Kapitola 2.

Kyo
„Je to… penis ve tvaru dinosaura?“ zeptal jsem se, když jsem vešel do skladiště, kde Simon třídil nový
inventář.
„Je to hrozné, že?“ Simon si na nose posunul brýle a tváře mu zčervenaly. Snadno se rozrušil.
„Eh. Neřekl bych, že je to hrozné.“ Zvedl jsem to a přejel prstem po hladké struktuře skla.
Hlava tvora až nápadně připomínala žalud, krk tvořil samotný penis a tělo bylo podsadité se dvěma
kulovitými nohami a krátkým ocasem.
„Ale zajímalo by mě, proč jsi to koupil.“
„Nevěděl jsem, co to je! Popis mluvil o starožitné skleněné figurce.” Simon zasténal a odvrátil se ode mě.
„Nemůžu se na to ani podívat.“
Zasmál jsem se.
„Co je tak legrační?“ Gray vešel dovnitř a promnul si oči, blond vlasy měl rozcuchané.
Stejně jako ostatní Nephilim, se kterými žil, byl proklet jedním ze sedmi smrtelných hříchů. Jeho ospalá,
líná povaha z něj udělala dokonalé ztělesnění lenosti. Na rozdíl od ostatních měl však dětský obličej, díky
kterému vypadal na osmnáct. Občas přišel se Simonem do práce, ale většinu dne trávil podřimováním v
podkroví nad obchodem.
„Podívej, co Simon koupil.“ Zvedl jsem figurku. „Penisový dinosaurus.“
Grayovy hnědé oči se rozšířily, přispěchal k nám a natáhl se.
„To je roztomilé!“ Přitiskl si ho k hrudi a otočil se k Simonovi. „Kolik? Já ho chci.“
„Vezmi si to,“ řekl Simon a mávl rukou. „Prosím. Je to tvoje.“
Znovu jsem se zasmál.
Simon byl svérázný chlápek, jehož celý šatník sestával z kardiganových svetrů, vest a několika motýlků.
Měl průměrnou postavu a byl o něco menší než já. Hodně se ptal a snadno se ztrapnil, ale byl také
opravdu zábavný. K tomu se přidala jeho výstřednost.
V jeho starožitnictví jsem pracoval tři roky. Za tu dobu se z nás stali dobří přátelé. Přátelství pro mě bylo
snadné. Byl jsem extrovert. Ale Simon byl první opravdový přítel, kterého jsem měl po dlouhé době.
Protože znal mé skutečné já. Už jsem se před ním nemusel skrývat.
„Číhá tady někde tvůj zabijácký manžel?“ zeptal jsem se a prohledával místnost.
Neotevřené bedny zabíraly jeden roh a police podél stěny obsahovaly předměty, na které jsme v přední
části obchodu neměli místo.
„Šel nám pro kávu.“ Simon se usmál.
Vždy se při zmínce o Galenovi rozzářil.
„A jídlo,“ dodal Gray. „Protože jsi nesnídal.“
Podíval se na mě.
„Dnes ráno jsem je slyšel souložit. Simon se kvůli tomu zpozdil. Sotva zvládl sprchu.“
„No, teď se cítím opravdu trapně,“ řekl Simon. „Díky, Grayi.“
„Nemáš zač.“ Gray obdivoval skleněný penis a bručel si pro sebe.
Přes krk se mu táhla jizva, když mu před dvěma měsíci démon podřízl hrdlo.
Stalo se to té noci, kdy byli Castor a Simon uneseni do podsvětí. Nephilim sice měli šíleně úžasné léčivé
schopnosti. Klidně je mohli střelit a rána by na konci noci vypadala jako škrábnutí. Výjimkou ale bylo
použití nebeské čepele. Magie v ukované čepeli bojovala s jejich léčebnými schopnostmi a zraňovala je,
jako by byli smrtelníci.
Nebýt Clary, čarodějnice, se kterou jsme se spřátelili a která vynikala v léčebné magii, Gray by zemřel.
Zazvonil zvonek nad vchodovými dveřmi, což signalizovalo, že přišel zákazník. Vyšel jsem ze skladu a
vrátil se do hlavní části prodejny.
