0

Prolog

Starověká Dácie*
Lidé se lesa báli. Zdeformované stromy a pokřivené listí je dezorientovalo a zneklidňovalo.
Jak jsem procházel lesem, zíral jsem na sluneční paprsky, které se snažily proniknout hustými pokroucenými větvemi. Slábnoucí léto zanechalo ráno chladné. Nedostatek slunečního světla chlad v houští jilmů a buků ještě více umocňoval.
Chladná ruka mi přejela po paži.
„Potřebuji zásoby z města,“ řekl jsem duchovi. „Budeš hlídat Lycuse, dokud se nevrátím?“
Žena přikývla a tmavé vlasy jí zakryly oči. Byla duch, který žil v lese déle než já. Jmenovala se Maya. Zmizela. Když jsem pokračoval lesem, objevili se další duchové. Usmál jsem se na ně a šel dál.
Před třemi lety jsem se toulal mezi stromy a hledal úkryt, když mě světelná koule zavedla do opuštěné chatrče. Opravil jsem ji, jak nejlépe jsem mohl, a poté, co jsme se později ten rok setkali s Lycusem, jsme společně pracovali na tom, aby se tam dalo žít. Od té doby jsme byli spolu.
Lycus byl můj jediný přítel – můj jediný živý přítel. Byl nemocný. Každý den slábl víc a víc.
Když jsem dorazil do města, cítil jsem, jak mě pozorují. Byl jsem chlapec, který žil v lese. Báli se mě stejně, jako se báli mého domova. Sklonil jsem hlavu a zrychlil krok směrem k tržišti.
Agora kypěla aktivitou, protože obchodníci prodávali své zboží a řemeslníci vystavovali svá řemesla: šperky, keramiku a kovovýrobu. Být mezi tolika lidmi najednou mi bylo nepříjemné. Od doby, co jsem si pamatoval, jsem byl schopen cítit určité emoce. Hlavně žárlivost. Slyšel jsem i jejich myšlenky.
Jedna žena stála sama a zírala na jinou ženu, která prošla kolem ní, ruku v ruce s pohledným mladým mužem.
„Měl by být můj.“
Cítil jsem její hořkost. Její zášť.
Pokračoval jsem po cestě, uskočil jsem z cesty muži, který tlačil vozík, a otřel se o někoho jiného. Jeho závistivé myšlenky mi naplnily hlavu. Díval se na šlechtice, naštvaný kvůli jejich společenskému rozdílu.
Jeho hořkost, jako vždy, pronikla i do mě. Muž vpředu vyzařoval bohatství, od svého jemného oblečení až po těžký váček na mince, kterým zacinkal, když kupoval zlatý náramek pro krásnou ženu po svém boku. Částka, kterou utratil za ten jeden šperk, by mě a Lycuse mohla uživit na rok.
Rozběhl jsem se dopředu a narazil do něj.
„Dávej pozor, kam jdeš, chlapče,“ zabručel a upravil si oblečení.
„Omlouvám se!“ Mince, které jsem ukradl, jsem zastrčil do brašny a utíkal pryč.
Neměl jsem rodiče. Žádné sourozence ani nikoho, kdo by se o mě staral. Tak jsem se o sebe staral sám. A zatímco jsem dělal poctivou práci, jako když jsem byl poslíčkem pro lidi, kteří neucukli při pouhém pohledu na mě, často jsem se uchýlil k drobným kapesním krádežím, jen abych to vydržel. Za ta léta jsem tyto dovednosti vypiloval, naučil se obratně zacházet se svýma rukama a osvojil si schopnost plížit se po místech, kam bych se nikdy nedostal.
Na jedné straně obchodu s léky se pnuly růžové keře a za nimi se rozprostíralo travnaté pole.
„Morysi?“ Prošel jsem předními dveřmi a podíval se na visící rostliny a zaprášené police s láhvemi a podivnými věcmi, které za ta léta nasbíral.
„Damane.“ Morys prošel úzkými dveřmi na levé straně místnosti.
Měl prořídlé šedé vlasy a hluboké vrásky kolem hnědých očí.
