Současnost
Galen
Voda narážela na skalnatý břeh, na kterém jsem stál. Ve vzduchu byl cítit déšť, jako by temně šedé mraky nade mnou měly každou chvíli spustit liják. Zavřel jsem oči a nadechl se. Vzduch byl doslova elektrizující.
Bouře dokázala uklidnit chaos v mé hlavě.
„Opatrně,“ řekl jemný hlas za mnou. „Pokud tě zasáhne blesk, Raiden by si tě mohl splést s pečeným steakem. Jsem si jistý, že by si tě pak s chutí protáhl grilovací omáčkou.“
Otočil jsem se a uviděl Alastaira. Jeho světlé blond vlasy vypadaly pod zataženou oblohou téměř stříbřitě a jeho ledově modré oči mi připomínaly ledovce těsně předtím, než spadnou do moře.
Byl hříchem Pýchy a pyšnil se neskutečnou arogancí.
Hluboko uvnitř však ukrýval smutek.
Byl to smutek, který jsme nesli my všichni.
„Raiden by sežral i horu, kdyby si na ní nevylámal zuby,“ řekl jsem a vrátil se pohledem k rozbouřeným vodám.
Raiden byl hřích Obžerství. Jídla a pití neměl nikdy dost. Ne, že by to na něm bylo vidět. Nebyl na něm ani gram zbytečného tuku.
„Daman a Castor se zbavili skupiny démonů, když byli venku,“ řekl Alastair a stoupl si vedle mě.
„Něco je táhne do té oblasti. Tohle je už třetí skupina, na kterou jsme za poslední týden narazili.“
„Třeba je přivolal člověk?“
Nebylo by to poprvé. Lidé se často zapletli do věcí, kterým nerozuměli. Zvědavost pro desky Ouija (spiritistická deska na vyvolávání duchů), nebo starodávné vyvolávací rituály, které nějaký pitomec zveřejnil online. Za ta léta jsme uklidili nespočet jejich bordelu, když si lidé mysleli, že to fungovat nebude a ono to fungovalo.
„Ne,“Alastair zavrtěl hlavou.
„Tohle je jiné.“
„Řekl něco Lazar?“
Anděl na nás dohlížel. Dával nám rozkazy. A my jsme jej bez otázek následovali.
„Přijde za mnou, pokud to bude považovat za nutné,“ řekl Alastair.
Nebe protínaly blesky, následované tlumeným hromem.
Otočili jsme se a šli k domu, když začalo pršet.
S mými šesti bratry jsme sdíleli jeden domov. Třípatrová vila měla tucet ložnic spolu s hernou, tělocvičnou, domácím kinem, masivní kuchyní a vším, co bychom mohli chtít nebo potřebovat. Magický závoj zabránil komukoli najít naše sídlo na pozemku u moře.
Ochranné runy nás taky ukryly před démony.
Mělo to být útočiště, ale mnoho dní mi to připomínalo spíše vězení.
Když jsem vešel do kuchyně, do nosu mě udeřila vůně koření a pečeného masa. Raiden stál u sporáku a dával na obdiv svou širokou a svalnatou hruď.
„Hladový?“ zeptal se mě a pozvedl koutek úst v úsměvu.
Vždy se u jídla usmíval. Černé vlasy měl ostříhané ve vojenském stylu a modrošedé oči mu zakrývaly dlouhé tmavé řasy. Byl vysoký dva metry a byl druhý nejvyšší z nás, jen o palec menší než já.
„Zase italské jídlo?“ odpověděl jsem otázkou, „nechám si to ujít.“
„Ty jsi tak nevrlý,“ řekl Bellamy, když vešel do kuchyně, „měl by ses uvolnit.“
Bellamy byl možná nejkrásnější z nás se zlatými vlnitými vlasy, oříškovýma očima, které měnily barvu podle toho, jak se mu to zrovna hodilo a aurou, která čpěla sexem.
No, koneckonců byl zosobněním hříchu Chtíče.
„To je tvoje parketa, ne moje.“
„Hele, sex je univerzální,“ usmál se Bellamy. „Užij si drsný sex. Uvolni trochu napětí. Budeš se cítit lépe.“
„Co kdybych tě místo toho praštil? Díky tomu bych se taky cítil mnohem lépe.“
„Téhle hezké tvářičce bys neublížil.“
„Zkus mě.“
„Dost,“ řekl Alastair a okamžitě nás umlčel.