„Ach. To jsi jen ty,“ řekl jsem, když jsem uviděl Galena.
Ten muž byl jako šelma, přes dva metry vysoký a samý sval. Jeho tmavě hnědé vlasy byly nahoře delší a
po stranách zkrácené a jeho světle šedé oči byly znepokojivé. Trochu mě děsil. Pravděpodobně proto, že
jsem viděl jeho pravou podobu, když v podsvětí trhal démony na kusy holýma rukama.
„Nebuď tak zklamaný,“ zabručel Galen.
Podal mi kafe.
„Díky,“ řekl jsem, usrkl a souhlasně přikývl, když silné kafe zasáhlo mé chuťové pohárky.
„Simon našel skleněný penis ve tvaru dinosaura v jedné z nových beden. Měl by ses ho na to zeptat.“
Okraj Galenových rtů se zvedl nahoru.

„Opravdu?“
Prošel kolem mě, dál chodbou a zabočil do skladiště. Znovu jsem upil kafe a zapnul počítač u pokladny.
„Ó můj bože. Už to nikdy nezmiňuj,“ ozval se Simon o chvíli později. „Zabiju tě Kyo.“
Dusil jsem se kávou, když jsem se znovu zasmál.
„Směješ se mi?“ Simonův hlas se ozýval z vedlejší místnosti. „Fajn. Zabiju tě. Ale nejdřív se té věci
zbavím. Grayi? Dej to sem.“
„Ne! Řekl jsi, že si to můžu nechat.“ Gray proběhl chodbou k recepci s figurkou penisu přitisknutou k
hrudi. Než se schoval za pult, věnoval mi úsměv.
Podíval se na mě a přiložil si prst na rty.
„Neříkej mu, že jsem tady. Chce můj penis.“
„K čertu.“ Sotva jsem mohl dýchat, jak jsem se smál.
Do obchodu vešli tři zákazníci a já jsem se uklidnil natolik, abych je pozdravil.
“Vítejte v Nadčasových starožitnostech a kuriozitách.”
Usmáli se a začali procházet police.
Gray mě šťouchl do nohy hlavou figurky a já si odkašlal, abych se nedostal do dalšího záchvatu smíchu.
Jedna z žen si koupila soupravu náhrdelníku a náramku z počátku 20. století a já jsem je pečlivě zabalil,
než jsem jí řekl cenu. Když zaplatila a obchod byl opět prázdný, podíval jsem se dolů na Graye.
Byl stočený na podlaze a tvrdě spal.
Když se Galen přiblížil, podlahové desky zaskřípaly. Pověsil na zeď vedle ostatních hodiny a do vitríny
vedle pultu postavil tři nové náhrdelníky. Simon stále procházel nový inventář a organizoval ho.
„Kde je ten malý zmetek?“ zeptal se Galen.
Malý. Bylo těžké nemyslet na Graye tímto způsobem. Nebyl jsem ten typ chlapa, který by říkal, o
ostatních mužích, že jsou rozkošní, ale Gray byl třída sama o sobě.
„Tam dole.“ Kývl jsem na podlahu pod pult.
„Vezmu si ho.“ Galen se sklonil a vzal Graye do náruče.
Krátce poté se na schodech ozvaly kroky, když vyšel do Simonova podkroví.
Simon tam už nebydlel – nastěhoval se ke Galenovi do sídla. Nyní byl používán jako salonek a místo pro
Graye, když si potřeboval zdřímnout.
Vytáhl jsem z tašky notebook a zapnul ho.
Když nebylo moc zákazníků, věnoval jsem se našim internetovým stránkám, abych propagoval obchod se
starožitnostmi. Některé neprodejné věci jsem vyfotil a dával je na internet, aby se líp prodaly.
Jeden důvod, proč mě práce se Simonem bavila? Ta normálnost. Mohl jsem předstírat, že jsem normální
chlap. Ve skutečnosti jsem byl dračí princ z vodního klanu. Náš druh byl během války s ostatními dračími
královstvími téměř vyhuben, ale za posledních sto let se náš počet zvýšil. Bylo sice zavedeno příměří, ale
napětí tu stále bylo, zejména mezi námi a ledovými draky.