„Jsi tady brzy.“
„Ano, pane. Probudil jsem se brzy.“ Vytáhl jsem z brašny rostliny a položil je na stůl. Morys nikdy nevstoupil do lesa, ale platil mi za sběr rostlin, které používal k výrobě léků. Byl ke mně laskavý.
Morys popadl ze své malé opotřebované kabelky dvě mince a podal mi je.
„Jak se má Lycus?“
„Stále slabý, pane.“ Při zmínce o mém příteli mě rozbolel střed hrudi. „Jeho kašel se zmírnil, ale rychle se unaví a stěžuje si na bolesti.“
„Dám ti něco, co by mu mohlo ulevit. Pojď se mnou.“
Morys prošel dveřmi do své pracovny a já ho následoval.
Místnost byla nacpaná jako ta předchozí, ale v tomhle chaosu jsem se cítil o něco líp. Mohla za to dvě čtvercová okna propouštějící dovnitř sluneční světlo a čerstvý vzduch, který potlačoval dusno. Sedl jsem si na stoličku a sledoval, jak starší muž popadl svazek bylinek s dlouhými stonky.
„Je to železník***?“ Zeptal jsem se.
„Ano.“ Morys se na mě usmál, než vložil stonky a listy do lahvičky. „Jde z něj udělat léčivé tonikum. Máš nějaký malý hrnec?“
Přikývl jsem.
„Naplň ho do poloviny vodou a vlož do něj dva až tři tyto stonky. Hrnec přikryj a přiveď vodu k varu. Naběračkou sceď bylinku, a dokud bude odvar ještě horký, dej Lycusovi vypít šálek.“
„Co to udělá?“
„Mělo by mu to pomoci ulevit,“ vysvětlil Morys. „Připrav mu to tonikum jednou denně. Pamatuješ si, kde roste železník? Jednou jsi mi ho donesl.“
„Poblíž hřebene na okraji lesa.“
„Ano. Až budeš potřebovat víc, víš, kde to najít. Ale buď opatrný.“
„Budu.“
Když jsem opustil jeho obchod, lahvičku s železníkem jsem si strčil do brašny a vydal jsem se cestou kolem agory, abych se vyhnul davu, a šel do pekárny. Normálně jsem si mohl dovolit jen levný, prošlý chléb, ale za ukradenou minci bych si mohl koupit něco lepšího.
Lycus si zasloužil dobré jídlo, aby se posilnil. Možná by mu to pomohlo vrátit chuť k jídlu.
Koupil jsem čerstvý bochník, který byl ještě teplý a měkký, když mi ho pekař zabalil. Pak jsem koupil solené maso od řezníka a kostky sýra.
„Uvolněte cestu!“ vykřikl nějaký muž.
Spěchal jsem na stranu ulice, když kolem procházeli válečníci, jejichž brnění cinkalo a bojová vlajka Dacie jim hrdě vlála nad hlavami. Usmál jsem se. Draco**** byl zobrazován jako vlčí hlava s dračím mocným ocasem, a když se do látky opřel vítr, znělo to jako vytí.
Jeden z válečníků se na mě podíval. Srdce se mi rozbušilo trochu rychleji. Jemně přikývl, než se zadíval zpátky před sebe. Naše vojenská síla byla proslulá agresivitou válečníků, o kterých se říkalo, že bojují jako vlci.
Než Lycus onemocněl, třímali jsme hole a předstírali jsme, že jsme válečníci s falxovými** meči. A pak jsme vyli na oblohu jako smečka šelem. Připadalo mi to strašně dávno.
Zatímco lidé okolo byli rozptýleni armádou, která tudy procházela, já jsem zmizel za stánky obchodníků. V jednom ze stánků mě zaujala dřevěná hračka. Díky jemným povrchovým úpravám a hladkému řemeslnému zpracování dřeva to byl typ hračky, kterou si mohli dovolit jen šlechtici. Popadl jsem ji a rychle pokračoval v chůzi. O chvíli později jsem narazil na zeď stromů.
Domov.