Jeho otec byl Azazel, Luciferův nejbližší společník během Pádu. Věřili jsme, že proto mu byla přidělena Pýcha, kterou mnozí označují za první smrtelný hřích. Všechny ostatní hříchy jsou od něho odvozeny. Bylo v nás tedy zakořeněno následovat jeho příkazy, jako smečka vlků následuje svého alfu.
„Co kdybychom si všichni sedli a najedli se?“ ozval se Raiden a vyndal talíře ze skříně.
„Nic nezvedne náladu tak, jako dobře udělané sacharidy.“
Se zamračeným výrazem jsem odešel z kuchyně. Miloval jsem své bratry, ale měl jsem tendenci ztrácet nervy, pokud jsem si nedal pozor. Jen jedna z nevýhod být hříchem Hněvu.
Jakákoli maličkost mě dokázala vytočit.
Zamířil jsem směrem k tělocvičně na konci dlouhé chodby.
Jakmile jsem byl uvnitř, svlékl jsem si košili a nastavil rychlost na běžícím pásu. Tohle mi pomohlo uvolnit se, a pak jsem veškerou svou potlačovanou agresi soustředil na boxovací pytel, který byl speciálně navržen tak, aby vydržel mé silné rány.
Během svého života jsem viděl civilizace vzkvétat i upadat. Viděl jsem války, hladomor a lidské zlo. Viděl jsem ale i jiné věci. Laskavost, pokoru a lásku. Pochopil jsem, proč Nejvyšší Pán tak velmi miloval své smrtelné stvoření. Měli chyby, ale dokázali je napravit.
Bylo naší povinností je chránit.
Lazarus nás vyrval z matčiny náruče, když jsme byli děti, a vychoval z nás nelítostné válečníky, abychom se jednoho dne stali dost silnými na poražení Lucifera a jeho armády. A to se nám i podařilo.
Ta noc, kdy jsme porazili Lucifera, byla pořád jako živá vzpomínka. Nebyli jsme schopni ho zabít. Byl příliš mocný. Ale aspoň jsme ho zapečetili hluboko za hranicemi země, takže už nikdy nespatřil světlo světa. K rituálu bylo zapotřebí krve každého z nás, krve prokletých.
Byli jsme válečníci, hrdinové dávných dob. Naším jediným cílem bylo chránit lidstvo před démony.
Když jsem si zacvičil, skočil jsem do sprchy, abych se umyl.
Zaklonil jsem hlavu dozadu, jak mi kapky vody začaly masírovat kůži. Vzpomínka na Bellamyho návrh, abych si zašukal, mi cukla s penisem.
Už to byla nějaká ta chvíle, co jsem se ponořil do teplého a lákavého těla.
Snažil jsem se omezit své interakce s lidmi na naprosté minimum, ale byly chvíle, kdy bylo pokušení příliš velké. Chvíle, kdy jsem měl potřebu si tvrdě zašukat. V takových chvílích jsem zamířil do klubu a vzal si prvního zájemce o sex, na kterého jsem narazil. Žádná jména. Nic než drsný sex, abych se uvolnil a samozřejmě dopřál to potěšení i svému milenci, protože i když jsem se snadno nasral, nebyl jsem sobec, a pak jsem se zase vrátil domů.
To byl můj život.
Drsný sex, boj s démony, snaha nezabít mé bratry, když mě naštvali.
A tohle pořád dokola.
Jakmile jsem vyšel ze sprchy, hodil jsem na sebe tepláky a šel do herny. Castor, hřích Chamtivosti, vždycky kupoval nejrůznější kraviny. Obrovské ploché televizory, všechny existující herní konzole a arkádové hry, jako je air hockey a Pac-Man. Měli jsme také kulečníkový stůl, kde s námi Castor rád hrál. Velmi zřídka prohrál.
Právě když jsem si chtěl sednout na pohovku, přehoz se pohnul. Vyskočil jsem na nohy a otočil se, abych uviděl Graye.
„Skoro sis na mě sedl,“ řekl Gray, než natáhl ruce nad hlavu a zívl.