Starožitnictví mi umožnilo uniknout od toho všeho. Navíc jsem miloval historii a bylo skvělé vidět
některé věci, které se v obchodě objevili. Jako šicí stroj ze starého cirkusu, o kterém se říkalo, že ho
pronásleduje účinkující, která zemřela na pódiu, a křišťálová koule věštkyně spolu s jejím amuletem.
Simon vešel a položil na polici starý mosazný kapesní kompas.
„Stále se na mě zlobíš?“ Zeptal jsem se.
Stiskl rty k sobě. Nic neřekl.
„Ignoruješ mě? Si? Hej? Simone Michaeli Parksi? Nejlepší šéfe na světě. Kupče penisových dinosaurů.”
Povzdechl si a otočil se ke mně.
Viděl jsem, jak tvrdě bojuje s úsměvem.
„Nesnáším tě.“
Zazubil jsem se.
„Ne, máš mě rád.“
„Máš pravdu.“
Galen si přitáhl Simona do náruče, když k nám přišel a sklonil se, aby mu vtiskl polibek do vlasů.
Ten pohled mě zahřál u srdce. Když jsem věděl, jak tvrdě Simon v minulosti bojoval, kolikrát s ním
někteří vyjebali, udělalo mi radost, že konečně našel někoho, kdo je hodný jeho lásky.
Někoho, kdo ho chránil a ukázal mu, jak úžasný je.
Nikdy se nikomu takhle neotevřel.
„Dobře, nechte toho, vy dva,“ řekl jsem. „Máme práci.“
Simon položil hlavu na Galenovu hruď a usmál se na mě.

„Ještě pět minut.“
Galen si hodil Simona přes rameno. Můj přítel plácl svého manžela, když ho nesl chodbou a jeho smích
utichl, když se dveře zavřely. Zavrtěl jsem hlavou a soustředil se na svůj notebook.
Do obchodu přišlo pár zákazníků, někteří kupovali věci a jiní se jen dívali. Když se vstupní dveře po
chvíli znovu otevřely, začal jsem říkat svůj obvyklý pozdrav, než mi slova odumřela na rtech.
Se zářivě zrzavými vlasy, zelenýma očima, které se třpytily jako smaragdy, piercingem v obočí, nose a rtu
a tváří vytesanou k dokonalosti – byl nezapomenutelný.
„Castore,“ řekl jsem překvapeně.
„Pamatuješ si moje jméno. Jsem polichocen. „Když se přiblížil k pultu a opřel se o něj, pousmál se.
„No, zachránil jsem tě z jámy plné démonů, kteří tě chtěli zabít, stáhnout z kůže a pravděpodobně se do ní
i obléct. Je těžké na něco takového zapomenout.“
„Měl jsem to pod kontrolou,“ řekl Castor.
„Jo. Jasně.“ Sklonil jsem pohled zpět na obrazovku svého notebooku. „Rád vidím, že máš nové
piercingy.“
Když byl mučen, všechny jeho piercingy byly vytrhány. Když jsem ho našel, byl od hlavy až k patě od
krve. I přesto bojoval. Odmítl se vzdát. To jsem na něm obdivoval.
„Jsem k nim tak trochu připoutaný.“ Dotkl se prstenu na rtu.
„Sluší ti.“ Předstíral jsem, že jsem pohlcen něčím na svém notebooku, ale byl jsem si až příliš vědom
toho, jak na mě zírá.
„Myslíš? Za ta léta jsem toho zkusil hodně,“ řekl Castor a přitáhl mou pozornost zpět k němu.
Jako bych mu snad úplně přestal věnovat pozornost, od chvíle, co vešel do obchodu. Trochu koketně švihl
piercingem v jazyku o zuby.
„Myslím, že tento vzhled je můj oblíbený. Cítím se víc jako já.“
„Žít tak dlouho vám dává svobodu vyzkoušet spoustu různých věcí. Ale musím se zeptat… je to tvá
skutečná barva vlasů?