Skákal jsem přes pařezy stromů a spadlé větve, srdce se mi tetelilo radostí. Být mezi lidmi mě vyčerpávalo a vyvolávalo ve mně emoce, kterým jsem tak úplně nerozuměl. Ale les? Procházet se mezi stromy, vnímat praskání lístů a větviček pod nohama a vnímat přírodu?
Tohle mi dělalo radost.
Naše chata o jedné místnosti byla vyrobena ze dřeva a kamení. Střecha měla několik děr, ale dostatečně nás chránila před živly. Na jedné straně byl dřevěný plot, který vypadal, jako by kdysi obklopoval dům, ale v průběhu let byl rozbitý a zvětralý.
„Ly?“ zavolal jsem a vešel dovnitř.
V jednom rohu, kde jsme spali, byla hromada dek a jako stoličky jsme používali dřevěné pařezy. Když jsem chatrč našel, zůstal tam malý stolek spolu s několika hrnci. Všechno ostatní jsem ukradl nebo koupil – hrníčky, svícny, dva polštářky s natrženou látkou a pár hraček.
„Damane?“ zaskřehotal z provizorní postele slabý hlásek.
Lycus se posadil a promnul si oči. Dlouhé blond vlasy měl rozcuchané a trochu zacuchané od spánku. Byl stejně starý jako já – byl mu osmý rok – ale vypadal mnohem mladší, protože jeho tělo bylo tak drobné.
„Podívej, co jsem ti přinesl.“ Klekl jsem si před něj a podal mu chléb a sýr. „Je to čerstvé! Mám k tomu i osolené maso.“
I když to bylo slabé, Lycus se usmál.
„Hostina vhodná pro krále.“
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ řekl jsem v nadsázce a sklonil hlavu.
Zachichotal se, než propukl v záchvat kašle.
„Opatrně.“ Dal jsem mu pod záda polštář, abych ho podepřel, než jsem odtrhl kousek z bochníku chleba a podal mu ho spolu se dvěma kostkami sýra a masem.
„Morys mi dal bylinky, abych ti uvařil speciální tonikum. Mělo by ti to pomoci. Připravím to, zatímco budeš jíst.“
Když jsem našel hrnec, vyběhl jsem ze dveří k potoku vedle našeho domu, opláchl jsem ho, než jsem ho naplnil a vrátil se. Rozdělal jsem oheň ve varné jámě, zavěsil jsem nad ni hrnec, přidal jsem tři stonky železníku a přikryl ho pokličkou.
„Nemáš taky hlad?“ zeptal se Lycus.
„Ne,“ lhal jsem.
Chtěl jsem, aby se nejdřív najedl dosyta on. Dám si, až se nají.
„Mám pro tebe překvapení.“
„Další? Už jsi toho udělal dost.“
„Není to dost. Natáhni ruku.“ Počkal jsem, až poslechl, a položil jsem mu dřevěnou hračku na dlaň.
„Velký bílý vlk! Přesně jako z příběhů.“ Usmál se tak, že jeho medové oči málem pohltily jeho pihovaté tváře, a přitiskl si hračku k hrudi. „Líbí se mi, Damane.“
Jakmile voda začala vřít, sundal jsem hrnec z ohně a nechal ho několik minut odstát, jak mi Morys nařídil. Potom jsem scedil listy, naplnil šálek a podal ho Lycusovi.
„Opatrně. Je to horké.“
Lycus několikrát foukl, než se napil. Tiše si povzdechl.
„Chutná to dobře.“ Znovu se napil. „Damane? Myslíš, že nás římské legie zabijí?“
„Co? Samozřejmě že ne.“ Zvedl jsem dřevěnou hračku. „Velký bílý vlk hlídkuje v lese každou noc. Chrání nás. Každému Římanovi, který překročí naše hranice, ukousne hlavu.“
„Je pravda, že je přes den mužem?“
„Tak říká legenda.“ Odložil jsem jeho prázdný šálek stranou a přikryl ho dekou. „Člověk ve dne, vlk v noci.“
„A co Balaur?“
„Drak nás sleduje ze svého místa mezi hvězdami,“ odpověděl jsem. „A opouští svůj palác, aby spálil naše nepřátele. On a bílý vlk jsou společníci.“
„Jako ty a já,“ řekl Lycus s úsměvem a jeho oči se zaleskly.
