby je vyzvedl na letišti, vystoupil z vozidla a otevřel dveře na straně spolujezdce. Nohy mě nesly ze schodů, navzdory mým nervům, poměrně stabilně.
„Princi Warrine,“ pozdravil mě Alastair.
Hřích Pýchy. Všechno na něm bylo upravené k dokonalosti.
„Vítejte v Rusku.“ Kývl jsem na něj. „Doufám, že ta cesta nebyla příliš náročná.“
„Vůbec ne.“
A pak jsem ho uviděl.
Damana.
Dveře vzadu se otevřely a on vystoupil z auta. Jeho vysokou štíhlou postavu zakrýval tlustý černý kabát a tmavé vlasy mu spadaly přes čelo až trochu do očí. Očí, které mi zrychlily tep, když se zadíval do mých.
„Damane,“ řekl jsem a odvrátil svůj pohled od jeho.
Oční kontakt byl příliš intenzivní.
„Warrine“.
„Protože hrajeme hru se jmény, jsem Bellamy.“ řekl zlatovlasý Nephilim a s úšklebkem zavřel dveře. „Ale můžeš mi říkat Bože, jestli chceš.“
Daman udeřil Bellamyho do paže, zatímco Alastair se přinutil k úsměvu.
„Prosím. Pojďte dovnitř,“ řekl Nikolaj. „Musíte mít po dlouhé cestě hlad. Na uvítání jsme pro vás připravili hostinu.”
„Děkujeme, Vaše Veličenstvo.“ Alastair k němu naklonil hlavu. „To je od vás velmi laskavé.“
On, můj bratr a královna pak společně vystoupali po schodech a vešli do hradu.
Armen přistoupil k autu.
„Dovolte mi pomoci s vašimi zavazadly.“
„No, nejsi rozkošný,“ řekl mu Bellamy, než si povzdechl. „Obávám se ale, že jsi příliš mladý. Přijď za mnou za pár let.“
„Sakra, Belle,“ zamumlal Daman. „Můžeš aspoň na pět sekund přestat myslet svým ptákem?“
„Rozhoduje za mě. Nemůžu si pomoct.“
„Připojíme se k ostatním uvnitř?“ zeptal jsem se Damana.
Mám mu nabídnout svou paži? Nevěděl jsem, jak se někomu správně dvořit.
Sundat nepříteli hlavu mečem? To jsem věděl.
„Jo.“ Podíval se jinam. „Půjdeme.“
Okamžitě jsem pocítil jeho odpor k tomu být uvnitř. A z nějakého důvodu mi to způsobilo mírné sevření v hrudi. Nechtěl jsem být důvodem jeho neštěstí, přesto jsme oba neměli na výběr, pokud jsme doufali, že aliance bude fungovat.
Šel jsem po schodech a cítil jsem ho za sebou. Ani jeden z nás nepromluvil. Bellamy si ale povídal s Armenem. Nephilim rozesmál chlapce a ten zvuk mě trochu rozbolel na hrudi.
Sluha čekal ve vchodu, aby jim vzal kabáty, a pak jsme pokračovali směrem ke královské jídelně. Byla menší než jídelna používaná pro oslavy a rauty. Ke dlouhému stolu se vešlo až deset lidí. Teď byl pokrytý různými pokrmy.
Dvě židle nalevo od mého bratra byly vyhrazeny pro mě a Damana. Vytáhl jsem mu židli a on jemně přikývl, než se posadil. Kira seděla naproti mně a Milena vedle ní. Moje neteř zachytila můj pohled a usmála se, než ukázala na Damana.
Hezký, naznačila neslyšně.
Tiše jsem si odkašlal a natáhl se pro svou sklenici vody. Všichni ostatní u stolu kromě Mileny popíjeli víno.
„Máte krásný domov,“ řekl Alastair z opačného konce stolu.
Nikolaj zvedl hlavu od jídla.
„Žijete v Americe, že ano?“
„Ano. V přímořském městě jménem Echo Bay.“
„Zní to krásně.“
Daman seděl s narovnanou páteří, oběma rukama v klíně a s hlavou skloněnou dolů, hnědé vlasy mu zakrývaly obličej. Měl jsem dojem, že nemá rád sociální prostředí. Nebo možná jen neměl rád mě.