„Ano.“
„Myslím, že lžeš.“
Naklonil se blíž.
„Znám způsob, jak ti to dokázat, pokud mi nevěříš. Třeba jako, že bych si tě odvedl do zadní místnosti a
ukázal ti moje jasně červené ochlupení.“
„Kámo.“ Odstrčil jsem se od pultu. „Chystám se jíst oběd. Nekaz mi chuť k jídlu.“
Castor se zasmál.
„Tvoje chyba.“
Krev se mi rozžhavila při pomyšlení, že bych mu stáhl kalhoty a pohltil ho, že bych si ho vzal do úst.
Nebylo to poprvé, co jsem snil o rusovlasém Nephilim. Poslední dva měsíce byl skoro hvězdou mých
fantazií. A nevěděl jsem proč. Nikdy jsem se nezajímal o kluky, které jsem neznal.
„Proč jsi tady?“ zeptal jsem se frustrovaně.
„Abych vyzvedl Graye. Al ho chce doma.“
„Proč?“
„Pořád se ještě zotavuje. Chová se, jako by byl v pořádku, ale rychle se vyčerpá.“
„Není to u Graye běžné? Pořád spí.“
„Tolik otázek.“ Castor švihl jazykem. „Pokud chceš odpovědi, musíš mi je na oplátku dát.“
„Jaké odpovědi?“
„Jako proč pořád zíráš na moje rty.“
Teplo mi vystřelilo do krku a rozšířilo se do špiček uší. Setkal jsem se s jeho pohledem a v jeho zelených
očích jsem uviděl záblesk škodolibosti.
„Nevím, o čem to mluvíš.“
„Jo. Jasně“
Ten bastard se mi posmíval. Tohle byl nejdelší rozhovor, jaký jsme kdy měli, a rychle jsem zjistil, že si se
mnou rád hraje. Ale kurva, proč se mi to líbilo?
„Gray je v Simonově podkroví.“ Odtrhl jsem od něj pohled a kliknul na novou záložku na svém
notebooku.
„Hej, Kyo?“ Castor se jemně usmál, když jsem se na něj podíval.
„Všechny ty kecy stranou. Nikdy jsem ti nepoděkoval, že jsi mě tu noc zachránil. Tak děkuji.“

Jeho úsměv mě zasáhl přímo do hrudi. Vypadalo to tak opravdově. Byl tak zářivý. Stejně jako jeho
zatracené vlasy.
„Jo. To je jedno.“ Přihlásil jsem se na svůj oblíbený web o grafickém designu a bojoval s nutkáním
podívat se na něj znovu. „Nemusíš děkovat.“
„Možná ti budu moct někdy náležitě poděkovat.“
Sakra. Můj pohled se zvedl k jeho a on zavrtěl obočím. Zachoval jsem si vážnou tvář, i když jsem se
uvnitř usmíval. Simon mi řekl, že všichni bratři mají rádi muže, takže jsem rychle pochopil jeho význam.
„Ne, díky,“ řekl jsem a snažil jsem se, aby to znělo znuděně.
„Jak jsem řekl před tím… tvoje chyba.“ Castor přešel ke schodům k podkroví a než mi zmizel z dohledu,
ještě se na mě podíval. Jeho úsměv bylo to poslední, co jsem uviděl.
***
Když jsem se vrátil domů, na příjezdové cestě stálo auto. Vypnul jsem motorku a sundal si helmu. Projel
mnou neklid.
Můj bratr.
Když jsem vešel do domu, seděl v obývacím pokoji, ruku měl ležérně položenou přes opěradlo pohovky a
jednu nohu přehozenou přes druhou. Byl přesným obrazem našeho otce – dlouhé černé vlasy a oceánově
modré oči. Měl také jeho temperament.
„Tatsuyo,“ řekl jsem, zavřel za sebou dveře a zul si boty. „Proč jsi tady?“
„Páni. Taky tě rád vidím, bratříčku.“
„Vloupat se do něčího domu je v rozporu se zákonem.“
Tatsuya se ušklíbl.