Nenáviděl jsem, jak slabě a bledě vypadal.
„Ano. Stejně jako ty a já.“
Další den jsem cestoval na hřeben, abych nasbíral další železníky. Tonikum Lycusovi pomohlo, takže jsem chtěl udělat víc. Jeden trs rostl těsně u okraje a já jsem se opatrně přiblížil. Podíval jsem se přes hřeben a při pohledu na ten nekonečný sráz se mi zrychlil tep. Poté, co jsem si do brašny strčil trochu železníku, jsem se postavil, když tu do mě udeřil náhlý poryv větru.
Moje noha uklouzla a shodila několik kamenů z hřebene do propasti pode mnou.
Objevila se Maya a natáhla se po mně s očima dokořán. Jenže zachytit už mě nedokázala. Ztratil jsem rovnováhu.
A pak jsem padal volným pádem.
Výkřik utichl na mých rtech, když jsem padal dozadu, svět se kolem mě rozmazal na cestě k zemi. Čekala mě smrt. Nikdo nemohl pád z takové výšky přežít. Myslel jsem na Lycuse. Na to, jak na mě čeká.
Mé tělo tvrdě dopadlo, vyrazilo mi to dech z plic a ozvalo se nechutné praskání. Lapal jsem po dechu jako ryba na suchu, když jsem se snažil – a nedařilo se mi to – popadnout dech.
Nemohl jsem se hýbat, ale byl jsem naživu.
Nějak.
„Chlapče,“ ozval se hluboký, tichý hlas z temné jeskyně vedle mě.
„Po-Pom-“ zaskřehotal jsem, ale moje prosba o pomoc se změnila v lapání po dechu.
Zadní část vlasů jsem měl vlhké a na jazyku jsem cítil krev. Tváře jsem měl vlhké od slz nebo krve, to jsem nevěděl. Všechno mě bolelo. Všechno kromě mých nohou.
Vůbec jsem je necítil.
Z jeskyně se ozvaly pomalé kroky, než se v mém zorném poli objevil muž. Byl vyšší než nejvyšší válečníci v armádě a měl středně dlouhé černé vlasy. Přes pravou tvář se mu táhla jizva až k okraji rtů. Když si klekl vedle mě, jeho oči mi připomněly nebe po dešti, světle šedé s modrými a zelenými skvrnami.
„P-Prosím.“ Můj hlas zněl divně. „Můj p-přítel. Je mu špatně.“
„Ležíš tady, polámaný a krvácející, a přesto si děláš starosti o někoho jiného.“ Muž mi odhrnul vlasy z obličeje. „Dnes nikdo neumře, chlapče.“
Jemně pode mě vklouzl rukama a zvedl mě z tvrdé země. Ztrácel jsem vědomí. Nohy mi visely v podivném úhlu a každý nádech mě bolel. Zavřel jsem oči, neschopný bojovat s tíhou víček.
Když jsem je znovu otevřel, zjistil jsem, že ležím na měkké posteli – tak odlišné od hrbolatých polštářů a slámy, na které jsme s Lycusem spali. Na nočním stolku hořely svíčky a další se mihotaly podél zdi a osvětlovaly místnost.
Zakroutil jsem prsty u nohou a usmál se. Kromě tupé bolesti v lebce a ztuhlého krku mě nic nebolelo.
„Jsi vzhůru,“ řekl muž a vešel do místnosti s kouřící miskou.
Posadil se na kraj postele.
„Tady. Jez.“
Vypadalo to jako guláš z masa a zeleniny. Nabral jsem bramboru, pak mrkev a zasténal, když mi plná chuť naplnila ústa. Bylo to to nejlepší, co jsem kdy jedl.
„Uzdravil jsi mě.“ Otřel jsem si ústa hřbetem ruky, trochu v rozpacích z toho, jak rychle jsem to všechno snědl.