Jako hřích Lenosti měl občasné návaly energie, a pak okamžitě usnul. Živý, dýchající gaučový povaleč. Byl také nejmenší z nás, měřil něco málo přes sto sedmdesát centimetrů, měl štíhlou postavu a velké, nevinné hnědé oči. Rozcuch blonďatých vlasů mu padal do očí a nikdy se nedal zkrotit.
„Promiň,“ řekl jsem a sedl si vedle něj.
„Odpouštím ti.“ Gray se ke mně přitulil, zavřel oči a o několik sekund později tiše zachrápal.
Zajel jsem mu prsty do vlasů a zapnul televizi. I když nás sedm bylo téměř ve stejném věku, byli jsme vůči Grayovi extrémně ochranitelští. Nevypadal na víc než dvacet let a jeho zvyk usnout kdekoli a kdykoli ho činil zranitelným vůči nepřátelskému útoku.
Byl jediný z mých bratrů, který nikdy nevyvolal můj hněv.
Do oken bušily kapky vody a já se přistihl, že místo televize sleduji bouřku.
Blýskalo se, hromy duněly a moje duše byla o něco klidnější.
****
Pět démonů pobíhalo kolem nakládací rampy, jejich těla vypadala jako vířící černý kouř a jejich tváře byly zbaveny veškeré barvy. Jejich oči byly jen prázdné důlky. Nazývali jsme je Stíny. Vycházeli vždy jen v noci, drželi se ve stínu a vyhýbali se přímému světlu.
Byli to z velké části bezduší tvorové. Jediné, co uměli, bylo zabíjet.
„Castor řekl, že skupina, kterou zabili s Damanem, byla taky v této oblasti,“ řekl Alastair a modrýma očima sledoval pohybující se Stíny.
Zadíval jsem se na přístav. Na jedné straně kotvily čluny a v dálce byla malá nákladní loď. Z několika okolních budov byla vyražena okna a byly pomalovány graffity. I když v okolí bylo několik obchodů, které se i v téhle části dokázaly udržet.
„Moc toho tady není,“ řekl jsem.
„Přesně tak,“ Alastair se zamračil a sledoval, jak jeden ze Stínů praštil do druhého.
Jejich zvířecí chování odpovídalo jejich druhu, byli jako divocí psi na lovu.
„Zjistil jsem, že ty bedny tu byly nedávno vyloženy. Jsou v nich předměty, které zakoupila nějaká aukční síň.“
„Myslíš, že to s tím souvisí?“
„Nemyslím si to. Vím to.“
Zatnul jsem zuby, abych po něm nevystartoval. Nedokázal ovládat svůj komplex nadřazenosti, ale to ho nečinilo méně otravným.
„Takže musíme zjistit, co je teď v aukci na prodej.“
Alastair přikývl.
„Po něčem jdou. Ať je to cokoli, určitě tam najdeme odpovědi.“
Vrátil jsem svou pozornost ke Stínům, kteří se připlížili k opuštěným skladům vedle doku.
„Můžeme je zabít?“
Alastair vytáhl dvě dýky a usmál se na mě.
„Až po tobě, Wrathe.“
Seskočil jsem z římsy a přistál před nimi. Jeden z nich kývl hlavou směrem ke mně a jeho nepřirozeně svěšená ústa se rozšířila a ukázala řadu ostrých zubů.
„Hej, démone.“
Když po mně skočil, chytil jsem ho za hrdlo a praštil s ním o zem, než jsem mu vrazil dýku do hrudi. Černý kouř vířící kolem jeho těla vzplál jasně oranžově, než se rozpadl a nezůstalo po něm nic než popel.
Alastair přistál vedle mě, usekl jednomu hlavu, než vrazil dýku do krku druhému. Ani jeden z nás se nezapotil, když už nám u nohou leželo pět hromádek popela. Ne všech démonů bylo možné zbavit se tak snadno, ale Stíny patřily k těm nejnižším. Nejslabším.
Problémy nám dělali ti na vyšší úrovni.
„Asi se zastavím v klubu, než se vrátím,“ řekl jsem a otřel si čepel o látku, než jsem ji zastrčil do pouzdra.
„Nechceš se ke mně přidat?“
V Alastairových očích se zalesknul bolestný pohled.
