0

Castor
Když jsem tančil pod blikajícími neony, basy hudby se mi rozléhaly v hrudi a místo krve mi v žilách tekl
rum s ambrózií.
Teplé tělo se za mnou tisklo, velké ruce mě svíraly za boky, zatímco jsem se vrhl na chlápka přede mnou.
Pot mi zvlhčil kůži a horká těla ji rozžhavila. Rty mi klouzaly po zátylku, a tak jsem zaklonil hlavu
dozadu a zahákl jsem ruku za krk toho chlapa.
Polonazí muži tančili na vyvýšených plošinách, někteří s ocasem, jiní s ostrými tesáky. Ženy se otáčely na
tyčích, měly na sobě jen boty se špičatými podpatky a tanga.
Noční klub všechny přivítal. Každou rasu. Každou sexuální orientaci. Bylo to bezpečné místo pro
všechny nadpřirozené bytosti, místo kde se mohly uvolnit beze strachu z odhalení nebo násilí. Za
posledních pár měsíců jsem tady strávil více času než obvykle. To, že jsem v podsvětí málem umřel, mě
trochu změnilo. Byl jsem skoro jako Bellamy.
Byl jsem bezohledný. Posedlý útěkem, ať už v podobě rychlých aut nebo závratí, které pramenily z
intoxikace, hazardu a sexu. Alastair si toho samozřejmě všiml, navzdory mému naléhání, že se nic neděje.
Prostě jsem to nemohl dostat z hlavy. To mučení. Obrazy, které mi Belphegor vložil do mysli, jak každý z
mých bratrů umírá. Fyzické mučení jsem zvládal docela dobře. Mlátili mě pěstmi, řezali mě nebeskými
čepelemi a pálili mi kůži. Ale nejhorší na tom byly ty psychologické sračky.
„Hned jsem zpátky,“ řekl jsem chlápkovi za mnou, než jsem se vydal k baru.
Potřeboval jsem další drink. Nejlépe silný.
„Můžu tě zastavit?“ zeptal se Konnar a objevil se vedle mě.
Vlastnil noční klub a za ta léta se stal našim dobrým přítelem. Nebo, alespoň blízkým spojencem. Byl
také upír. A k tomu zatraceně sexy s blond vlasy a fialovýma očima.
„Ne. Jsem v pohodě.“
Studoval mě.
„Ne, že bych si stěžoval na obchod, ale poslední dva týdny jsi byl v mém klubu každý večer. Moje zásoby
ambrózie se zmenšují.“
„Tak budu pít krev.“
Mělo to podobný efekt. Jako Nephilim jsme nemuseli pít krev, abychom přežili jako upíři, ale přesto jsme
na ni měli chuť.
„To jsem nemyslel.“ Konnar si povzdechl. „Volal mi Alastair.“
“Skvěle,” protočil jsem oči. „Nech mě hádat. Řekl ti, abys mě poslal zpátky?“
„Ne. Ale vyjádřil své znepokojení.“
„Jsem v pořádku,“ řekl jsem a můj dřívější bzukot začal slábnout. „Nebo budu, jakmile dostanu další
drink do mého oběhu.“
„Castore.“ Konnar mě chytil za paži, když jsem začal odcházet. „Vím, že je lákavé ztratit se v chlastu a
sexu. Používat ty věci jako únik před realitou. Ale tyto rozptýlení jsou dočasným řešením. Udělej mi
laskavost a jdi domů.“
„To je to, co dělám.“ Vymanil jsem se z jeho sevření a pokračoval směrem k baru.
Hluboko uvnitř jsem věděl, že má Konnar pravdu. Alastair také. Ale upřímně?
Nedokázal jsem se přinutit to změnit.
„Zpátky pro další?“ zeptal se barman Michael, když čistil pult od prázdných panáků.
„Ano. Moje obvyklé. Ale tentokrát bez ambrózie. Mám něco jiného.“
„Chápu.“
Když mi připravoval drink, opřel jsem se o pult. Klub překypoval aktivitou. Dva upíři šukali na pohovce
vedle baru. Vlkodlak uvrhl lidského muže do zapomnění a jeho extáze se stupňovala s tempem vlčích
přírazů. Mužské víly létaly po místnosti a rozdávaly drinky, jejich křídla se pohybovala tak rychle, že je
bylo těžké vidět. Jako kolibříci.