„Ne. Já ne.“ Vzal mi prázdnou misku. „To ty sám. Jen jsem ti k tomu dal bezpečný prostor.“ Při mém zmateném pohledu naklonil hlavu. „Tvé rány se vždy rychle zahojily, že? Modřiny zmizely ještě rychleji.“
„Díky Morysovi. Dává mi tonika a masti.“
„Lékař je zkušený, ale oba známe pravdu. Spadl jsi z výšky, která by zabila dospělého muže, a přesto tady sedíš jen s tupými bolestmi. Vždycky ses cítil jinak než ti kolem tebe. Proto se držíš dál od ostatních.“ Muž se poškrábal na strništi na bradě. „Jsi stejný jako já. Obávám se, že je to břemeno skutečné moci. Osamělost.“
„Kdo jsi?“
„To, kdo jsem, není důležité. Omlouvám se za ten pád, ale potřeboval jsem s tebou mluvit.“
Bolest hlavy trochu zesílila.
„Vítr mě shodil.“
„A kdo si myslíš, že ten vítr udělal? No, to je jedno. Teď jsi tady. Tak dobře poslouchej, chlapče. Dácie už nezůstane u moci dlouho. Orel odletí do země za lesem. Brzy jeho stín zakryje slunce. Vlk i drak budou bojovat za náš domov, ale skutečná bitva přijde až za roky, dlouho poté, co se usadí prach a svět se změní. Povstane velký had a s ním i armáda temnoty.“
„Co bude chtít?“
„Tebe. Mě. Celý svět, aby mu ležel u nohou.“
„Jak to víš?“ zeptal jsem se a měl jsem problém vstřebat jeho slova. „Jsi věštec?“
Slyšel jsem o takových lidech. Mohli vidět do budoucnosti.
„Tak nějak,“ odpověděl.
Můj pohled upoutal stříbrný řetízek kolem jeho krku. Náhrdelník připomínal ty, které jsem viděl u bohatých mužů, i když tenhle byl propracovanější, měl bílý kámen, který se třpytil uvnitř stříbrného lůžka a zlatých úponků. Vypadalo to skoro živě, ze zářícího drahokamu vycházelo tiché hučení. Muž si ho zastrčil pod tuniku a věnoval mi lehký úsměv.
„Budoucnost má mnoho cest. Představ si to jako strom s větvemi táhnoucími se k různým možnostem. Každé tvé rozhodnutí odřízne jednu z větví, dokud nezůstane jen jedna.“
„Vidíš moji budoucnost?“
„Cesta tě zavede daleko od domova,“ řekl a přikývl. „Svět na tebe zapomene a uvidíš, jak civilizace povstávají a padají. Poznáš bolest. Poznáš utrpení. Ale také poznáš lásku.“
Ohnul jsem nos.
„Lásku?“
Usmál se.
„Tato láska tě zachrání.“
„Zachrání mě před čím?“
„Většinou před tebou samým. Tam se tvé cesty rozchází. Jedna větev vede do temné budoucnosti. Sedm válečníků… bratrů… padne hadovou rukou a temnota zavládne s jejich posledním dechem. Temná noc pohltí svět. Začne to zimní nocí za mnoho let, kdy ve vzduchu zamrzne sníh. Síla se probudí. Musíš si zapamatovat tento okamžik. A vrátit se do země za lesem.“
„Co tím myslíš? Kam půjdu? Proč bude –“
„Pamatuj si, co jsem ti řekl, chlapče,“ přerušil mě. „Had hledá klíč. Nedovolte, aby ho získal.“
„Jaký druh klíče –“
Muž mi přitiskl prsty na spánek.
A svět zmizel.
***
„Damane?“
Něco mě poplácalo po tváři, a když jsem otevřel oči, uviděl jsem sluneční světlo a jasnou modrou oblohu. Lycus se nade mnou skláněl se staženým obočím. Vzpomínka na jeskyni a někoho v ní se snažila vynořit na povrch, ale zase rychle zmizela.
„K-kde to jsem?“
„Doma,“ řekl. „Vyšel jsem na čerstvý vzduch a našel jsem tě takhle ležet v trávě. Bál jsem se, že jsi mrtvý.“ Pohladil mě po tváři a zazubil se, když jsem mu jemně odstrčil ruku pryč. „Takže nejsi mrtvý. Dobře.“
„Byl tam muž.“ Napřímil jsem se.