„Ne. Mám jiné plány.“
„To jsem si myslel,“ poklepal jsem mu rukou na rameno.
„Nabídka platí, pokud změníš názor.“
„Nezměním.“
Roztáhl jsem křídla a vzlétl k obloze. Vítr mi zašustil v peří a já si s úlevou povzdechl nad svobodou být vysoko ve vzduchu. Lehký okamžik radosti zmizel, když jsem si vzpomněl na smutný pohled v očích mého bratra.
Věděl jsem přesně, kam má v úmyslu jít.
Klub mi nabídl tolik potřebné rozptýlení a umožnil mi uvolnit nějaké to sexuální napětí. Sotva jsem si vzpomněl na tvář toho muže poté, co jsem si to s ním rozdal v zadní části klubu, než jsem zmizel zpět do temnoty noci.
Na obličejích stejně nezáleželo. Rozhodně jsem neplánoval znovu se vidět s někým, s kým jsem si už jednou zašukal. Neznamenali pro mě nic jiného než způsob, jak strávit zbytečný čas.
A jako nesmrtelný jsem měl nekonečně mnoho času.
Prošel jsem magickou bariérou kolem našeho pozemku, přeletěl jsem nad temnou vodou a pak doskočil na schody přední verandy sídla.
Raiden a Castor hráli kulečník v herně. Zvuk nárazů kulečníkových koulí polekal Graye, který podřimoval na lehátku u okna. Ospale na ně něco zamumlal, než si přetáhl přikrývku přes hlavu a stočil se do malého klubíčka.
„Alastair a já jsme našli v doku další Stíny.“
„Takže blízko místa, kde jsme je před tím našli s Damanem,“ řekl Castor a předklonil se, aby se soustředil na šťouch.
Jeho středně dlouhé ohnivě zrzavé vlasy kontrastovali s jeho alabastrovou pletí. Stříbrné náušnice lemovaly křivky obou jeho uší a pravou nosní dírku měl propíchnutou stejně jako levé obočí.
„Ano.“
Opřel jsem se o zeď a zkřížil ruce na hrudi, když jsem je sledoval, jak hrají.
„Alastair řekl, že nedávno přišlo nějaké zboží pro aukční síň. Myslí si, že Stíny jdou po něčem, co v nich bylo.“
„Jako co?“ zeptal se Raiden, křídoval si vršek svého tága, než si strčil křídu do kapsy.
Z koutku úst mu trčel kus hovězího.
„Nevím. Může to být další prokletý předmět jako minule,“ pokrčil jsem rameny.
Před několika lety byl na archeologickém nalezišti nalezen amulet. Ve starověku se používal k šíření strachu a chaosu, místo aby před tím lidi chránil. Démony přitáhla negativní energie a živili se strachem lidí. Museli jsme získat ten prokletý amulet a zničit ho.
„Ach.“
Castor se vzpamatoval a potřásl hlavou.
„Vsadím se, že by amulet hodil pár chechtáků.“
„Máš peněz dost.“
„Nikdy jich není dost,“ mrkl na mě Castor.
Potlačil jsem povzdech, přešel jsem k pohovce a zvedl Graye do náruče. Když jsem ho nesl do jeho ložnice ve druhém patře, omotal mi ruce kolem krku a přitiskl se na mou hruď. Jakmile jsem ho zastlal do postele, vrátil jsem se do svého pokoje a vyšel na balkón.
Bouře se vyjasnila a odnesla s sebou všechny mraky. Zíral jsem na moře třpytivých hvězd, moje mysl byla ztracená. Vzpomněl jsem si na sad a malý domek, který stál vedle něj. Vzpomněl jsem si na tmavě hnědé oči a bronzovou kůži, která mě rozpalovala, když se naše těla spolu proplétala.
Vzpomínku jsem zahnal.
Minulost byla příliš bolestivá.
Alastair se vrátil až v časných ranních hodinách. Slunce už vyšlo, když jsem pocítil, jak vešel za bariéru rozprostřenou kolem našeho pozemku.
Zamířil přímo do své ložnice a zamkl se uvnitř, nikomu neřekl ani slovo.
Cítil tamten typ bolesti?
To byl důvod, proč jsem se držel dál od lidí a používal jsem je pouze k sexu.
Cokoli jiného přineslo jen smutek.