„Jsi to ty, Rede?“
Ten hlas.
Otočil jsem se a uviděl Kya. Při pohledu na něj se mi srdce rozbušilo v hrudi. Jeho černá košile byla
nahoře rozepnutá, což odhalovalo tetování na jeho hrudi, a jeho rozcuchané vlasy vypadaly jako by právě
vstal z postele. Chtěl jsem je projet prsty. Popadnout pevně hrst těch tmavých pramenů a přitisknout se na
jeho sladké rty.
Do prdele. Co to se mnou je?

„Uch. Ahoj,“ řekl jsem zaskočený. „Ještě jsem tě tu neviděl.“
„Znamená to, že jsi mě hledal?“
„Ne. Jen pozoruji.“
„Mhm.“ Kyo položil paži na bar a jeho jedinečné oranžové oči se zadívaly na mě.
Neobtěžoval se vzít si kontaktní čočky, aby je skryl. Nepotřeboval to.
Sakra, byl to ten nejvíc sexy chlap v celém klubu. Celé mé tělo na něj reagovalo. Krev se mi rozžhavila v
žilách a v žaludku se mi nahromadilo teplo. Můj penis sebou zacukal. Pokaždé, když jsem ho viděl, moje
přitažlivost k němu zesílila. Nechápal jsem to.
„Můžu ti koupit drink?“ Ukázal jsem na sklenici, kterou ke mně barman právě poslal.
„Můžu si koupit vlastní pití. Ale díky.“ Kyo se ušklíbl a naklonil se přes pult, přičemž vystrčil svůj sexy
zadek. Objednal si vodku z třešní ambrózie a podal barmanovi kartu.
„Jeho k tomu připiš taky.“ Kývl na mě.
„To ti nedovolím.“
„Co uděláš, abys mě zastavil?“ Kyo se narovnal a přistoupil blíž, ruka mi sjela po jeho košili.
Ten dotek mi vyslal mravence do celého těla.
Můj pohled padl na jeho rty, než jsem se mu zadíval do očí. Teplota během několika sekund vyletěla do
nebes. Cítil stejné nutkání jako já? Takové, co řvalo, abych mu strhl oblečení a šukal ho jako smyslů
zbavený?
„Asi tě nechám zaplatit.“ Chytil jsem ho za štíhlý pas a přitáhl si ho ještě blíž.
Nemohl jsem si pomoct. Potřeboval jsem se ho dotknout.
„Jen pro tentokrát.“
Kyo sklonil svou tvář k mé a zašeptal: „Páchneš sexem.“
Jo, protože jsem šukal s Jasperem, než jsem šel na taneční parket. Zoufalý pokus o útěk a pocit něčeho
jiného než utrpení. Ale sex nestál za nic. Vůbec jsem si to neužil. Můj orgasmus byl přinejlepším
žalostný. Moje hlava byla příliš zaneřáděná.
„Jsem zlobivý chlapec. Co jiného můžu říct?“
Kyo mi vjel rukou do vlasů a škubl mi hlavou dozadu. Díval jsem se na něj přes přivřená víčka, rty se mi
pootevřely, jak se můj dech zrychlil. Sakra, kdyby mě chtěl ovládnout, ošukat mě tak, že bych to cítil ještě
několik dní potom, nebránil bych se.
Toužil jsem po tom. Jediným pohledem, jedním dotykem mi dal pocit, že jsem se cítil víc než dobře za
dlouhou dobu.
Ale pak se odtáhl.
Zmateně jsem ho sledoval, jak se chopil pití a otočil se k tanečnímu parketu.
Nevěnoval mi další pohled.
„Co to sakra bylo?“
„Co bylo co?“ zeptal se a přesunul své oranžové oči zpět ke mně.
Koutek úst zvedl v úšklebku.
„Jsi osel.“
„Opravdu? Hmm. Zajímavé.“ Kyo se napil a já fascinovaně sledoval, jak se mu pohybovalo hrdlo, když
polykal.
Zaskřípal jsem zuby. Chtěl jsem mu je zabořit do krku, zatímco bych se do něj ponořil až po koule.
Šílené, jak na mě měl takový vliv, jako nikdo před ním.
„Takže vy nephilimští opravdu pijete krev, co?“ zeptal se Kyo a znovu se na mě zadíval.
„Co?“ Uměl číst myšlenky?