Z toho náhlého pohybu se mi zatočila hlava. Byl jsem vyčerpaný, jako bych se vůbec nevyspal.
„Muž?“
Přikývl jsem.
„Já…“
No, nemohl jsem Lycusovi přesně říct, že jsem spadl z hřebene. Neměl jsem žádné zranění, které bych mohl ukázat. Nechápal jsem důvod, proč jsem se tak rychle uzdravil, ale přítel by mi to určitě nevěřil.
„Ztratil jsem se v lese a našel jeskyni.“
„Ty? Ztratil ses v lese? Lžeš.“ Lycus mě znovu pohladil po tváři. „Pověz mi o tom muži.“
„Měl jizvu na obličeji.“
„Válečník?“
„Možná.“
Lycus se schoulil vedle mě do trávy.
„Co jiného?“
„Byl…“ Čím víc jsem se snažil vzpomenout si, tím víc byla moje paměť zkreslená, jako když jsem se poprvé probudil ze živého snu. Čím déle jsem byl vzhůru, tím víc jsem zapomínal.
„On byl co?“
„Nepamatuji si.“
Následující den jsem se vrátil na hřeben a opatrně sestoupil dolů, kde měla být jeskyně. Ale nic tam nebylo. Prošel jsem celé místo, narazil na potok a nory ve stromech, ale žádnou jeskyni. Žádný muž s jizvou. Možná se mi to nakonec jen zdálo.
O několik dní později se vše změnilo.
Římští legionáři přišli do Dácie.
Naše armáda byla nějakou dobu na tažení, ale nepřítel prolomil naše linie. Nastal chaos. Někteří měšťané zběsile prchali do hor. Jiní se zabarikádovali ve svých domovech. Několik si vzalo život, když bylo jasné, že se staneme zajatci v naší zemi.
„Orel letí do země za lesem.“
Mužovo varování. Byl to jen sen? Pokud ano, jak jsem to věděl?
„Damane!“ Lycus vykřikl, když se přitiskl obličejem na mou hruď.
Byli jsme schoulení na naší posteli, když se kolem nás hroutil život, který jsme znali. Objal jsem ho kolem ramen a snažil se zůstat statečný. Slzy se mi draly do očí, když z města vycházel zápach kouře, který vítr nesl až k našemu domovu v lese. Venku se ozval rozruch.
Přední dveře se rozlétly a objevil se nepřátelský voják.
„Drž se zpátky!“ Vyskočil jsem na nohy a postavil se mezi něj a Lycuse.
Mojí jedinou zbraní byla provizorní dýka, kterou jsem vyrobil z kusu kovu, který kovář odhodil.
„Kde to je?“ zeptal se voják hlubokým chraplavým hlasem, ze kterého mi běhal mráz po zádech. „Cítím esenci klíče. Jeho sílu.“
Klíč?
„Odejdi!“ zvolal jsem a varovně máchl dýkou ve vzduchu.
Voják vycenil zuby a vyrazil vpřed. Když na mě sáhl, rozřízl jsem mu kůži na předloktí. Netrápilo ho to. Popadl mě za přední část tuniky a zvedl do vzduchu. Srdce mi silně bušilo.
Něco bylo na jeho očích špatně.
Byli černočerné.
„Tvoje krev,“ řekl, přitáhl si mě blíž a ucítil mě. „Krev zneuctěných. Prokletých.“
„Prokletý?“ Byl jsem příliš vyděšený, abych se pohnul.
Rty se mu roztáhly do úsměvu. Bylo v tom něco nepřirozeného.
„Znám tvého otce. Velí armádě temnoty.“
„Můj otec?“ Nikdy jsem se s ním nesetkal.
„Nech ho být!“ vykřikl Lycus.
Udeřil vojáka do boku a začal do něj mlátit malými pěstičkami.
Muž mě položil a popadl Lycuse.
„Škůdče.“
Voják udeřil Lycuse pěstí do obličeje a srazil ho na podlahu. Nehýbal se. Se zrakem rozmazaným od slz a srdcem roztříštěným na milion kousků jsem zakřičel a zaútočil na vojáka.