„Jako kdyby nám vládly lidské zákony.“
„Co chceš?“ Vytáhl jsem z lednice plechovku Monsteru a otevřel ji.
„Jak to můžeš pít?“ Ohrnul nos.
„Takhle.“ Napil jsem se. „Takže. K věci. Vím, že jsi sem nepřišel, abys kritizoval můj vkus na energetické
nápoje.“
„Dobrá. Vidím, že nemáš náladu na řečičky.“ Vstal z pohovky a přistoupil ke mně. „Slyšel jsem
zajímavou historku. O tobě a tvých nových přátelích. Draci se nepletou do záležitostí andělů a démonů.
Jsme nad nimi.“ Chytil mě za límec košile. „Tak proč jsi před dvěma měsíci šel do podsvětí? A proč se to
dozvídám až teď?“
Odstrčil jsem jeho ruku.
„Démoni zajali mého přítele. Tak jsem ho pomohl zachránit. Nevěděl jsem, že tě to naštve.“
„To proto, že nemyslíš, Kyo! Impulzivně děláš, co se ti líbí, aniž bys bral v úvahu důsledky těchto činů.
To, že ses vydal do podsvětí, by se dalo považovat za akt války proti nim.“ Tatsuyovi se rozšířily nosní
dírky. „Udělal jsem chybu, když jsem ti dovolil opustit domov. Nejprve musíš ještě hodně vyrůst.“
„Nejsem jeden z tvých synů, tak se ke mně přestaň chovat jako k dítěti. Posledních padesát let jsem na to
sám. A ano, možná naštvat hromadu démonů nebyl ten nejchytřejší nápad, jaký jsem kdy měl, ale
kdybych nešel! Můj přítel Simon mohl zemřít.“
Castor by pravděpodobně také zemřel. Když jsem ho našel v té bojové jámě, byl okamžik před tím, než
ho přemohli démoni.
„Je život tvého přítele tak důležitý, že bys kvůli němu riskoval válku?“ Tatsuya zuřil a sevřel čelist. „Po
všech těch staletích, kdy si andělé a démoni šli navzájem po krku, jsme se nikdy nepostavili ani na jednu
z jejich stran.“
Začínal jsem být naštvaný.
„Možná bychom měli.“ Položil jsem pití na stůl.
Nemá smysl plýtvat dokonale dobrým energeťákem, až se do sebe s bratrem pustíme. Nebylo by to
poprvé.
„Promiň?“ Vrhl na mě naštvaný pohled.
„Opravdu chceš, aby syn Lucifera převzal svět?“ Opětoval jsem mu zamračený pohled. „Protože to se
nejspíš brzy stane.“
„Slyšel jsem zvěsti, že vstal.“ Tatsuya se zamračil. „Takže je to pravda.“
Přikývl jsem.
„Viděl jsem ho. V té době byl slabý, ale i tak se jeho síla nepodobala ničemu, co jsem kdy předtím cítil.
Nakonec si budeme muset vybrat stranu. Zůstat neutrální už nepřipadá v úvahu.“

„I před časem, když Lucifer a jeho armáda rozšířili chaos po celé zemi, si náš otec nevybral stranu.“
Tatsuya zíral ven se vzdáleným výrazem v očích. „Když jsem se ho zeptal, proč jsme nebojovali, řekl, že
to není naše válka. Pokud on neviděl potřebu zapojit se do boje a riskovat životy našich lidí, pak já také
ne.“
„Pak jsi zatracený hlupák.“
Vycenil zuby a v jeho očích se odrážely plameny.
„Mohu být tvůj bratr, Kyo, ale nezapomeň, že jsem také tvůj král. Budeš se mnou mluvit s respektem.“
Odvrátil jsem oči a sevřel ruce v pěst.
Náš otec zemřel krátce po mých třináctých narozeninách, zabil ho král ledových draků. Draci byli
rozděleni do pěti tříd: vítr, led, oheň, země a voda. Každá třída měla svého vládce a zákony. Občas došlo
ke sporům ohledně území, ale jinak jsme zachovali mír. Můj otec Ryūjin před lety vedl válku, když se
prohlásil za krále všech draků. Ovládla ho arogance. Ostatní draci se spojili a začali jako odvetu zabíjet
vodní draky.