„Damane,“ řekl Nikolaj. „Moje krásná královna si přeje navrhnout ti oblek pro obřad. Pokud nemáš v plánu mít něco konkrétního?“
„Děkuji,“ odpověděl Daman. „Nemůžu říct, že jsem o svém oblečení na svatbu moc přemýšlel.“ Do hrudi se mi vrátila bolest.
„Chce tím říct,“ vložil se do toho Alastair a zamračil se na Damana, než se usmál na krále, „že jsme se v poslední době soustředili na konflikt s démony a na nic jiného jsme neměli čas. Ale všichni se těšíme na spojení našich rodin. Bude nám velkou ctí, když mu královna Kira navrhne oblek na svatbu.“
Kira se rozzářila.
„Jaké štěstí. Už jsem začala. Potřebuji jen jeho míry.“
Nikolaj se zasmál a popadl královnu za ruku.
„Nemohu ti nic odepřít.“
„Ani já tobě,“ odpověděla.
Milena protočila oči a vyplázla jazyk, čímž rozesmála Bellamyho.
Damanovy zelené oči se přesunuly ke mně. Nic neřekl, přesto mezi námi něco proběhlo. Nervozita, kterou jsme oba sdíleli. Nejistota ohledně toho, jak bychom se měli k sobě navzájem chovat. Ten okamžik tu byl a v mžiku byl pryč. Podíval se na svůj talíř a já s rozpálenými tvářemi udělal totéž.
I když jsem neměl chuť k jídlu, stejně jsem se donutil sníst aspoň něco. Alespoň tolik, abych neměl hlad. Byla to taktika, kterou jsem se naučil během let, co jsem byl vojákem. Byly doby, kdy jsem viděl věci, ze kterých se mi zvedl žaludek, a přesto jsem se nutil jíst, abych si udržel sílu.
Naše těla byla jako stroj a potřebovala palivo, aby fungovala. Emoce neměly velký význam.
Po večeři nám Nikolaj a Kira popřáli dobrou noc a odešli do své komnaty. Milena krátce nato odešla taky, ale až potom, co svůdně zamrkala na Bellamyho. Měl podobnou postavu jako Lev a stejný odstín vlasů. To byl pravděpodobně důvod jejího zájmu.
Chudák Nikolaj s ní měl plné ruce práce.
„Ukážu vám vaše pokoje,“ řekl Armen. „Prosím, následujte mě.“
Když s ním Bellamy a Alastair odcházeli, otočil jsem se k Damanovi. Ty zelené oči, které mě sledovaly, se mírně zúžily. Jako by mě nemohl úplně pochopit.
„Mohli bychom si promluvit?“ Zeptal jsem se.
Přerušil oční kontakt.
„Jistě.“
„Nebudu předstírat, že vím, co dělám. Je to pro mě něco nového.“
„Není to nic nového,“ řekl a jeho oči se znovu setkaly s mými.
Vypadaly tak chladně. „Není to tvé první zasnoubení.“
„Rozčiluje tě to?“
„Oh, vůbec ne. Proč by mělo? Vždyť to každý dělá běžně.“
„Nechápu tvou narážku.“
„Kdyby Castor nebyl jeho životní partner, seděl by tu teď Kyo. Ne já.“ Daman zkřížil paže na hrudi. „Tak přestaňme s těmi kecy. Nemusíme být přátelé. Není to nic jiného než účelový sňatek.“
„Já…“ Nevěděl jsem, jak odpovědět.
Daman šel dohnat ostatní, zatímco já jsem za ním zmateně zíral. Řekl jsem něco špatně?
Doufal jsem, že mi čerstvý vzduch pomůže pochopit, co se stalo, vyšel jsem ven a prošel nádvořím. Když se kolem mě zvedl vánek, vdechl jsem vůni sněhu a pohlédl na jasnou noční oblohu. Měsíc jasně zářil, jeho stříbrná záře byla jako starý přítel. Uklidňující.
Daman byl naštvaný kvůli mému dřívějšímu zasnoubení, ale nikdy jsem ke Kyoovi nic necítil. Nic takového jako spojení, které jsem cítil k Damanovi.
Sňatek z rozumu, řekl. Nic víc.
Pokud to byla pravda, proč jsem byl tak zklamaný?