„Tvoje pití,“ řekl. „Cítím krev.“
„Ach.“ Krátce jsem vydechl. „Jo. Občas pijeme krev. Nepotřebujeme to k přežití. Je to pro nás spíše
lahůdka. Stejně jako člověk touží po pizze nebo zmrzlině, my toužíme po krvi.“
„Nejsem si jistý, zda chápu důvod, který je za tím.“
„Chceš, abych ti dal lekci dějepisu, dráčku?“ Zastrčil jsem mu vlasy za ucho.
Byly jemné. Hedvábné.
„Věř mi. Není na mě nic malého, Rede.“ Kyo se na mě díval přes okraj své sklenice, když si dal další
drink.
„Padlí byli po své zradě prokleti. Starověké texty o nich hovoří jako o požíračích masa a pijácích krve,“
řekl jsem, než jsem usrkl vlastního nápoje.
Miloval jsem, jak mi krev stékala do krku při každém polknutí.

„A Nephilim jsou potomky padlých andělů. Toužíme po krvi, ale nepotřebujeme ji k přežití. Pití krve je
známkou všech zatracených, stejně jako u upírů.“ Cinknul jsem svou sklenicí s tou jeho.
„A tady to máš. Historie pití krve.“
Kyo si odfrkl.
„Jsi idiot.“
„Hej, neznáš mě dost dobře na to, abys mi tak říkal.“
„Říká chlápek, který mě nazval oslem ani ne před pěti minutami.“
Bojoval jsem s úsměvem.
„No, zachoval ses jako osel. Nemůžeš mě jen tak popadnout za vlasy, ošukat mě očima, a pak předstírat,
že neexistuji.“
„Možná rád hraji tvrdě, abych dostal, co chci.“
Přitiskl jsem se k němu blíž a přiložil jsem rty na jeho ucho.
„A možná se mi to líbí.“
Sexuální napětí mezi námi bylo silné. Šílené. Nechtěl jsem nic jiného, než ho odtáhnout do zadní
místnosti, svléknout mu šaty a nechat své ruce prozkoumat jeho pevné tělo a…
„Kámo!“ přerušil mé myšlenky hlučný hlas.
Můj zatracený bratr. Raiden přehodil ruku kolem mých ramen.
„Nečekal jsem, že tě tady uvidím.“
„Nejsem štamgast,“ odpověděl Kyo a odtáhl se ode mě. „Chtěl jsem si jen povyrazit.“
Všechno to sexuální napětí zmizelo. Chystal jsem se Raidena zabít. Propíchnout ho a opéct na otevřeném
ohni. Jak ho znám, pravděpodobně by se pokusil sníst sám sebe. Barbeque bylo jeho oblíbené.
„Nemáš kde být, Raidene?“ zeptal jsem se a vrhl na něj škaredý pohled.
Střelil pohledem mezi mnou a Kyem, než se usmál.
„Ach. Přerušuji něco?“
„Ne,“ řekl Kyo a v očích mu zazářilo pobavení. „Právě jsem odcházel.“
Když odcházel, toužebně jsem mu zíral na zadek a jedním douškem jsem vypil polovinu svého nápoje.
Oh, věci, které jsem s tím zadkem mohl udělat. Zmáčknout ho. Kousnout ho. Proplesknout, když bych ho
šukal zezadu. „Zatraceně, nenávidím tě, Raidene.“
Dostal se mi do hlavy.
„Ach, starý Raiden tě přerušil, Casi? Co s tím uděláš?“
Praštil jsem ho po jeho mohutném svalu.
„Slez ze mě, ty velká gorilo.“
„Až moc času trávíš s Damanem. Tohle je jeho věta.“ Raiden mě pustil a poklepal na pult, aby upoutal
Michaelovu pozornost.
Objednal si koktejl ambrózie.
„Taky tam chci jeden z těch malých deštní
ků. Udělej mi to luxusní.“
Michael se usmál.
„Pro tebe cokoliv.“
„Sladké.“
Daman se k nám připojil, jako by ho Raiden přivolal zmínkou jeho jména. Třpytky zakrývaly jeho nahou
hruď, stejně jako čerstvé stopy po kousnutí. Rád tančil na platformách a vystavoval na obdiv svá křídla.