„Zabiju tě!“ Bodl jsem ho do břicha a trhl nahoru.
Voják plival krev, ale nespadl. Místo toho se znovu usmál. Jak to, že ještě stál?
„D-Damane?“
Otočil jsem hlavu k Lycusovi. Víčka se mu zachvěla, když se snažil otevřít oči. Ze rtu mu kapala krev a na čelisti se mu už tvořila modřina. Vytáhl jsem dýku z vojákových útrob a spěchal ke svému příteli.
„Jsem tu.“ Zvedl jsem ho do náruče.
Lycus se na mě podíval, bledší než kdy předtím.
Za mnou se ozvaly těžké kroky.
„Nemůžu ti ublížit, ale ten druhý kluk takové štěstí mít nebude.“
„Nedotýkej se ho!“ Vyskočil jsem na nohy a otočil se k němu.
Zvedl meč a já jsem sledoval, jak se blíží k Lycusovi, skoro jako by se čas sám zpomalil. Pak mě něco napadlo. Druh síly, kterou jsem nikdy předtím nepocítil. Zatahala mě za nitro a projela mi žilami.
Moje tunika se roztrhla, když ze mě vytryskla velká síla. Černá křídla odhodila vojákův meč stranou a mé tělo se zvedlo z podlahy. Měl jsem křídla. Vznášel jsem se ve vzduchu. Jak to?
Místnost pohltilo jasné světlo. A pak se objevil muž s velkými bílými křídly a vlasy stejného odstínu. Vrazil do vojáka ohnivý meč. Vzduch prořízl hrdelní výkřik a nepřítel padl mrtvý k zemi s očima otevřenýma dokořán. Už nebyly černé.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se bělovlasého muže.
Síla ze mě vyprchala a já se zřítil zpátky na podlahu. Nevěděl jsem, jak ovládat křídla. Ani jsem nemohl uvěřit, že jsou moje.
„Jmenuji se Lazarus. Přišel jsem, abych tě odvedl z tohoto místa.“
„Ne.“
Zavrtěl jsem hlavou a vrhl se k Lycusovi. Oči měl zavřené, ale stále dýchal. Jen ztratil vědomí.
„Neopustím ho.“
„Tvůj přítel sotva žije.“
Lazarus mě zvedl zpátky na nohy. Mlátil jsem do něj pěstí, ale bylo to jako mlátit do kamene.
„Neztrácej čas pokusy o jeho záchranu. Smrt ho má ve svých spárech. V tento den vydechne naposledy, než slunce zapadne.“
„Ne!“ Kopl jsem do muže.
Byl jsem vše, co Lycus na tomto světě měl.
A on byl vše, co jsem měl já.
„Lycusi! Otevři oči.“
Neudělal to.
Lazarus mě vytáhl ven a já zakřičel, když nás jeho křídla zvedla ze země. Sledoval jsem, jak mizí jediný domov, který jsem kdy poznal.
Když mě vzal výš, až nad koruny stromů, mohl jsem přísahat, že jsem v dálce uslyšel vytí.
***
„Tady budeš trénovat,“ řekl Lazarus, když jsme došli na pole s terči na jednom konci.
Byl to první den, kdy mi dovolil opustit místnost, do které mě hodil, poté, co mě vzal z mého domova.
„Trénovat na co?“
„Moje armáda.“
Ukázal na skupinu dalších chlapců, kteří bojovali s krátkými meči. Zdálo se, že jsou v mém věku. Jeden měl jasně červené vlasy jako jablko. Další měl černé havraní vlasy. Jeden byl menší než ostatní a po chvíli boje se svezl do trávy a zavřel oči.
„Vždycky ses cítil jinak než všichni ostatní, že ano?“
Přikývl jsem.
„Tito chlapci jsou stejní. Jsou to synové padlých andělů, stejně jako ty. Trénuj s nimi. Spoj se s nimi. Neboť oni se stanou tvými bratry.“
„Měl jsem bratra! A donutil jsi mě ho opustit!“ Rozmáchl jsem se po Lazarovi holou pěstí.