Lidé zabili mnoho draků… ale smutnou pravdou bylo, že největším důvodem našeho téměř vyhynutí byl
náš vlastní druh.
„Chtěl jsi se mnou ještě o něčem mluvit?“ zeptal jsem se a moje netrpělivost rostla.
„Nezabilo by tě, kdybys občas zavolal,“ řekl Tatsuya, stále s ostrostí v hlase, ale byl v tom i náznak touhy.
„Ryoko chybíš. Právě porodila chlapce – dvojčata.“
Ryoko byla moje starší sestra. Otec měl téměř třicet dalších dětí, které všechny zemřely během konfliktu s
ostatními draky. Takže jsme teď byli jen my tři, přičemž já jsem byl nejmladší. Ryoko měla laskavé srdce
a vždy se ke mně chovala jen laskavě, navzdory mé tendenci způsobovat potíže všude, kam jsem šel.
„Kolik dětí teď má? Deset?“
„Dvanáct,“ řekl.
Hvízdl jsem. Tatsuya měl dvacet synů a osm dcer, co jsem naposledy slyšel. Počet mých dětí zůstal na
nule. A přesně tak jsem chtěl, aby to zůstalo. Netoužil jsem se ani ženit, natož mít děti.
„Kyo…“
„Nedělej to, Tatsuyo.“ Zhluboka jsem se nadechl, když se ve mně začalo zakořeňovat známé podráždění.
„Dnes tam nechoďme. Mohli by mi rupnout nervy.“
„Musíš si najít partnera,“ řekl a zopakoval stejný argument, který jsme měli, když jsme spolu mluvili
naposledy. To byl důvod, proč jsem s ním tak dlouho nemluvil.
„Nemůžeš takhle žít a užívat si svobodný život věčně.“
„Proč ne? Máš dvacet synů, kteří jsou připraveni, aby po tobě převzali trůn. Někteří z nich mají už své
vlastní děti. Jsem tak daleko v posloupnosti, že bych mohl žít tisíc let a stále bych nebyl blíž k trůnu.
Nepotřebuji dědice.“
„Nemluvím o dědici. Já jen…“ Prohrábl si rukou dlouhé vlasy a ostře vydechl. „Nemáme být sami.
Potřebuješ někoho k sobě. Ale ano, mít děti je ideální pro obnovu našich řad.“
„Myslím, že s tebou a Ryoko se naše řady obnoví rychle.“
„Proč jsi tak proti?“
„Protože to nejsem já. Nechci mít s takovým životem nic společného.“
„A když to budu vyžadovat?“ zeptal se, zvedl bradu a upřel na mě zrak.
„Můžeš mi dohazovat tolik žen, kolik chceš, ale žádnou si nevezmu a ani ji neoplodním.“
„Vím, že preferuješ muže,“ řekl a přikývl. „I když bych byl radši, kdybys byl se ženou, abychom
podpořili naši pokrevní linii, ale nebudu tě nutit, aby sis nějakou vzal.“
„Dobře. Protože nevezmu. Jestli si někdy někoho najdu, koho bych si chtěl vzít, chci, aby to bylo moje
rozhodnutí. Ne tvoje.“ Zazvonil mi telefon.
Vylovil jsem ho z kapsy a přečetl si zprávu od kamaráda, jestli bychom večer nezašli do klubu.
„Už jsme hotovi?“
Tatsuya si mě chvíli prohlížel se zklamaným pohledem, který jsem znal až příliš dobře, než zamířil ke
dveřím.
„Opatruj se, bratříčku.“
Zavřel jsem za ním a opřel se o ně. Zajít si do klubu znělo jako skvělý nápad. Potřeboval jsem si zašukat.
Potřeboval jsem uniknout z toho svinstva v mé hlavě.

One thought on “Kapitola 2.

  1. Každý má své problémy. Castor se o něj zajímá jen proto,že je drak nebo i proto,že se mu líbí? Moc děkuji za další super kapitoly.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.