Muži se plazili u jeho nohou. Občas se uměl chovat jako děvka, což bylo vtipné, protože když jsme byli
doma, držel se v ústraní. Ale v nočním klubu vycházel ze své ulity a dával na obdiv své tělo.
„Nazdar,“ řekl a opřel se bokem o barovou židli.
Zvedl ruku k Michaelovi, který přikývl, popadl sklenici na víno, nalil do ní alkohol, a pak to s malou
červenou lahvičkou přistrčil k Damanovi. Daman nalil krev do sklenice a napil se.
„Neměl bys být doma?“
„Do prdele,“ zamumlal jsem a rozhlédl se po místnosti.
Z hrudi se mi vydralo tiché zavrčení, když jsem zahlédl Kya, jak mluví se shifterem jménem Holden.
Taky jsem stál tak blízko u něj.
„Někdo žárlí.“ Daman mě sledoval s pobaveným úsměvem.
„To teda nežárlím.“
Ale sakra, měl pravdu. Nenáviděl jsem, že Kyo bezostyšně flirtuje s jiným chlapem. Nenáviděl jsem se
ještě víc za to, že mě to tak štvalo. Neměl jsem právo žárlit, zvlášť když jsem předtím šukal Jaspera. Ale

to bylo předtím, než se objevil Kyo, který vypadal víc sexy než sexy a voněl jako lekníny – stejně jako ty,
které kdysi rostly na okrajích jezera za mým domovem.
Kyo se na mě usmál, než pokračoval ve své malé flirtovací show a zašel tak daleko, že se dotkl shifterova
ramene.
„Nikoho neoklameš, Castore.“ Daman pohlédl na Kya. „I bez mé síly vím, že jsi z něj v háji.“
Daman jako Závist cítil závistivé a žárlivé emoce v lidech kolem sebe. Dokonce mohl na krátkou dobu
tyto pocity v lidech posílit a dopřát zadostiučinění svému hříchu.
Ale idiot nebo ne, byl to můj bratr a já ho miloval.
„Já Kya ani neznám,“ řekl jsem. „Může flirtovat a šukat s kýmkoli chce.“
„Ale chceš, aby šukal s tebou.“
„To je jedno.“ Zaplatil jsem útratu a vrátil kartu do peněženky. „Odcházím.“
Než jsem opustil klub, podíval jsem se na Kya. Jeho oči mě sledovaly.
Než jsem vyšel ven, kývl jsem na něj.
Moje přitažlivost k němu byla víc fyzická než cokoli jiného. Byl silný, sakra úžasný bojovník a kurva
nádherný. Část mě ho však přitahovala kvůli noci, kdy mě zachránil. Společný boj a téměř společná smrt,
mezi námi vytvořila spojení.
To bylo jediné vysvětlení, které jsem měl pro to, co jsem k němu cítil.
Místo řízení jsem do klubu letěl, takže jsem si sundal košili, než jsem roztáhl křídla a nechal je, aby mě
vynesly do vzduchu. Vítr ve tváři, když jsem letěl domů, mi pomohl si trochu vyčistit hlavu a sebral opar
opojení. Bohužel.
Když jsem dorazil do sídla, uvědomil jsem si, že za tu dobu, co jsem byl s Kyem, jsem nemyslel na
podsvětí ani na nic z těch hrozných věcí, které se tam staly.
Uklidnil tu část mé mysli.
***
Lazarus se vůbec nezměnil ode dne, kdy mě vzal z domova a donutil mě vycvičit se jako válečník v jeho
armádě. Stejné sněhově bílé vlasy a modré oči poseté zlatem. Stejný stoický výraz na jeho dráždivě
krásné tváři, žádné vrásky nebo nedokonalosti na jeho hladké pokožce. Jeho velká, čistě bílá, křídla
odpovídala odstínu jeho vlasů.
Pořád jsem ho nenáviděl? Záleželo na dni.
Ale pořád jsem se ho bál. Udržel mě a ostatní naživu jen proto, že jsme sloužili účelu. Téměř každý anděl
chtěl, abychom byli mrtví. Byli jsme v jejich očích ohavnosti, potomci andělů, kteří je před všemi těmi
lety zradili.
Lazar nám zachránil životy a zároveň nás spoutal.
V sídle se objevil jen proto, aby na nás shodil bombu. Ne doslova. Ale přišel jen se špatnými zprávami,
nebo když chtěl, abychom pro něj něco udělali, což obvykle ohrozilo jeden nebo všechny naše životy.