Chytil mě za ruku a zkroutil mi zápěstí, čímž mě srazil na kolena.
„Chlapec jménem Lycus zemřel krátce poté, co jsme odešli. Byl příliš nemocný. Žádné množství léčivých tonik nebo bylin by mu nepomohlo.“
Zachvěla se mi brada.
„Měl bych tě zabít tam, kde stojíš.“
Jeho pohled bez emocí odpovídal tónu jeho hlasu.
„Vezmi ten oheň, který tě teď spaluje, a začni cvičit. Musíš se naučit létat. Jak bojovat. Budete potřebovat sílu, pokud se někdy stanete natolik mocnými, abyste porazili Morningstar.“
„Chci jít domů.“
„Jsi doma. V Dácii jsi nic neměl a nic tam nezůstalo. Ani chatrč v lese nebo tvůj nemocný přítel. Všechno je pryč. Přijmi to jako pravdu a udělej, co ti říkám.“
Nezbylo mi nic jiného, než poslechnout.
Toho dne mi v hrudi zakořenila hořkost. Uvnitř mého srdce. Bylo to utrpení, ze kterého jsem nemohl uniknout.

*Dácie (Dacia) – bylo ve starověku území obývané kmeny Dáků a Getů, které se nacházelo převážně v dnešním Rumunsku. Jeho jižní okraj určovaly Dunaj a pohoří Balkán, zatímco ze západu a východu ho vymezovaly řeky Tisa a Dněstr. Ze severu ohraničoval Dácii horský masiv Karpat, táhnoucí se do středu této země, již rozděloval na dvě části.
Dákové a Getové hovořili patrně řečí příbuznou jazyku Thráků, sídlících dále na jihu. Intenzivní styky udržovali rovněž se Skythy, Sarmaty, Kelty a Germány; silný vliv na ně měli i Řekové a Římané. Obyvatelé Dácie se věnovali především zemědělství a těžbě tamějšího nezměrného nerostného bohatství. V jejich náboženských představách náležela stěžejní role víře v boha Zalmoxia, slibujícího jim nesmrtelnost. V 1. století př. n. l. sjednotil Dácii král Burebista, který ji výboji výrazně rozšířil a jejím politickým centrem ustavil Sarmizegetusu. Po jeho smrti se království rozpadlo, nicméně koncem 1. století n. l. zažilo opětovný mocenský rozmach za panování Decebala. Ten se opakovaně střetával s Římany, jimž však během dáckých válek roku 106 podlehl.

**Falx je latinské označení pro srp. V souvislosti s antickými Dáky to však byla smrtonosná zbraň s kosovitě zahnutou jednobřitou čepelí. Její účinky byly zejména v obouruční verzi smrtící, neboť dokázaly rozštípnout štít. Podobnou zbraň měli ve výbavě i Thrákové a je známa pod označením rhomphaia.

***Železník – Dříve byl sporýš lékařský považován za magickou rostlinu s afrodisiakálními účinky, dokonce měl chránit lidské tělo před střelami; tuto vlastnost dokládá staročeské pojmenování rodu „železník“, které se dodnes zachovalo ve slovenském jménu rostliny. Byl hojně používán v lidovém léčitelství při bolesti v krku, nachlazení nebo chronické bronchitidě pro usnadnění odkašlávání, při špatné činnosti jater, ledvin, u potíží se zažíváním; působí močopudně, urychluje regeneraci organismu a zvyšuje odolnost proti stresu. Působí slabě neurologicky a pomáhá při psychogenně podmíněných, tzv. tenzních bolestech hlavy, zmírňuje pocit úzkosti, strachu, podráždění a slabosti. Pro zajímavost, o železníku se říká, že působí jedovatě na upíry.

****Jméno Dáků může být odvozeno z termínu Daus případně Dai, možné varianty fryžského výrazu daos, což znamenalo „vlk“. Na základě toho lze vyvozovat, že Dákové mohli být ve starověku známí jako vlčí lidé. Této domněnce by nasvědčovala i dácká standarta, zvaná draco, s bytostí s vlčí hlavou a tělem hada.