Alastair a já jsme seděli na zadních schodech na terasu a mluvili o mém bezohledném chování – znovu –
když dorazil.
„Lazare,“ pozdravil ho Alastair a sklonil hlavu.
„Pride,“ odpověděl Lazar a odkazoval na něj hříchem, který nesl. Rád nám připomínal, kdo a co jsme.
Pak se podíval na mě.
„Greede.“
„Máš zprávy o Asovi nebo Belphegorovi?“ Alastair vstal ze schodů a přiblížil se k andělu.
„Ne. Proto jsem přišel. Shromážděte ostatní. Potřebuji s vámi všemi mluvit.“
„Samozřejmě.“ Alastair ukázal na zadní dveře. „Pojď dovnitř. Sejdeme se v mé pracovně. Je to
pohodlnější.”
Vešel jsem do domu a zamířil do herny, abych to řekl ostatním. Raiden a Bellamy hráli stolní fotbal a
vzhlédli ke mně.
„Lazarus je tady,“ řekl jsem. „Chce nás vidět.“
„To nebude dobré.“ Raiden vydechl.
Jo, měl jsem stejný pocit.
Gray spal na pohovce a tlumeně chrápal. Jemně jsem ho pohladil po vršku blond vlasů. Probudil se ze
spánku a zamrkal na mě velkýma hnědýma očima.
„Hej, ospalče. Musíme si promluvit s Lazarem.“
„Proč?“ Gray zívl, když mě objal kolem krku a nechal mě, abych ho zvedl z pohovky.
„Ještě to neřekl.“

Použil jsem telepatii, abych to řekl Damanovi a Galenovi.
„Pojď do Alovy pracovny. Náš oblíbený anděl je tady.“
„Nemůže to počkat?“ zavrčel Galen. „Momentálně jsem nějak zaneprázdněný.“
„Zaneprázdněný šukáním svého manžela?“ zazubil jsem se. „Pospěš si, přiměj ho, aby se rychle udělal, a
pak doval svůj zadek do pracovny.“
„Tak mě kurva přestaň vyrušovat.“
Zasmál jsem se a přešel do pracovny. Gray se ke mně přitulil blíž a začal mi usínat na rameni. Daman mě
potkal v hale za dveřmi, ruce zkřížené na hrudi a zamračený výraz ve tváři. Hnědé vlasy měl sepnuté
dozadu a na sobě měl černé úzké džíny a volné zelené tílko, které ukazovalo jeho bronzovou kůži.
„Ať to máme za sebou,“ řekl, než vešel dovnitř.
Následoval jsem ho do pracovny a položil Graye na podlahu před krb. Otevřel oči a usmál se do ohně,
pak se posadil a rozhlédl se po místnosti. Alastair se opřel o svůj stůl, zatímco Lazarus seděl v jednom z
křesel. Raiden a Bellamy stáli u knihovny. Nikdo nepromluvil.
„Kde je Wrath?“ zeptal se Lazarus, když ticho trvalo asi minutu. „Dochází mi trpělivost.“
„Není třeba, aby sis rozcuchal peří,“ řekl Galen a vstoupil do místnosti.
Široká, svalnatá hruď se mu leskla potem a džíny mu visely nízko na bocích, vpředu se lákavě vyboulily.
Kdysi dávno jsem jazykem obkresloval svaly na jeho břiše. Sténal jsem, když do mě bušil, tvrdě a rychle.
Nebylo na tom nic sladkého ani jemného. Pouze čistý chtíč. To však bylo v minulosti. Ani jeden z nás už
tu touhu nesdílel.
Lazarus ohrnul nos.
„Ty a tvůj manžel spolu vycházíte dobře?“
Galen na něj zíral. Nic neřekl.
Všichni v místnosti přesně věděli, co Galen dělal, než se k nám připojil.
„Chceš něco k pití?“ zeptal se Alastair anděla. „Můžu ti uvařit čaj.“
„To nebude nutné. Nezůstanu dlouho.“ Lazar vstal z křesla.
Gray se ke mně přišoural blíž a chytil mě za nohu. Andělův pohled na něj padl.
„Neboj se, Slothe. Nikomu z vás jsem nepřišel ublížit.“
„Tak proč jsi tady?“ zeptal se Daman bez okolků jako vždy.
„Už jsou to dva měsíce, co Luciferův syn povstal,“ řekl Lazarus. „Od té doby se po něm slehla zem. Což
mi říká, že stále ještě není v plné síle. Teď je vhodná doba k úderu, ale nevíme nic o místě, kde se ukrývá.
Mluvil jsem s Urielem a přišli jsme s plánem.“
„Jakým plánem?“ zeptal se Alastair.
„Takovým, který se bude spoléhat pouze na vás a vaše spolubojovníky. Pokud je Asa jako jeho otec,
začne tím, že shromáždí spojence pro svou věc. Má podporu démonů, to ano, ale bude potřebovat víc.“
„Co chceš, abychom udělali?“ zeptal se Galen a znělo to podrážděněji než obvykle.
To, že byl vyrušen během milování se Simonem, ho fakt nepotěšilo.
Sakra, taky bych byl naštvaný.
„Vás sedm jste nejmocnější svého druhu.“ Lazar přejel pohledem každého z nás. „Proto jsem si vás vybral
jako speciální jednotku v mé armádě. Nejste však jediní Nephilim. Existují tisíce dalších. Věřím, že se
Asa pokusí získat jejich věrnost. Protože to je přesně to, co by Lucifer udělal. Chci, abyste se k nim
dostali jako první. Přesvědčte je, aby bojovali za správnou stranu.“
„To jako vážně?“ Připojil jsem se. „A proč si myslíš, že nás budou poslouchat?“
Během let jsem potkal několik Nephilim. Nedopadlo to zrovna dobře. Byli odvrženi, zatímco moji bratři a
já jsme byli vyvolení. Dívali se na nás kvůli tomu svrchu. Nenáviděli nás.
„Donutíte je poslouchat. A modlit se, aby se k nim Asa nedostal jako první.“
Lazarus se krátce nato rozloučil a vyšel z pracovny prosklenými dveřmi, které vedly do malé zahrady za
oknem. Roztáhl křídla a vystřelil k obloze, během několika sekund zmizel z dohledu.
„Ví někdo, kde sakra vůbec začít s tímhle nesmyslným požadavkem?“ zeptal se Daman.
„Není to špatný nápad,“ oponoval Alastair. „Je to chytré. Se silou Nephilim na naší straně máme větší
šanci porazit Asu, až přijde čas.“
Bellamy odstoupil od knihovny a rukou si nervózně prohrábl zlaté vlasy.
„A když je Asa získá jako první, jsme v prdeli, že?“
„Budeme v nevýhodě, ano.“ Alastair se posadil na židli a sepjal ruce v klíně. „Jeden z důvodů, proč se
andělé v minulosti pokusili zabít Nephilim? Proč nás někteří stále chtějí zabít? Protože jsme silní.

Nenávidí nás, protože se nás bojí. Pokud se armáda Nephilim dostane do Asových rukou, můžeme tuto
válku snadno prohrát.“
Po jeho slovech následovalo ticho.
Gray, který už nespal, se na mě podíval, než se podíval na ostatní.
V očích se mu odrážely obavy.
„Co budeme dělat?“
„Zůstaneš tady, kde jsi v bezpečí, protože se stále léčíš,“ řekl mu Alastair, který ho pořád chránil. Graye
jsme si prostě všichni hýčkali. Pride nebyl výjimkou.
„Nejprve musím zjistit polohu ostatních Nephilim. Nemají stejné spojení, jako my, takže budou nejspíš
rozeseti po celém světě, nikoli na jednom místě.“
„Můžeš je najít?“ zeptal se Galen.
„Nebuď směšný. Samozřejmě, že můžu.“ Otočil se na křesle a zadíval se na notebook. „Vím o jedné velké
skupině. Jejich vůdcem je alfa jménem Baxter. Nejprve ho vystopuji a začneme tam.“
„Takže plán je jít nejdřív k Baxterově skupině?“ zeptal se Galen. „Kdo z nás půjde?“
„Gray tady zůstane. Stejně jako ty a Simon. Nemůžeme mít s sebou člověka a já vím, že bez něj se
nehneš. Až to budu vědět, řeknu ti víc. Zatím můžete jít.“
Pomohl jsem Grayovi vstát z podlahy a opustili jsme pracovnu. Odběhl ode mě a vřítil se do salonku.
Nejspíš aby se znovu přitulil ke svému oblíbenému polštáři.
Simon stál na chodbě, oblečení měl trochu pomačkané, jako by se oblékl ve spěchu. Jeho pískově hnědé
vlasy byly rozcuchané a na krku měl stopu po kousnutí.
„Co děláš z postele venku?“ zeptal se Galen a objal Simona. „Řekl jsem ti, ať na mě počkáš.“
Simon se rozzářil na svého milence.
„Vždycky mě můžeš odtáhnout zpátky.“
„Nepokoušej mě.“
Simon se zvedl na špičky a kousl Galena do čelisti.
Daman na ně zíral, než se vydal opačným směrem. Občas byl takový pitomec, ale nemohl si pomoct.
Závist ho ničila. Smutné.
„Kdo má hlad?“ zeptal se Raiden a tleskl rukama. „Mám chuť na špagety a masové kuličky.“
„Taky toužím po koulích,“ řekl Bellamy, olízl si rty a zavrtěl obočím. „Velkých a šťavnatých.“
„Tak je mám rád.“ Raiden přikývl, a vůbec nepochopil smysl toho, co Bell myslel. „Našel jsem recept na
omáčku, která je jako dynamit. Bude se ti to líbit.“
Bellamy se na mě podíval a zavrtěl hlavou.
„Je to blázen.“
„Co?“ zeptal se Raiden.
„Nic,“ řekli jsme s Bellamym současně.
„Ach. Dobře.“ Odešel směrem ke kuchyni.
„Je dobře, že je aspoň sexy.“ Bellamy ho chvíli pozoroval a pak se podíval na mě. „Protože jinak je to
totální zabedněnec.“
Z jeho telefonu se ozvalo cinknutí, vytáhl ho z kapsy a na rtech se mu objevil úsměv, když se podíval na
obrazovku.
„Šukačka?“
„Možná.“ Mrkl na mě, než zamířil ke vchodovým dveřím. „Řekni Raidenovi, ať mi schová nějaké masové
kuličky.“
Potřeboval jsem chvilku klidu, tak jsem vyšel nahoru do svého pokoje a přešel na svůj balkón. Slunce
kleslo za horu a osvětlilo oblohu pozdního léta v odstínech sytě oranžové a purpurové. Večer byl teplý, ale
roční období se brzy změní a místo letních veder tu bude svěží podzimní vzduch.
Myslel jsem na svého otce.
Ta vzpomínka zakořenila v mé mysli a vrátila mě do doby, kdy jsem se o nic na světě nestaral. Posadil se
vedle mě do trávy u jezera a slunce ozářilo jeho rudé vlasy, které měly stejnou barvu, jako ty moje.
„Proč nás slunce každý den opouští?“ Zeptal jsem se.
„Aby si mohlo odpočinout,“ odpověděl otec.
„Proč potřebuje odpočívat?“
Otec mi prohrábl vlasy.
„Protože i tak mocná bytost jako slunce potřebuje spát. A zatímco dřímá, jeho místo zaujme měsíc a v
jeho nepřítomnosti osvětlí svět.“

„Jsou to společníci? Slunce a měsíc?“
„Pravděpodobně.“ Podíval se k jezeru. „Jsou to dvě poloviny stejného celku. Stvořeni, aby byli spolu.“
„Jako ty a matka?“
Jeho výraz změkl.
„Vskutku.“
„O čem si tady vy dva povídáte?“ zeptala se matka s úsměvem v hlase.
Vstal jsem z trávy a běžel k ní.
„Otec mi vyprávěl o slunci a měsíci. Hlídají svět, takže budeme mít vždy světlo.“
„Je to tak?“ Podívala se na mého otce.
„Jak temný by byl svět bez obou.“ Přistoupil k ní a objal ji kolem pasu.
V jeho zelených očích zářila láska.
„Temnota je tak osamělé místo. Naštěstí mám malý plamen, který rozjasňuje mé dny.“ Poplácal mě po
temeni hlavy a pak přitiskl rty ke spánku mé matky. „A měsíc, který mě povede domů.“
Vzpomínka vybledla.
Všiml jsem si mokrého pruhu na mé tváři. Otřel jsem slzu a odkašlal jsem si.
Pro svět, byl můj otec, někdo, kdo zabíjel nevinné lidi. Ale pro mě? To byl můj hrdina.
Jak velmi tenká hranice mezi tím byla.